Když se před léty sklízelo metrákové seno
14. 7. 2010
Když se před léty sklízelo metrákové seno
„A všude kolem vůně sen, poledne zvoní ve vsi“- úryvek z básně Jaroslava Seiferta nás zavádí do období senoseče za našich mladých let. Ne, že by senoseč neprobíhala i v současné době, ale určitě se již nezvoní poledne. A přitom to bylo tak idylické, celá vesnice tehdy voněla posečenou travou, ovšem pro všechny vesničany to byla velmi náročná dřina. Ruční práce převažovala, jen několik sedláků mělo k dispozici koňský, či volský potah a pár jednoduchých mechanizačních prostředků. Žádné větší mechanizační vybavení však nebylo k dispozici ani v době, kdy jsem již já nastupoval do praxe. Snad jen traktorová lišta a pohrabovač a pak lidské ruce, které seno sušily a dávaly do kop a posléze nakládaly na vlek tažený traktorem. Stále se však mnoho ploch sekalo ručně, v šumavských podmínkách, na málo přístupných, často zamokřených lukách, to ani jinak nebylo možné. Tehdy se ještě nevyráběly senáže a hlavní složkou krmivové základny bylo seno. Proto na statky přicházeli pracovníci ze Slovenska, ponejvíce „východňári“ a „košili šeno“ všude tam, kam traktor nemohl zajet. A když už později nastal rozvoj mechanizace v oblasti sklizně píce, stále zůstávalo seno, jako nejhodnotnější dietetické krmivo pro dobytek, v popředí zájmu.
Zájmu již nejenom zemědělců, ale především stranických a státních orgánů a začalo se vyrábět plánovitě v akci „metrákové seno“. Bylo společensky důležité, aby všechny plochy byly vysekány a tak byly uzavírány socialistické závazky, sice na pomoc zemědělství, ale hlavně na počest sjezdu KSČ nebo výročí jakéhosi státníka a podobně. Úkoly v tomto směru dostávají i místní národní výbory, vytvářejí se t. zv. akční trojky, kde mají spolupracovat vedoucí zemědělského provozu, předseda MNV a předseda místního výboru Národní fronty. A tak se do výroby metrákového sena zapojují nejen jednotlivé organizace, ale i řada jednotlivců, kteří si touto formou vydělávají i slušný peníz. Pro představitele zemědělského provozu je to však mnohdy „danajský dar“, pro sebemenší kopičku, kterou připravil nějaký chatař bylo nutno dojet, mnohdy i s výhružkou, že v případě opoždění, dotyčný zavolá na Okresní výbor KSČ, neboť výroba sena je strategický úkol. Nehledě na to, že nejenom kvalita, ale i vlhkost, někdy neodpovídaly potřebným parametrům a bylo rizikem uložit toto „takyseno“ ve stodole, neboť hrozilo i samovznícení. Nakonec se vždycky nějak všechno zvládlo a dnes je možno na tuto dobu i s danými problémy pohlížet spíše s úsměvem. A to mi připomělo historku, která se v této souvislosti stala v době, kdy jsem dělal vedoucího provozu na hospodářství Bližná. Bylo to, myslím v roce 1972, zootechnika tam tehdy dělal moravák od Pohořelic, říkejme mu Honza.Právě v době sklizňových prací, kdy výroba metrákového sena probíhala i během žní, jsem já ani agronom nemohli být stále přítomni na provoze. Mobilní telefony ani jiný druh spojení nebyl a tak byl k dispozici jedině zootechnik, který tak zabezpečoval vše potřebné na provoze, včetně právě metrákového sena. Když jsem se tedy vrátil, Honza mě informoval o všem, co se do té doby dělo, či stalo a jednou také povídá: „Jó a volal tata, že mu máš nechat odvézt seno“. Nějak jsem tomu nerozuměl, můj táta bydlí na Táborsku, kvůli senu by mi určitě nevolal. Ovšem Honza trval na tom, že volal otec a chce odvézt seno, což bych prý měl jako syn zařídit. Ptal jsem se tedy znovu, odkud volal a že prý z Hůrky. Ptám se, jak se představil a Honza na to: „ Tady Otec, potřebuji odvézt metrákové seno“. Stále jsem tomu nerozuměl, posléze jsme zjistili, že v Hůrce žije občan tohoto jména. Takže i při výrobě metrákového sena mohly nastat pochybnosti a nejasnosti, ovšem jiného, spíše úsměvného rázu, neboť „tata“ Otec nám dodal seno kvalitní.
14. 7. 2010
