Jak jsem hledal tetu pana Antonínka
16. 3. 2011
Jak jsem hledal tetu pana Antonínka.
Prostřednictví ukázky z nové knihy českokrumlovského spisovatele pana Jana Vaněčka Veselosti z krumlovského Česka, jsem již podruhé za krátkou dobu, jím samotným vyzván, zabývat se dalším veskrze nezáživným matematickým problémem. Vedle sedmnáctiúhelníku je to tentokrát kvadratura kruhu, přičemž nezastírám, že vyřešit něco, co řešili matematici a vědci již ve 4. stol. před n.l., by bylo přinejmenším velice příjemné. Je to něco jako vyřešit roh v kulaté místnosti, nebo perpetuum mobile anebo alespoň ježka v kleci, což však už vlastně dnes každý umí.
Příjemným zjištěním je, že tento problém spolu s dalšími, pro život důležitými situacemi, řešili již dávno krumlovští Vejři a že mu věnovali patřičnou pozornost.
Když mě tedy pan Vaněček vyzval, řekl jsem si, že se pokusím přispět svou troškou do mlýna k možnosti vyřešení neřešitelného. Už vlastně nejsem žádný mladík a tak hledat nějakou tetu, která má synovce Antonínka a která tedy nutně musí být ještě starší než já sám, to se dá pojmenovat jako příklad řešení kvadratury kruhu. Příběh chudáka Antonínka mě však velmi zaujal a začal jsem se vehementně pídit po alespoň náznacích tohoto zapeklitého případu.
Vyhlédl jsem si ve svém okolí postarší dámy a jal se zjišťovati, zda některá z nich nemá synovce, notabene zrovna Antonínka. Jedna babička mě velmi potěšila, už mě svitla určitá naděje, že se k něčemu dopátrám. Dokonce mě nazvala chlapcem řka: „ Jó, chlapče, já měla synovce, nebo ho ještě mám, sama nevím, už dlouhá léta se mi neozval. Ale to ti byl takovej vejr, že mu nebylo rovno.“
Z její odpovědi jsem ovšem nemohl vydedukovat, zda oslovení vejr bylo s malým nebo velkým v. Hned mě však napadlo, že nejsem na správné adrese, vždyť krumlovský Vejr, to byl vždy Vejr na úrovni a ne nějaký obyčejný vejr. A stejně ona babička neměla dvě kozy, tedy myslím k chovu a na pastvu. Ovšem co se kde šustne, to věděla a tak jsem jí mohl téměř stoprocentně věřit, že žádná teta, která měla synovce Antonína, v Černé v Pošumaví nežije ani nežila.
Ovšem nějakého chlapa, který se po vesnici potuloval se síťovkou v ruce, prý viděla, ale nevypadal na to, že by něco řešil, zvlášť ne tu „kandidaturu koule“, jak nazvala to, o čem jsem s ní mluvil.
V terénu jsem tedy nepochodil a tak, abych přece jen problému učinil zadost, jal jsem se podrobněji zkoumat veškeré kroniky a písemnosti, není-li zde nějaká zmínka a nedopídil-li bych se k určitému závěru.
Žila v obci jistá paní Kollerová, tedy ona byla slečna a byla to Němka a bylo to v době, kdy ještě fungoval pivovar. Ta si dokázala vyřešit zdánlivě neřešitelný problém, svou kvadraturu. Ona do určité doby dostávala pravidelný příděl piva, proč a z jakého důvodu, to nebudeme řešit. Každopádně najednou jí řekli, že má utrum a nic nedostane a byli neoblomní. Slečna Kollerová však neustoupila, v Černé jí nic nedali a tak vzala kárku a jela přes Dolní Vltavici až do Schäglu a tam si příděl zase na nějakou dobu vymohla.
Ovšem to nemá nic společného s naším úsilím v hledání jisté tety synovce Antonínka a tak nakonec nezbyde nic jiného než, že inkriminovaná síťovka bude muset v hostinci U Dušků viset i nadále.
Já osobně si však mohu gratulovat, neboť jsem částečně vyřešil jeden ze tří problémů, které prý současná věda pokládá za neřešitelné. Vedle kvadratury kruhu je to též Perpetuum mobile a jako třetí prý kočičí neposlušnost. V mém případě to však tak docela neplatí, neboť na pravidelnou procházku kolem vody odcházím s naším kocourem Čendou a libuji si jak je poslušný, tedy do určité míry.
Zanechávám tedy bádání kolem síťové tašky a kolem toho, zda v ní byl, či nebyl kulatý čtverec nebo čtvercový kroužek. Celkově se pak kvadraturou nehodlám dále zabývat, neboť je to jev, jehož účinek považuje astrologie za trvale nepříznivý, který působí samé těžkosti a nemoci. A tak raději dále od něho.
Českokrumlovský deník, 21.3.2011
Na tomto místě musím ovšem uvést článek Jana Vaněčka, který byl podnětem k napsání mého výše uvedeného článku :
Ukázka z nové knihy našeho čtenáře Jana Vaněčka Veselosti z krumlovského Česka
Kvadratura kruhu
JAN VANĚČEK
ČESKÝ KRUMLOV
Stalo se to v době, kdy venku bylo sychravo, pršelo, ani psa by nikdo nevyhnal. V ten den se nesmělý pan Antonínek osmělil a konečně si vzal v přeplněné Vejrovně hostince U Dušků slovo. Uklonil se, pak otevřel ústa. Tréma byla na něm znatelná. Obával se, aby nedostal škytavku.
„Vážení Vejři,“ oslovil na úvod přátelsky publikum, „už sem chodím dlouho. A poznal jsem na vlastní oči, že jste mistři jednoduchých řešení složitých věcí. Obdivuji, jak vám to myslí. A ty vaše nápady, to je úžasné. Kolik zajímavých věcí jsem se tady už dozvěděl a ještě dozvím. A kolik jich zapomenu. Jsem jen obyčejný dělník ve skladu, mám odznak úderníka a novátora a jsem také členem brigády socialistické práce, navštěvuji odborářská i politická školení, čtu Rudé právo, chodím do kostela, ale jen mezi vámi si doplňuji opravdové vzdělání. Jedna složitost mě už dlouho trápí,“ otevřel ventil svého zoufalství. „Nespím kvůli tomu, kudy chodím, myslím na to. Nedávno jsem při tom chození málem spadl v továrně do kanálu, kterej nějakej blbec nezakryl. Byl to soudruh, teď se nemůžu vzpomenout na jméno, mám ho, sakra, na jazyku.“
Jeden z přespolních Vejrů povstal, sotva ho bylo vidět, jak byl malej, a požadoval, aby jazyk vyplázl, že si to jméno přečtou. „Jo, Malý, tak se jmenoval, už jsem si vzpomněl,“ pravil Antonínek při pohledu na něj. Pak vyplázl jazyk a vyzval toho malého přespolňáka, aby se šel podívat a zkontroloval, že se nemýlí. Nedošlo k tomu, protože přespolňák nemohl najít brýle. Antonínek mu půjčil svoje, ty byly na dálku. Tak se mu na ten jazyk podíval zdálky.
„Má na starost bezpečnost práce a dává na nástěnky plakáty s vykřičníky, aby nás varoval před úrazy,“ pokračoval Antonínek. Pak si postěžoval: „Jsem z toho přemýšlení už nešťastný a mám strach, abych se nepomátl. Máme to v rodě. Strýc Alois tak skončil, když se mu nepovedlo sestrojit pro syna tříkolku. Ani podle návodu. Dělal na tom několik let a výsledek byl nula. Kluk mezitím z tříkolky odrostl do jízdního kola. O jeho sestrojení se strýc taky pokoušel. Opět bezvýsledně. Přišlo mi Aloise líto.“
Na Antonínkovi bylo poznat, jak je dojatý. Dojal tím i několik Vejrů sedících v jeho blízkosti, zejména nekuřáky.
Nadechl se a pokračoval: „Chtěl si kvůli tomu hodit i mašli. Šňůru na prádlo mu ale žena sebrala, aby si prý našel jinej provaz. Tu že potřebuje. Pak od něj utekla i s tou šňůrou a vyprávěla o něm, že je blázen.“ To z Antonínka vypadlo kromě toho dojetí. „U mě se jedná o kvadraturu kruhu. Prý to nejde vyřešit. Já myslím, že jde, ale nevím, jak na to. Vy to zvládnete, uděláte pro lidstvo záslužný čin, vejdete do dějin. Zkuste to, prosím. Budete první na světě, kterým by se to povedlo. Nejen sebe, ale i Krumlov tím proslavíte. Jste přece Vejři!“
Tady udělal Antonínek delší pauzu. Chvíli se čekalo, jestli z něj ještě něco vypadne. Už mu ale nebylo do řeči, byla na něm poznat únava a velké vyčerpání. Potil se a podlamovaly se mu nohy. Poděkoval za pozornost, a protože nebylo dotazů, sedl si zpět na židli v koutě Vejrovny. Ještě jednou povstal; chtěl ukázat, jak ta kvadratura kruhu vypadá. Měl ji schovanou v síťové tašce, kterou si prý pověsil na židli. Nemohl ale síťovku najít. Do hledání se postupně zapojili především Vejři křesťanského vyznání, kterým přišlo líto bližního svého, také odboráři projevili solidaritu, ale po síťovce žádná stopa. Pohané vyčkávali, až věřící hledání zabalí, pak že to rozbalí oni, a to by v tom byl čert, aby síťovku nenašli. Marná byla jejich snaha.
Antonínek nakonec poznamenal, že asi síťovku ztratil cestou do Vejrovny někde na ulici nebo možná zapomněl doma pod postelí. Zaplatil útratu a šel ji hledat. Sotva za sebou zavřel dveře, vstoupil z chodby u toalet do Vejrovny cikán Gežo a vravil: „Volakdo zabudol´ na hajzli oné.“ A ukázal Antonínkovu síťovku. Byla v ní knížka s obrázky. Na dotaz Gusty Mouchy, že by uvnitř měl být ještě nějaký čtvercovej kroužek nebo kulatej čtverec, takovýho něco, asi plechovýho, Gežo odpověděl, že nič také oné tam něbolo. „To bych si bol‘ všimol‘, boha jeho. Já nekradněm! Som preca odborár, ně volajaký somár,“ ospravedlňoval se až do stavu rozčilenosti. Převrhnul při tom dva půllitry, jak rozkládal se síťovkou v ruce, sobě rozlil na stole kafe a kostelníkovi srazil z hlavy klobouk. Bylo mu proto doporučeno, aby přestal nadávat, vztekem nepřepínal své síly, a raději odevzdal síťovku hostinskému. Ten ji pověsil na skobu pod ceduli s nápisem: Kdo nenadává, není Čech.
P.S.: Chtěl bych tímto oslovit Františka Záhoru, kronikáře z Černé v Pošumaví, ve věci pana Antonínka, jenž měl údajně v této pošumavské obci tetu. Chovala prý dvě kozy, a v neděli chodila pravidelně do kostela a na drby. Snad pan Záhora něco o ní ví a dá ve známost, jestli s ní Antonínek o té kvadratuře kruhu někdy třeba mluvil. Pro tety je to zajímavé téma k rozhovoru. Pokud k tomu došlo, zajímalo by mne, jaký na tu kvadraturu měla názor. A pokud jde o tu síťovku, tak si ji od ní Antonínek prý vypůjčil a nevrátil. To jsem se náhodně dozvěděl, když jsem si šel nechat spravit boty. Kdyby byla teta ještě naživu, tak prosím o vyřízení, že její síťovka stále visí na hřebíku v hospodě U Dušků. Předem za to vyřízení děkuji a těším se na zprávu.
Ceskokrumlovský deník, 16.3.2011
