Na Jestřábí tam je krásně
28. 4. 2011
Na Jestřábí, tam je krásně
Slova v úvodu tohoto článku jistě mohou potvrdit tisíce turistů, rybářů, jachtařů a dalších návštěvníků, kteří se přijíždí již několik desítek let rekreovat do této oblasti. 
Plně je též potvrzuje i snad zatím jediná žijící pamětnice, paní Marie Lomecká – Kholová, která žila na Jestřábí již před válkou a samozřejmě si pamatuje všechno dobré i zlé, které zde s rodinou prožila.
Začněme však ale pěkně od začátku. Původní a správný název byl Jestřebí a jeho vznik se datuje rokem 1850. V roce 1869 se uvádí pod německým názvem Habichau a jako osada patří k Bližné.Jestřebí, jehož název se postupně ustálil na Jestřábí, tvořil dvůr s kolem dokola postavenými zemědělskými budovami, který měl číslo popisné 15 a nazýval se prostě „Dvůr“.
Kroniky se zmiňují o tom, že tento dvůr patřil již v 19. století knížeti Schwarzenberkovi a hovoří se zde o tzv. poplužním dvoře. Poplužní dvůr je název pro společně obhospodařovanou jednotku panské půdy, která zahrnovala budovy, vybavení a šafáře s minimálním personálem.
Ke dvoru patřily pozemky o výměře / zde se uvádí 122,123 i 126 ha/, dále dům čp. 16 tzv. „Domek mlatců“ nebo také „Kráječský dům“,který byl obýván čeládkou statku.Vedle stál dům čp. 17, nazývaný „Hornický dům“, jehož vlastníkem byla Obec Černá na Šumavě, která ho koupila od schwarzenberského důlního ředitelství v letech 1931/1932. V něm bydleli horníci a pole k němu patřící, byla Pozemkovým úřadem předána do užívání jednotlivým domácnostem.
U rybníka u dvora pak stál dům čp. 24, domovním jménem „Ovčák“, který si v r. 1927 postavil Johann Jusko, poslední ovčák ve službách knížete Schwarzenberka. Jusko přišel na Jestřábí v roce 1923, nějakou dobu byl ještě ve službách Jiřího Adamovitze a pak přešel do pivovaru do Černé. Dalším majitelem pak byl Karl Christl s manželkou Annou, rozenou Jusko.
U vápencového lomu se dále uvádí dům č.14, t. zv. „Domek krejčího“, jehož majiteli byli Franz a Marie Feier. Na Jestřábí byla i tírna lnu, kterou Adamovitsch přestavěl na obytný dům.
To už jsem ovšem předběhl dobu a musíme se vrátit o nějaká ta léta dozadu.
Na podzim, po žních v roce 1925, byl Jestřábský dvůr knížeti Schwarzenberkovi vyvlastněn a majitelem se stal Pozemkový úřad v Praze. Vyvlastnění postihlo i Olšovský dvůr a dvůr Valtrov, což tehdy nebylo zrovna přijato s nadšením. Německé noviny „Bohemia“ uvádí ve svém čísle z 22.června 1926 článek o tragédii v Černé a o tom, čeho je schopna touha po počešťování, neboť Pozemkový úřad rozhodl, že se tyto dvory nepřidělí německým žadatelům na půdě usazeným, ale zůstanou jako t. zv. zbytkové statky a v úvahu jako žadatelé připadají pouze Češi.
Tak se stalo, že v roce 1929/1930 koupil Jestřábí Jiří Adamovitsch, který přišel od Tábora a to byl právě tatínek výše zmiňované paní Marie Lomecké. Paní Lomecká mi potvrdila, že „statek“ koupil, prameny se v tom ovšem neshodují a uvádí, že se neví, zda byl majitelem, či nájemcem.
Každopádně zde hospodařili společně se svými německými zaměstnanci až do roku 1938, kdy se situace začala vyostřovat vinou zfanatizovaných Němců a tak právě na sv. Václava, dne 28. září 1938 musela rodina z Jestřábí prakticky utéct. Válku pak přežili v Plané nad Lužnicí a od září roku 1945 začali na Jestřábí opět hospodařit. Bylo prý to těžké, vše se dávalo znovu dohromady, prasata dováželi až z Moravy, ale nakonec docela slušně fungovali.Přišel ovšem Únor 1948 a protože hospodářství mělo přes 100 ha, spadlo do první etapy vyvlastnění a byli znárodněni. Rodinu pak vystěhovali do Hůrky a Jestřábí převzaly Státní statky.
Osud si pohrál i s panem Václavem Růžičkou, kterému byl vyvlastněn statek na Radslavi a který pak přešel jako správce právě na Jestřábí. To se stalo v roce 1951 jednou z osmi provozních jednotek nově vzniklého Státního statku Černá a postupně se stalo součástí provozní zemědělské jednotky Bližná. Václav Růžička byl na Jestřábí skutečným hospodářem a pamětníci vzpomínají na vždy perfektně uklizený dvůr i čistotu a pořádek ve stájích.
Rovněž i já sám jsem poznal Jestřábí velmi podrobně a to z titulu své funkce vedoucího hospodářství Bližná, pod kterou Jestřábí patřilo. Když jsem nastoupil v roce 1971, byl dvůr obydlen rodinou Josefa Vály, který zde ošetřoval chovné jalovice spolu s Františkem Malým, krátký čas se zde chovala i prasata a v půdních prostorách se vykrmovali drůbeží brojleři.
V té době to byl objekt sloužící zemědělským účelům i se všemi případnými negativy. Uprostřed dvora bylo hnojiště, ze dvora ven na stranu Lipenského jezera vytékala močůvka a protože se začínala ve větší míře rozvíjet rekreace, začala být situace pomalu neúnosná. Silnice tehdy vedla spodem, pod objektem a často jímka nestačila kapacitou a močůvka přetékala přes silnici. Zemědělská činnost tak musela být ukončena, objekt převzalo ředitelství Oborového podniku Šumava a začalo s rekonstrukcí a přestavbou na areál Školícího a rekreačního zařízení.Bývala zde i Škola v přírodě a v zimním období se prováděla léčebná rehabilitace pracovníků odštěpných závodů Oborového podniku.
Další přestavba a postupné komfortnější vybavení přineslo zařízení hotelového typu, které funguje dosud.
Na celém Jestřábí postupem doby vyrostla řada chat a rekreačních zařízení a Jestřábí se stalo rozsáhlou chatovou a rekreační osadou obce Černá v Pošumaví.
28.4.2011
