KRONIKY OBCE + HISTORIE

Tehdejší schwarzenberské tuhové závody v Černé v Pošumaví patřily především na přelomu 19. a 20. století po několik desetiletí k jedním z největších exportérů grafitu na světě. Nespornou zásluhu na tomto stavu měli i do funkce jmenovaní důlní ředitelé, jejichž činorodost a aktivitu bych zde chtěl vyzdvihnout.

Do vedení se znovu vrátil, mezitím již do šlechtického stavu a na důlního radu povýšený Schindler a brzy přivedl důlní těžbu k velké vážnosti. V Černé také zřídil vyplavovací závod, kde bylo možno z neprodejného druhu tuhy vyrobit rafinádu vhodnou k prodeji.

V roce 1837 odešel na odpočinek a na jeho místo nastoupil porotce důlního soudu Anton von Weinzierl a administrativa přešla znovu na krumlovské panství. V roce 1852 kníže Schwarzenberk pověřil Weinzierla řízením dolů na stříbro v Ratibořicích a do Černé povolal ředitele adolfských železáren v Holubově  Friedricha Ballinga.Tento ředitel byl znám tím, že přeložil zkušené dělníky a dozorce z Ratibořic do Černé a zavedl zde pořádek, poctivost, píli a spravedlivý mzdový systém.V roce 1859 však náhle zemřel, do vedení tuhových závodů znovu přešel důlní správce Anton von Weinzierl, který v příštím roce rovněž zemřel.

V roce 1860 byl ředitelem tuhových závodů jmenován důlní správce z Postoloprt Ignaz Wessely, který byl zároveň zetěm Friedricha Ballinga a současně převzal vrchní vedení všech knížecích důlních provozů.I. Wessely byl ve vedení až do roku 1876 a právě jemu je připisováno podstatné zvyšování výnosů jednotlivých závodů a opodstatnění světového věhlasu.Wessely rovněž nahradil topení odpadním dřevem z knížecích lesů z oblasti Plešného v parních kotlích, které bylo zavedeno ještě v dobách Friedricha Ballinga staršího, topením rašelinou z rašelinišť, která byla ve směru proti obci Černá.

Jeho následníkem se v roce 1876 stal jeho švagr Friedrich Balling, syn důlního ředitele Friedricha Ballinga. Ve vedoucí funkci byl až do roku 1896 a jeho hlavní zásluhou je vybavenost a zvětšení závodů.Pro dělníky zřídil noclehárny, lázně a vodovod s pitnou vodou. Kníže Schwarzenberk mu udělil takové pravomoci, že byl úplně nezávislým na ředitelství krumlovského panství, což využil zejména k tomu, že dělníci dostávali takové mzdy, že si mohli postavit vlastní domy. Stavební pozemky obdrželi z důlního bratrstva, materiál z knížecích závodů za režijní ceny, stejně jako dopravu a zbývající peněžní prostředky za nízké úroky.V kronikách se uvádí, že tento ředitel se, pro svou starostlivost o dělníky, těšil největší úctě a nejlepším vzpomínkám.

            Od roku 1896 až do 1. 10. 1925 řídil tuhové doly důlní ředitel Nikolaus Herrmann, který přišel z Leobenu ve Štýrsku.V té době začalo období vzestupu exportu schwarzenberské tuhy do světa, které však na přelomu roku 1900 začalo stagnovat.Ve válečných letech 1914 – 1918 však začala éra největší těžby, exportu i zisku.Doly tehdy byly pod správou c.a k. vojenského vedení. Válečné období bylo z hlediska zisků relativně nejúspěšnějším obdobím za celé působení Schwarzenberských tuhových závodů v Černé v Pošumaví.

Od 1. 10. 1925 nastoupil důlní ředitel Dr. Walter Lex z Gössu ve Štýrsku, který byl od roku 1920 vedoucím provozu tuhových dolů.On v roce 1924 objevil velké ložisko tuhy v dolnorakousko- moravském pohraničí, které dědičný princ Dr. Adolf Schwarzenberk v roce 1927 odkoupil a tuhové závody tak žily z dovozu tuhy z této oblasti.

V roce 1930 načas přestává veškerá těžba grafitu, prováděno je pouze čištění a úprava grafitu z vytěžených zásob ležících na haldách. Postupně probíhají jednání o dalším osudu tuhových závodů až nakonec ústřední ředitel panství knížete Schwarzenberka Dr. Ing. Zdeněk Pícha oznamuje 5. 9. 1937, že provoz tuhových dolů bude definitivně k 1. 10. 1937 uzavřen. Tuhové doly se na základě Mnichovské dohody staly součástí „Třetí říše“ a v letech 1941 – 1942 byly zlikvidovány.

Jejich podíl na historickém věhlasu obce i zásluha jednotlivých ředitelů je však historicky cenná a nezapomenutelná.