Z Mokré tentokrát na Hubenov
Z Mokré tentokrát na Hubenov
Do třetice všeho..., však to znáte. Dvakrát byla Mokrá východiskem k mým článkům o Olšovu a Ořechovce, potřetí to vezmu opačným směrem a přiblížíme si dnes již neznámou osadu Hubenov. Vyjdeme-li z Mokré jihovýchodním směrem po poměrně slušné, zpevněné cestě, dojdeme asi tak po jednom a půl kilometru k nově zrekonstruované kapličce, dílo to černopošumavských hasičů.
Dále již cesta nevede, avšak dlouhá léta to byla hlavní úvozová spojnice mezi Mokrou a Muckovem. Zde, několik desítek metrů nad kapličkou, se rozkládala vesnice Hubenov, německy Hubene, podle údajů založená v roce 1375.Ves ležela v nadmořské výšce 800 metrů nad mořem, nejvyšší bod katastru byl však opodál(a dosud je) a dosahoval 856 m. n. m.
O Hubenově moc údajů neexistuje. Víme jen, že po celou dobu byl vlastně součástí obce Mokrá, v roce 1910 statistiky uvádí celkem 78 obyvatel v devíti domech a v roce 1921 klesl počet obyvatel v uvedených domech na šestašedesát.
Hubenov byl samozřejmě obydlen německy mluvícím obyvatelstvem a z nařízení o odsunu Němců po druhé světové válce lze vyčíst, že domů bylo celkem dvanáct, s popisnými čísly od jedné do dvanácti, a že v období od 3. března do 26. října 1946 bylo odsunuto celkem 60 obyvatel.
Po odsunu nastává vlna nového osídlení a do Hubenova přichází noví obyvatelé a začínají hospodařit. Tak například pamětník Vincenc Pocklan, dlouhá léta žijící a pracující na Mokré, se nastěhoval s rodiči na usedlost č. p. 4, která byla jako první zezdola a tvořila začátek vesnice. Hned nad nimi byl dům č. p. 3, vpravo na stráni č. p. 2, pod úvozem č. p. 7 a tak dále. Pozemky byly rozloženy vlevo i vpravo a stejně tak i nahoře až ke Slavkovicím. Sedláci obdělávali pole s koňmi, Pocklanovi měli voly a všichni sedláci byli většinou soběstační. Každý sedlák měl svou zahradu, kde se dařilo ovocným stromům.
V Hubenově tehdy nic nebylo, a tak, pokud potřebovali čas od času něco koupit, zašli do Mokré. Zpočátku ani netoužili po nějakém vyžití (například hospoda), bylo plno práce kolem dobytka, což byla i pravidelná denní náplň dětí, školáků. Na Hubenově nebyla zavedena elektřina, svítilo se petrolejkami, a tak nejdůležitější věcí, která byla potřeba koupit, byl petrolej.
Statky byly rozsáhlé, takže v jednom bydleli většinou dvě rodiny, což platilo i v době, kdy byly ještě osídleny německým obyvatelstvem. Hlavní cesta vedla na Muckov a spojení bylo rovněž se Slavkovicemi a dále do Černé, ale poměrně špatnou cestou. Do Černé se chodilo pravidelně především do kostela.
Vedle toho, že v Hubenově nebyla prodejna ani hospoda a především v zimě byli obyvatelé prakticky úplně odříznuti od světa, měli postupně stále snahu dostat se pryč, především nejdříve do Mokré. To zesílilo zejména v době, kdy v Mokré vzniklo Jednotné zemědělské družstvo a sedláci byli postupně nuceni do družstva vstoupit. Se ztrátou polí a dobytka byla snaha z Hubenova odejít ještě silnější. Postupně však ani družstvo nemělo zájem na hubenovských statcích hospodařit, a tak vše směřovalo k likvidaci a zániku.
K demolici celého Hubenova došlo pak od roku 1956, kdy už nebyly statky obsazené a ještě to vlastně určovaly i dané směrnice vlády a KSČ. Podle Vincence Pocklana bourali Hubenov pražští policajti, což souhlasí s tehdejším daným nařízením, že závěrečnou fázi demoliční akce v letech 1959 až 1960 budou organizovat výhradně orgány ministerstva vnitra a provádět jejich příslušníci. 
Hubenov, to jsou dnes pouze pastviny, ale i oku lahodící lesy, vysazené větrolamy, solitérní jehličnany a na začátku hezké a klidné posezení u renovované kapličky. Pěšky je možno dále pokračovat na Muckov, navštívit Muckovské vápencové lomy, které jsou nedaleko. Vlevo od kapličky je možno přejít po pastvině směrem na vrchol, kde vede asfaltová silnička z Muckova na Hořice na Šumavě a zde se pokochat nádherným pohledem na celé okolí.
POSEZENÍ U HUBENOVSKÉ KAPLIČKY. Jedním z mála míst, které zbyly po osadě Hubenov nedaleko Mokré, je klidné posezení u renovované kapličky. Foto: František Záhora, Černá v Pošumaví
Českokrumlovský deník: Pondělí, 28. Listopad 2011, Strana 12
