Jak jsme se dříve zdravili a oslovovali
Jak jsme se dříve zdravili a oslovovali
Vyrůstal jsem na malé jihočeské vesnici, kde se všichni velice dobře znali a tam bylo odjakživa zvykem, že děti každého oslovovali strýčku a tetičko. Pozdrav se prakticky podobal dnešnímu „dobrý den“, i když se používalo familiárního „ dobrýtro“, při loučení používali starší lidé „sbohem“, babičky pak většinou „spánembohem“. Mezi mladými bylo nejčastějším pozdravením „ahoj“ nebo „nazdar“. Pokud jsme potkali někoho při práci, bylo nutné i na několikametrovou vzdálenost zavolat „pomáhejpánbu“ a dotyčný odpověděl „dejžtopánbu“.
Po nástupu do první třídy a pak celých pět let jsme oslovovali naše učitele „pane řídící a paní řídící“. Tehdy se vyučovalo náboženství, a tak, když jsme venku mimo školu potkali pana faráře, museli jsme pozdravit „Pochválen buď pán Ježíš Kristus“ a on odpověděl „Až na věky“. Oslovovali jsme ho „velebný pane“.
Po nástupu na měšťanku, od šesté třídy, stále se ještě neujalo oslovení „soudruhu učiteli“, oslovovali jsme i nadále „pane učiteli“ a na gymnáziu, tehdy Jedenáctileté střední škole „pane profesore“, i když již byli někteří, kteří vyžadovali oslovení „soudruhu profesore“.
Nepozdravit někoho, koho jsme znali, to bylo tehdy nepředstavitelné, nejenom lidi ve vsi a okolí, ale zejména například naše učitele, které jsme potkali mimo vyučování.
Zřetelně zdravit se muselo i při nástupu do autobusu, což nevyžadoval sice každý řidič, ale někteří na tom velmi bazírovali. Mimochodem, do autobusu mohly děti nastupovat, až když všichni vystoupili a nastoupil poslední dospělý. Stejně tak jsme si mohli sednout pouze tehdy, když nebyl v dosahu žádný dospělý.
Zdravilo se samozřejmě při vstupu do prodejen, kde nebyl tehdy žádný velký nával, prodávající, často dřívější majitel, stále ještě považoval každého, i dítě, za zákazníka a podle toho se k němu choval.
Nemohu posoudit, jak se například na schůzích oslovovali sousedi, kteří založili místní organizaci KSČ ve vsi. Každý většinou tvrdě pracoval na svých políčkách, v neděli šel do kostela a mezi sebou se oslovovali křestním jménem nebo příjmením, žádné „soudruhování“. To se snad ujalo později, po vzniku JZD a v dalších letech, ale na vsi se to i nadále moc nepoužívalo.
Rovněž na vysoké škole jsme zjistili, že je nutno rozlišovat a že by se nemuselo vyplatit nesprávně oslovit některého profesora. Ovšem i v práci jsem ty, se kterými jsem si netykal, oslovoval „pane“, pouze ředitel byl „soudruh“.
Přece jen je to dnes jednodušší s pozdravem, pokud nás vůbec někdo pozdraví. Morálně jsme v této oblasti dnes znatelně poklesli.
Českokrumlovský deník: 12. Listopad 2013
