Chvála agronomické profese
Chvála agronomické profese
I když je den v létě nejdelší, rolníkovi často nestačí, říká nám jedna pranostika. Léto je totiž všem příjemné, ale rolníka často zmáhá. Přesto, anebo právě proto, že pocházím z rodiny rolníka, vybral jsem si tuto profesi jako své celoživotní zaměstnání.
Moji rodiče, dokud pracovali jako soukromníci, museli samozřejmě znát a umět všechno. Já jsem si pro své vzdělání vybral agronomickou fakultu, kde jsem mohl být agronomem, zootechnikem nebo meliorátorem, tyto tři obory se tehdy na fakultě studovaly. Zvítězil samozřejmě agronom, přestože jsem tehdy nevěděl, co všechno mě vlastně čeká. Umístěnka však byla naprosto jasná a když se k tomu přidalo ještě ovlivnění některými tehdejšími filmy o drsném životě na Šumavě, například Zelené obzory nebo i Král Šumavy, bylo rozhodnuto.
Nastoupil jsem skutečně ještě do „drsného“ prostředí a již po krátké době jsem zjistil, že jakékoliv poznatky o kvalifikovaném hospodaření nebude asi možné použít. Práce agronoma spočívala především v tom, aby vůbec zajistil zvládnutí potřebných prací jak přesvědčováním, tak někdy i nátlakem na zaměstnance všech možných národností. Osevní postup se sice jakýsi dodržoval, avšak veškerá teorie například u hnojení a dalších prací přišla vniveč. A vyrukovat dokonce se znalostí všech možných rostlin, plevelů a jejich nemocí a chorob, případně množství entomologické havětě a jejich latinskými názvy, to mohla být i sebevražda. Na to nebyl na tehdejším šumavském statku nikdo zvědavý.
Důležité bylo nahnat ráno lidi do práce, celý den je hlídat a večer pak každému spočítat výplatu, vyvěsit na nástěnku na chodbě, aby si všichni ráno mohli přečíst, kolik si včera vydělali. Nebylo to však nijak těžké, všichni měli tehdy stejně málo, traktoristé 3,70 Kčs na hodinu a ostatní 3,30 Kč, a tak se občas přeli jen o to, kdo víc dělal a kdo to nějak „ošulil“.
Všechny problémy jsem však přečkal a občas byla má profese agronoma zdrojem radosti a určitého uspokojení. Agronomická profese, to je svět spjatý s přírodou, která má své zákonitosti, celoročně opakující se cyklus neustálých změn, jednou příroda pomůže, jindy všechny plány zhatí. Pracoval jsem pouze na státních statcích a tam je funkce agronoma přece jenom poněkud odlišná od práce agronomů v Jednotném zemědělském družstvu (JZD).
Samozřejmě, že agronom zde musí vypracovávat všechny potřebné podklady pro fungování rostlinné výroby, ale jejich plnění je mnohdy ovlivněno odlišnými názory, ne-li přímo příkazy mnoha dalších nadřízených osob. To často působí na agronoma poněkud negativně, a tak je mnohdy i rád, když je celý den někde na poli mezi lidmi, kde se může patřičně odreagovat. Proto musí být takový agronom zdravotně fit, neboť nespočet kroků po poli nachodí, nesmí mít sennou rýmu, nesmí se bát chodit po strništi, nesmí mu páchnout chlévská mrva a půda mu musí vonět.
Profesor František Duchoň nám mnohokrát připomínal, jak je profese agronoma, potažmo celkově zemědělce, pro všechny potřebná a jak všem, kteří nad ní ohrnují nos, je potřeba připomenout satirické čtyřverší Karla Havlíčka Borovského: „Každý podle svojí chuti, pane můj, já dělám z hnoje chleba, ty děláš z chleba hnůj“.
Přejdu však do dalšího desetiletí, do reality tehdejšího plně fungujícího zemědělství sedmdesátých let, a vybírám malé ohlédnutí za jednou z potřebných prací v rostlinné výrobě. Snad všechny plodiny nemohly být tehdy pěstovány bez patřičného hnojení minerálními hnojivy a bez ošetření různými pesticidy. Zažil jsem období, kdy se hnojivo rozhazovalo ručně z plachetky, pak postupně strojově, pesticidy rovněž. Ještě jako kluk jsem viděl v tehdejším JZD rozhazovat ručně metráky Dynocidu (DDT) na keře brambor proti mandelince. V době, o které píši, již všechny statky patřily pod Oborový podnik Šumava a ochranu a výživu rostlin převzal podnik Agroslužby Kaplice. Ten měl k dispozici pozemní aplikační techniku a organizoval i letecké ošetřování plodin.
Na statku, tehdy již Frymburk, jsme využívali pouze vrtulník Mi-2, neboť letadlo typu Čmelák nemohlo v našich horských oblastech uspět.
Bylo to v roce 1976, byl jsem agronomem hospodářství Černá, odštěpného závodu Frymburk a po příletu vrtulníku bylo mým úkolem seznámit pilota s plochami, které se budou ošetřovat. Ty jsem měl všechny zakresleny v katastrální mapě a pilota k jednotlivým polím pak naváděl. Tím pilotem byl tehdy bývalý sportovní pilot a parašutistický instruktor Otto Zemek, který tragicky zahynul v květnu 2012 a dne 3. listopadu 2014 by se dožil 73 let. Protože jsem se s ním pak blížeji seznámil, stejně tak jako se stal legendou pro velkou většinu obyvatel regionu, chtěl bych mu i tímto článkem vzdát hold.
Nasednul jsem tedy k Ottovi do vrtulníku a ten se mnou provedl to, co prý dělá všem nováčkům ve vrtulníku. Ještě nikdy jsem v tom stroji neletěl, a tak než jsme začali hledat pozemky, vyletěl do takové výše nad obec Černou, že vše bylo vidět pomalu jako malé tečky. A pak najednou padal dolů, netvrdím, že mi to nic nedělalo, ale přežil jsem a pokračovali jsme v obhlídce.
Tento zkušebně-pracovní let se konal vždy při příletu vrtulníku v následujících termínech. Na Dolní Vltavici v prostoru bývalé vojenské hlásky byla přistávací plocha, tam jsem musel být již brzy ráno, neboť Otto Zemek přilétal již v pět hodin, záleželo však též na počasí. Neoddělitelnou dvojicí byl mechanik pan Filek. Veškeré tyto práce byly pod kompetencí závodu Agroslužby Kaplice a organizačně vše zajišťoval pan Jiří Novák.
Vždy byly připraveny dvě cisterny s vodou a velká laminátová káď, kde byl naředěn pesticidní přípravek. Vrtulník nabral asi 500 litrů tohoto roztoku, záleželo však na vzdálenosti, plochy byly na různých místech katastru. Ani létat nebylo snadné, zrovna na Vltavici jde přes pole elektrické vedení, pole byly někdy mezi lesy, takže bylo nutno nabírat výšku a pak opět dolů do pracovní výšky, se vším si vždy však Otto Zemek poradil.
To byla pouze jedna výseč z bohaté profesní činnosti šumavského agronoma. Přestože jsem později přešel do vyšších funkcí, agronomická práce byla stále u mě na pomyslném žebříčku hodnocena vysoko.
Českokrumlovský deník: 29. Říjen 2014, František Záhora
