Vaněček a Záhora - vzkaz a odezva
Jen za děkuji aneb vzkaz panu Záhorovi
JAN VANĚČEK
ČESKÝ KRUMLOV
Český Krumlov, Černá v Pošumaví
Když jsem se pachtil za historií Vejrů, abych se dozvěděl, co všechno napáchali, připletl se mi v jednom českokrumlovském hostinci zrovna na Medarda do toho pachtění Medard Pachtil.
Nejprve s ním nebyla řeč, protože měl ústa zaplněná špekáčkem natolik, že mu nebylo přes ten špekáček rozumět. Navíc ještě koktal. Poradil jsem mu, aby se věnoval jen jedné činnosti, v tomto případě špekáčku, koktání aby nechal až na potom.
Člověk nemá dělat dvě věci najednou. „Vyčkám, až dojíte, pak dáme teprve řeč,“ řekl jsem na rovinu. Chvíli čekání jsem využil k pohlížení na dámu, která opodál pila pivo brčkem. Po tom špekáčku byl Medard Pachtil v dobré náladě a z výrazu jeho kulatého obličeje, ozdobeného knírem, na kterém se olizovala moucha, byla poznat spokojenost a nasycenost.
Sdělil mi, že jeden z Vejrovských kazatelů a agitátorů, jehož jméno si již nepamatuje, ale lidi mu říkali Kecal, zavítal na svém kazatelské misi také do Černé v Pošumaví. V hospodě tam od štamgastů vyzvěděl, že v nedaleké Mokré je Josefova štola, v níž se zabydleli permoníci. A možná by měli zájem stát se Vejry. Bylo by dobré, až se tam vypraví, aby tam ale nešel jen sám. Permoníci mají rádi dechovku, tu aby vzal s sebou. Kápnul by ji tím do noty.
Jestli štamgasti Kecala ukecali a do štoly v Mokré se s dechovkou k permoníkům vypravil, to už Medard Pachtil nevěděl. Položil jsem mu několik kontrolních otázek, například kolik bylo hodin, když Kecal uslyšel v hospodě tuhle informaci, jestli toho dne pršelo, zda měl s sebou deštník, a jaké pivo hostinský točil a kolik ho v tu dobu pilo. Ani na jednu z nich mi nedokázal Pachtil odpovědět.
Pak se ale zamyslel, že by jako něco věděl, ale zadarmo mi to neřekne. K jeho návrhu jsem se vyjádřil negativně, neboť to nebylo poprvé, kdy mi takto chtěl někdo kvůli Vejrům tahat z kapsy peníze. To si já ani Vejři nezaslouží. Na takové fígle nenaletím.
Dovolil bych si proto požádat pana inženýra Františka Záhoru, kronikáře z Černé v Pošumaví, jestli by se rozpomenul a dokázal na mé otázky odpovědět. Byl bych rád, kdyby to mohlo být ale jen za děkuji. Děkuji.
16.července 2014
REAKCE NA VZKAZ PANA VANĚČKA
Vážený pane Vaněčku, milý příteli, možná si ani neuvědomujete jakou zátěží jste svým požadavkem obtěžkal má, v posledním období rozbolavěná bedra.Mé mozkové závity a stále ubývající šedá mozková kůra dostane zase co proto.Vám, jakožto spisovateli humoristických románů a povídek laděných v duchu Zimmermannovského pojetí, je lehko a veselo.Vy se při hledání svých postav, týkajících se všeho co souvisí s krumlovskými Vejry, bavíte.Čtenáři již dokonale znají téměř všechny návštěvníky hostince „U Dušků“, kteří zde mají svůj druhý domov, kterému říkají Vejrovna.Vejři, jak sám uvádíte, vždy ukazovali lidem tu správnou cestu.Nedivím se proto, že jakéhosi agitátora beze jména, lidem řečeného Kecala, na nějž Vás upozornil spokojený a špekáčkem nasycený Medard Pachtil, by jste rád znal a zařadil do výčtu svých Vejrovských postav.A tak tedy já se mám vydat na cestu hledání onoho Kecala, který notabene musel přijít na své pouti zrovna do Černé v Pošumaví? To spíše zjistím, kdy Černou projížděl kníže Adolf Schwarzenberk nebo kníže z Eggenbergu, případně Miloš Zeman, ale kazatel Kecal? Jenomže trošku toho badatelství ve mě stále dříme a tak jsem se pokusil možná o nemožné. Hledejte dneska v obci, kde je devatenáct hospod někoho, kdo si na někoho takového pamatuje. Přesto jsem zavítal do jedné, prakticky dříve jediné, která stojí na rozcestí a kde v poschodí bývalo dříve Agitační středisko. Třeba tam náš hledaný Kecal také agitoval, bývali zde častými hosty i horníci z Tuhových dolů. V hospodě dobrovolně, na Agitačním středisku z tehdejší nutnosti.Třeba se jich vyptával na permoníky, kteří s nimi sdíleli společné prostory v dolech, které ještě byly v činnosti, ale sídlili i v těch opuštěných, zrovna například v dědičné Josefově štole na Mokré.
Měl jsem štěstí. V hospodě zrovna popíjeli pivíčko dva nerozluční přátelé, Lojza Gambáček a Béďa Rumík.Nebyli to praví štamgasti, teritorium hospodských zařízení, které navštěvovali, bylo rozsáhlejší.Těžko si vzpomínali na nějakou podobnou postavu, natož jaké bylo počasí a kolik toho vypil.Nebyli to ani ti, kteří ho údajně posílali k permoníkům do štoly a radili, aby vzal ssebou dechovou kapelu.Přesto mě upozornili na jednoho člověka z Mokré, který má prochozeno okolí, jmenuje se Gejza Remeň, je to Slovák a přestože zde žije již delší dobu, nemluví prý úplně libozvučnou slovenštinou, ale československy, jako náš poslední předlistopadový prezident.
Vyrazil jsem tedy na Mokrou v naději, že na tohoto člověka snad natrefím. A zase štěstí. Stál tam na návsi opřen o kašnu, na zádech malý baťůžek a pozoroval cvrkot. To bude určitě on, říkal jsem si a oslovil ho. „ A čo by ste potreboval vědět, milý pánko“, pravil Gejza a začal se potutelně usmívat.Už se mu asi doneslo, že ho hledám.Vysvětlil jsem mu tedy celou situaci s důrazem na fakt, zda zde nebyl onen hledaný člověk, kterého doprovázela dechovka.
„Nemátě cígo“ zeptal se Gejza a po mé záporné odpovědi vyndal svou cigaretu, zapálil si, labužnicky zabafal a pak povídá: „No akýsi chlap tady byl, dal jsem se s ním do reči, ale poviem Vám, čo ten toho natáral, boha jeho. Však jsme mu pak všeci nerekli jinak než pan Táral. Prý, kde sú ti permoníci, či co, potreboval by je zagitovať“. Prý se mu svěřil i s tím, že již tam v dřívější době byl a nyní se sem zase vrátil. Jenomže permoníci dnes již lidem moc nevěří. Zklamali je definitivním uzavřením dolu v Bližné, ale i zvýšenou vulgaritou, hrubostí a často převrácenými morálními hodnotami.
„ Povedal, že nikoho už premlúvať nebude a vrátí se ke svým Vejrům, kdě je pohoda, přátelstvo a humor“ ukončil své povídání Gejza Remeň.
„Snad ho brzy uvidíte ve Vejrovně“ dodávám zase já. Děkuji.
19.7.2014
