KRONIKY OBCE + HISTORIE

Ozval se mi permoník

Reakce na článek pana  Jana Vaněčka ze 4.září 2015

Svým článkem, respektive otázkami v něm kladenými, směřujícími do oblasti dolování grafitu kolem Černé v Pošumaví, jste se, vážený pane Vaněčku, přesně trefil do správného časového údobí.Ptáte se proč? Protože v současné době se vše točí kolem jediné zachovalé památky po dolování, dědičné štoly Josef, jejíž portál vyúsťuje nedaleko Mokré. Místo, o kterém jsme měli, ještě před několika léty, jen mlhavou představu, kde se vlastně nachází. Teprve v poslední době, kdy se obec rozhodla vybudovat několik naučných stezek, z nichž dvě končí právě u portálu této štoly, vyvstala viditelná potřeba, s dosud ne zcela zdevastovaným portálem, něco udělat.Nedovedete si představit, kolik jednání musela naše paní starostka absolvovat, než se mohlo přikročit k rekonstrukci portálu a nejbližšího okolí. Vyústění portálu štoly leží sice v katastru obce, ale ta není jeho vlastníkem, objekt není ani vyhlášenou památkou. Obec jej však za památku považuje a tak usilovala o zvelebení, což se nakonec povedlo, když si tuto „památku“ pronajala od Ministerstva životního prostředí.Portál se dočkal nové podoby, turisté dostali novou inspiraci.

To ovšem nebylo zdaleka všechno, to skutečně velké překvapení teprve přišlo a musím říct, že jsem byl velice šokován.V uplynulých dnech jsem dostal velmi podivný e-mail s tímto textem: „Velmi záslužná práce.Je to super.Mokerský důlní kastelán Joseph. Ozvu se“.Co to znamená, kdo to je?, říkal jsem si.Po delším zkoumání jsem však přišel na zakódované znamení. Ano, ve větě je skryto slovo – permoník!

Po několika hodinách skutečně přichází další zpráva a ta Vás, pane Vaněčku, stejně jako ostatní čtenáře, bude jistě velmi zajímat.Nyní již vím, že se mi ozývá permoník Joseph a začítám se do jeho vyznání.

„Podruhé za svůj život dávám o sobě a nás permonících zprávu světským lidem v okruhu našeho bydliště.Naposledy to bylo v roce 1937, kdy při zřícení šachty Anna, zahynula moje permonžena Vilemína.To tehdy znamenalo i konec ražení štoly pojmenované po Josephu Schwarzenberkovi.Sám jsem se narodil v roce 1812( náš věk je přibližně trojnásobek věku lidského), což byl rok, kdy kníže Joseph otevíral Tuhové doly v této oblasti. Vyprávěl mi táta, co prý to bylo za slávu, bylo to na den patrona české země sv. Václava, 28.září.Proto jsem i po tomto zakladateli byl pokřtěn.

Prvních osmdesát let  jsem prožil v chodbách a šachtách od Hůrky, přes Olšov , dále k Mokré a na Hubenov a poznal práci několika generací horníků.Vzpomínám na období velké slávy za řízení podniku důlním ředitelem Friedrichem Ballingem od r. 1852 a pak jeho synem, rovněž Friedrichem od r. 1876 do r.1896.Na něho vzpomínají i generace permoníků, neboť svou pílí, snaživostí a především velkou starostlivostí o horníky, se těšil velké úctě mezi nimi.

Pamatuji si dobře údobí těžby v oblasti Mokré, určité spory mezi Schwarzenberkem a Eggertovou společností i rok 1886, kdy kníže koupil veškerý majetek. A byl jsem i u zrodu výstavby památné dědičné štoly Joseph v roce 1897, kam jsme se hned v počátku v r. 1900 přestěhovali. S ražbou to nebylo lehké, stále voda, závaly, ale postupně se horníkům dařilo. Vyzdili prvních 434 metrů, pak se pokračovalo dále s několikaletými přestávkami až do vzdálenosti 2 240 m. Štola podcházela pod několika šachtami,s mnoha problémy, které vyvrcholily  právě zřícením šachty Anna. V  šachtě jsou různé odbočky, kde jsme postupně žili a sledovali další průběh a postupně zánik veškerého rubání. Se štolou nikdo nic dalších více jak 70 let nedělal. Až teprve letos jste se vy, v Černé, pustili do rekonstrukce. Proto jsem také vystoupil z ilegality. Vidět mě však, stejně jako mé druhy, nemůžete. Utvořili jste si o nás určitou legendu  a tak si jí ve svých představách zanechte.Pokud to půjde, budeme vám pomáhat i nadále, např. zajištěním stálého přítoku čisté pitné vody pro vaše potřeby.Na jedné vaší fotografii portálu můžete vidět na tuto krátkou dobu a pro potřebu tohoto dopisu, zabudovanou permonanténu, která jinak je neviditelná.Přeji vám všem mnoho štěstí, zdaru a úspěchů v další práci na úpravě terénu kolem našeho domova. Přítel permoník Joseph“.

Co na to říct? Odpovědět mu nemohu, adresa je nedoručitelná, tak jemu a všem jeho kolegům permoníkům přeji ještě dlouhá léta v jejich ochranitelských funkcích.Fotografii detailu portálu, spolu s permonanténou, předkládám i všem čtenářům. Určitě mi to nebudou mít za zlé, neboť jsem poznal, že permoníci jsou většinou milí, slušní a spravedliví, i když možná existují i vyjímky. Tak to přesně známe i u lidí.

Článek pana Jana Vaněčka

Co nového v Josefově štole, jak se daří permoníkům?

Není to tak dávno, kdy jsem v jedné ze svých knih zmiňoval štolu Josef, která se nachází v Mokré, nedaleko Černé v Pošumaví, kde kdysi bývaly tuhodoly. Bylo to ve spojení s permoníky, kteří se v této jmenované štole usídlili a zvelebovali jí. Poštu jim prý nechávala listonoška ve schránce u vstupu, klíč od ní byl pod rohožkou.

Byli to čiperové. Jednou za rok pořádali den otevřených vrat, ale k vidění nebyli.Ukryli se, aby se nenakazili lidskou nemocí a hloupostí, avšak nenápadně vše se zájmem pozorovali.

Pro děti, které navštívili v tento den štolu v doprovodu rodičů, byl pokaždé připraven dárek.Všude však viselo důrazné upozornění, že dárek je určen pouze pro děti. Vzal-li ho do ruky dospělý člověk, proměnil se mu v kámen.Těch kamenů se tam povalovala spousta, což bylo důkazem neposlušnosti a hlouposti dospěláků.

Permoníci prý každoročně všechny tyto kameny přepočítali, aby věděli, jak je na tom lidské pokolení s poslušností a kolik přibylo či ubylo hlupáků, kteří neumí číst. Jestli se to rok od roku lepší, nebo horší.

Občas prý zašli k nim do Josefovy štoly na návštěvu vychytralí skřítkové, kteří řádili na rašeliništích u Kyselova.Účelem jejich návštěvy nebylo však pohovořit vespolek o životě v podzemí, ale hlavně se dobře najíst a napít, neboť permoníci byli široko daleko známí svou pohostinností a úslužností.

Dovoluji si vás proto, vážený pane Záhoro, požádat o sdělení, co nového se událo v Josefově štole i před ní od té doby? Zda je stále stejně dlouhá, široká a vysoká, jestli v ní pořád sídlí permoníci, jak se jim daří, a jestli si chataři od nich i nyní berou vodu?

Zajímalo by mne také to, jestli je pořád u vchodu jejich poštovní schránka, nebo jim jí někdo i s rohožkou už ukradl, jak je v Čechách zvykem.

Za zmínku by stálo i to, zda v období letošních veder nechávali permoníci štolu otevřenou, aby v ní lidé mohli schladit nejen sebe, ale i pivo.

Přikládám fotku, kterou jste mi tenkrát do knihy věnoval, z níž je patrno, že v té době panoval v Josefově štole čilý pracovní ruch. Permoníci měli plné ruce práce. Platí to stále? Nebo jsou už v penzi a spokojeně odpočívají, či se přemístili do permonického domova důchodců?

Děkuji za odpověď!

Jan Vaněček, 4.9.2015