VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI - DÍL V.
VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU
LIDÉ NEMĚLI S NĚMCI SLITOVÁNÍ.HÁZELI DO ŘEKY I DĚTI – DÍL V.
FRANTIŠEK ZÁHORA, kronikář
Černá v Pošumaví
Odsun Němců zažili jinde
Rodina paní Eriky Zemanové se přistěhovala do Dolní Vltavice již po provedeném odsunu, ten ovšem zažili ve svém tehdejším bydlišti v Ustí nad Labem. I to paní Zemanové popsala ve své knize: „Na území bývalých Sudet v Ústí nad Labem probíhal odsun Němců snad nejkrutěji. Po ukončení války v roce 1946 byl i zde rozhodnut odsun Němců. V prvních dnech po válce to byl divoký odsun Němců civilem i vojskem RG - zvaném revoluční garda. Dne 31. července 1945 v městě Ústí nad Labem a na Střekově bylo mnoho obětí, kdo měl bílou pásku na rukávě byl lynčován, tím vznikl velký masakr německého národa.
Muniční sklad vybouchl
Zloba a masakr byl vyvolán a spuštěn tím, že po poledni v Krásném Březně vypukl požár a vznikla velká detonace v muničním skladě.
Ve staré továrně byl uložen kořistní materiál a munice, což vylítlo do vzduchu. Plameny zachvátily obytnou část. Hořely domy, byl zachvácen lihovar a cukrovar. Němci byli obviněni ze sabotáže, i když sklad hlídalo vojsko. Pracovali tam i Němci z internačního tábora. Ve městě byl hon na Němce, v kašně je topili. Ve stejné době, na mostě přes řeku Labe, který nesl název Edvarda Beneše, střílelo vojsko do lidí. Do masakru se dostala i má teta, která mi osobně vše vyprávěla. Vojsko RG, společně s civilem, hnalo Němce k mostu. Na mostě každý, kdo měl bílou pásku na rukávě, byl vojskem i civilem chycen a vhozen dolů do řeky a po plavajících na vodě stříleli. Nelitovali ani dětí, pláč dětí je nezastavil, i dětský kočárek byl vhozen do řeky. Bílou páskou byli Němci označeni, běda tomu, kdo by sundal pásku, ten byl potrestán bitím, byly i případy zastřelení.
Téhož dne skončila mé dvacetileté tetě směna v továrně Schicht, odtud byla vojskem i muži v civilním šatě hnána s ostatními Němci k mostu. Dostala se do ruky vojákovi, který se jí snažil z mostu shodit, ale zachránil jí kabátek, ten zůstal vojákovi v ruce. Takto dokázala utéct a schovat se na několik hodin a bez bílé pásky se dostala už pěšky, po různých oklikách, přes tři kilometry k domovu.Podle vyprávění mé matky, byli v dalších dnech z řeky vytahováni mrtví lidé od Ústí nad Labem, až za hranicemi v Německu.
První dny po válce byly nejhorší, ve městě nesměli chodit po chodníku, byli z něho shazováni, v obchodě nesměli stát ve frontě, do veřejné přepravy nesměli vstoupit. Povinně museli docházet do práce. Na odklízení ruin po bombardování byli nahnáni Němci, museli odčinit, co bylo ve válce zničeno. K sběrnému táboru chodili někteří lidé lynčovat Němce. Většině nových osídlenců se toto nezamlouvalo, ale zasáhnout nemohli, i když sami v období války za Hitlera jako Češi trpěli, toto lynčování by obrátili proti sobě. Vše je o lidech a jejich povaze“.
O návratu domů
O návratech Němců do bývalého bydliště paní Lomecká – Kholová říkala: „Sudetští Němci a jejich potomci zde mívají pravidelně 12.září na svátek Marie, kdy bývala v Černé v Pošumaví pouť, v místním kostele mši svatou. Mají ssebou svého kněze a já se vždy, pokud mi to zdraví dovolí, této mše zúčastním a dobře poslouchám, co kněz při kázání říká. Kdyby říkal něco škaredého, určitě bych mu nahlas odpověděla, ale vždy mluvil velice pěkně. Nikdy si nestěžoval, říkal pouze, že jsou rádi, že se zde mohou sejít, ale , že je jich, bývalých odsunutých, stále méně. Někteří mě dokonce poznali, říkají, že už by zpátky nešli. Tam mají své domovy, přišli do úplně rozbitého Německa a co vše svou houževnatou prací dokázali. Já dobře znala, jak vypadal Mnichov po válce a jak vypadá dnes“.
Českokrumlovský deník, Úterý 15.září 2015, Strana 2
