Vzpomíná Ludmila Prenerová
V neděli 6.5. padla velká rána. Přijely tanky
Ludmila Prenerová vzpomínala, jak Němci vyhodili do povětří železný most do Kyselova a na další události
Dolní Vltavice
V roce 2008 jsem napsal do Českokrumlovského deníku článek o historii Dolní Vltavice. Telefonicky se mi tehdy ozvala paní, která prožila část svého života právě v době války a jejím ukončení v Dolní Vltavici. Při nejbližší příležitosti jsem naši pamětnici navštívil a tím se dozvěděl velké množství informací, právě z období konce II.světové války.
Ta paní se jmenuje Ludmila Prenerová, bydlí v Dobčicích, části obce Záboří v okrese České Budějovice a v roce 1940 se přistěhovala do Dolní Vltavice, kde byl její otec pan Julius Kleschka jmenován hajným. Zde začala chodit do třetí třídy, která byla německá. Doma mluvili pouze česky, takže německy nerozuměla a nemohla se tudíž ani na nic zeptat. Pan řídící prý však říkal, že je to jedno, protože on musel německy učit téměř všechny děti, jelikož zde byl různý dialekt a někdy si nerozuměly ani mezi sebou.
V roce 1945 jí sice bylo pouze deset let, pamatuje si však řadu událostí, které byly spjaty zejména s osvobozením Dolní Vltavice americkou armádou. Nechme však vyprávět samotnou pamětnici:
„Koncem války se stěhovala spousta lidí z Vídně a z Lince, které byly bombardovány a tak se tito lidé dostali i do Dolní Vltavice. Pozorovala jsem jako dítě pěšáky s ruksaky na zádech i s kočárky, vltavičtí němečtí obyvatelé si je brali k sobě domů, byli to většinou starší lidé s dětmi. Školní budova byla v této době plně obsazená těmito lidmi, do školy se nechodilo, ale jednou týdně si chodily děti k učitelce pro úkoly. Po válce se tito lidé zase stejným způsobem stěhovali zpět.
Konec války ve Vltavici začal v pátek, respektive z pátku na sobotu. Tu noc jsem byla s maminkou sama doma, otec sloužil jako hajný na Martínkově u Vyššího Brodu a domů přijížděl vždy koncem týdne v sobotu. Noc jsme téměř probděly na matraci v kuchyni, z dálky bylo slyšet střelbu z děl a ráno pak utíkali přistěhovalí lidé pryč z Vltavice, neboť se báli Američanů.
V sobotu 5.května bylo velmi pěkné počasí, nikde nepadla ani ranka, lidé se dokonce opalovali, v neděli 6.5 však pršelo a určitý poklid přerušila najednou velmi silná rána. Okamžitě jsme se pěšinkou běžely podívat, co se děje, a již viděly jak přijíždí tanky. Ta rána, která se ozvala, směrovala na vltavickou faru, kde byla rozložena německá armáda. Znovu padla rána a již bylo vidět dým, plameny a fara hořela. Němci mezitím vyhodili do povětří železný most spojující Vltavici s Kyselovem. Na mostě byla socha sv. Jana Nepomuckého a ten to kupodivu přežil.
Současně s farou pak již začaly hořet další domy. Nejdříve všechny baráky, které stály mimo obvod obce, stále se střílelo. Naše hájovna to však přečkala, protože byla úplně mimo a skrytá v lesích. Vltava byla tehdy trochu rozlitá do luk a polí, čímž se přehradila cesta z Vltavice do hájovny, takže tam nikdo nemohl přijít. Teprve večer přišel k nám jeden Němec, který měl ve Vltavici hospodu, bál se, že ho Američané zastřelí, protože se špatně choval k Polákům, kteří zde pracovali u místních sedláků. Ti také se hned snažili dostat k Američanům a večer, když byl klid, se k nim také dostali.
Američané si postavili pontonový most, musel přijít starosta s bílým praporem, to vysílali rozhlasem a byl prohlášen k o n e c v á l k y.
Někteří z německých obyvatel vyvěsili druhý den americkou vlajku, ale museli ji sundat. Právě ten druhý den byl na pohled velmi smutný. Veškerý dobytek byl mrtvý, spálený, nafouklý, tahalo se to na louku. Tatínek, když se dozvěděl, že Vltavice hoří, tak přišel domů a šli jsme se pak podívat, co se děje. Tam už se odevzdávaly zbraně, vše se sepisovalo.
Chodili k nám také dva Američané, oni měli veškeré zásoby, ale vše sušené a tak chtěli čerstvé vejce, mléko, máslo a za to nám dávali čokoládu. Pro mě neměli nejdříve nic, protože prý netušili, že tam bude malé děvče, ale slíbili, že až přijdou příště, že mi přinesou, a to také splnili. U nás vždy vypili hrnek kyselého mléka, snědli chleba namazaný máslem, poseděli, popovídali a zase šli.
Zajímali se i o mé první svaté přijímání, dokonce mi přinesli látku na šaty, balonové hedvábí. Jedna švadlena mi šaty šila, ale než došlo k aktu prvního svatého přijímání, byli Američané odveleni a museli odjet pryč.
Po dobu jejich přítomnosti byli nastěhováni ve třech hospodách, kde byly velké sály, stavěli pro Dolní Vltavici dřevěný most, který však následující rok ledy vzaly.
Američané tam byli i tehdy, když přišli čeští vojáci, společně pak hlídali na mostě, z jedné strany stál americký a z druhé strany český voják. Čeští vojáci bydleli ve škole a když zjistili, že jsme tam jediní Češi, musela jsem již v deseti letech dělat tlumočníka.
Němci, kteří byli ve Vltavici jako vojáci, šli do zajetí, v Aigenu byl velký tábor, rovněž ve Frymburku byl sběrný tábor a byl tam i lágr, kde byli Vlasovci. Ti k nám chodili do hájovny na polévku, báli jsme se jim nedat najíst.
Hodně Němců dezertovalo z fronty, spali rovněž u nás ve stodole, nic nám neudělali, nic neukradli, zeptali se ráno na cestu a pokračovali dále. My jsme byli tehdy ve Vltavici jediní Češi, ještě tam byla v jednom statku v nájmu jakási paní Stránská, ta si k nám chodila kupovat mléko a máslo. Ve Vltavici zůstala i dvě děvčata, která nešla na odsun, protože jejich tatínek zemřel v Mauthausenu.“
V září 1945 musel otec paní Prenerové přejít na hájovnu do Dobčic u Záboří v českobudějovickém okrese. Ona sama pak pracovala dlouhá léta jako účetní a technik živočišné výroby u statků Hluboká, Rožnov a u Plemenářského podniku Netolice. V roce 1990 odešla do důchodu, kde pak ještě 10 let pracovala na Obecním úřadě v Záboří jako účetní.
V letošním roce se paní Prenerová dožívá osmdesáti let a tak jí prostřednictvím tohoto článku přeji pevné zdraví v dalších létech.
Českokrumlovský deník: Sobota, 16. Květen 2015
