POVOZNICTVÍ V OBLASTI ČERNÉ
Povoznictví v oblasti Černé
Před nedávnem jsem hledal jakousi poznámku o živnostech provozovaných našimi předky v oblasti obce Černá v Pošumaví, Dolní Vltavice a ostatní.Přitom mě, již vlastně poněkolikáté, velmi zaujalo vyprávění o povoznictví a dopravě zboží téměř všeho druhu, což mi nyní nedá, abych se o některých osudech našich povozníků nepodělil s vámi, čtenáři.
Povoznictví bylo řemeslo, které se dědilo z otce na syna a celé povoznické rodiny po generace, prožili vlastně svůj život na cestách. A nebyly to cesty jen tak ledajaké, povozníci se dostali daleko do ciziny, procestovali Rakousko, Bavory, Uhry, Itálii, Německo i Francii, všude prodávali a zase nakupovali různé zboží, které se jim vešlo do jejich povozu.Proto to byli také lidé světa znalí, byli svérázní a většinou pěkně urostlí a silní a hlavně byli prý stále veselí a šťastní, přestože jejich povolání bylo namáhavé a moc si nevydělávali.
Originální a svérázné bylo i jejich oblečení, jakýsi povoznický kroj. Na hlavě nosili klobouky se širokou krempou, v zimě pak beranici, na nohou vysoké kožené boty a kožené kalhoty z ovčí kůže obrácené srstí ven, které někteří tvrdohlavci nosili stále i v létě.Navrchu pak nosili lehké pláště z modrého plátna, ozdobené červeným, zeleným a žlutým vyšíváním, které je chránily před umazáním.
Povozníci se na svých cestách, které často trvaly bez přerušení a návratu domů někdy i půl roku, museli vykazovat cestovním pasem a od 6. září 1852 řádným domovským listem. Od roku 1883 pak musely mít na svém povozu černou tabulku velikosti 18x 30 cm s bílými písmeny pět cm vysokými.
Zajímavé bylo i brzdící zařízení na voze. Tehdy ještě nebyla známá vozová brzda a tak v létě, když sjížděli s kopce dolů, podkládali pod kolo kus dřeva nebo železa, tak zvané „čuby“ a v zimě proti klouzání používali mříže nebo řetězy ze železa, ale dokázali si ulehčit práci i jiným způsobem, když spojili široký řemen s opěrami koňského postroje, což dávalo koni silnou oporu proti tlaku při jízdě s kopce. Každý kůň měl také na krku řemen na kterém bylo pověšeno sedm až devět harmonicky sladěných zvonků.
Sami povozníci museli být v této nejisté době i ozbrojeni, měli u sebe vozovou sekeru a dlouhý nůž a ssebou na hlídání i psa, t. zv. vozového pinče.
Jsme v oblasti dolování grafitu a tak zdejší povozníci měli zajištěnu práci a tím i výdělek zejména při přepravě tuhy.Tuhu převáželi v sudech a pytlích, na voze v průměru tři sudy, což obnášelo 1500 – 1800 kg, tuhu vozili do Budějovic, kde jí přejímal špeditér Ferus z Pasova, zpět z Budějovic dokázali navozit mnoho strojů a zařízení kotelen tuhových závodů. Přivezli též na svých vozech v jednotlivých dílech celé mosty do Dolní Vltavice, Bližší Lhoty i železniční most u Hůrky.
Železnice z Kájova do Želnavy byla otevřena v roce 1892 a veškerá doprava se přesunula na železnici. Do té doby však, asi od roku 1870, prováděli povozníci přepravu po ose mezi Budějovicemi a Lincem a zásobovali obchodníky na trase. Byli proto nazývány posly, na příklad: „Ulrichsberský, Aigenský, Rohrbašský nebo Haslašský posel“. Obchodníci zde u nás byli zásobováni zbožím většinou z Budějovic, Dolní Vltavici navážel Josef Jungbauer z Bližné č.5, Horní Planou zásoboval Ferdinand Lustig ze Slavkovic, nejvíce jezdilo povozníků z Bližné a to až z osmi popisných čísel, z Černé ze šesti rodin, kde nejvíce vynikal povozník z č. 17, který byl jakýmsi velitelem ostatních povozníků a přejímatelem nákladů.
Nejveselejší prý byl Alois Gabriel z Bližné č.9, který byl i dobrým zpěvákem a jeho písničky byly na cestách často slyšet.
Jenomže začátek železnice Kájov – Želnava znamenal konec éry koňských povozů a řada starých povozníků právě ono slavnostní zahájení provozu železnice prožila s krvácejícím srdcem. Velmi těžce se smiřovali s danou skutečností, povoznictví jim prostě přirostlo dokonale k srdci, vždyť většinu svého života prožili na formanském voze.Byl to pro ně smutný konec prastaré povoznické tradice.
28.3.2011 Českokrumlovský deník
