KRONIKY OBCE + HISTORIE

Jaké byly osudy mostů v Dolní Vltavici?

Dolní Vltavice

 Mosty přes řeku Vltavu u Dolní Vltavice mají svou dlouhou historii. Dá se předpokládat, že zde most existoval už dávno před záměrným založením osady Hirzem z Klingerbergu. Snad někdy kolem roku 1250 tady vzniklo rušné místo při mostě s kovárnou, kolářstvím, stájemi pro přepřahávání a ubytovacími herberky. Místem vedla Dolnovltavická stezka z města Schlägl v Rakousku přes Kyselov a Dolní Vltavici do Hořic na Šumavě a Českého Krumlova.

Stejně tak tomu bylo i na kyselovské straně. Rakouské šlechtické rody a pasovští biskupové, stejně jako čeští králové, měli stejný zájem na existenci mostu na vltavské křižovatce této vysoce důležité obchodní cesty.

Ve 13. století, kdy se ustálily hraniční a majetkové poměry, tu hraničila spolu panství kláštera Schlägl na pravém břehu a kláštera Zlatá Koruna na levém břehu Vltavy. Tato majetková práva a vltavický most jsou zřetelně zachyceny na tehdejším dolnovltavickém znaku.

O náklady na stavbu a opravy vltavických mostů se tehdy svorně dělily schläglský i zlatokorunský klášter, respektive rožmberské panství. Pravidelné opravy mostu se prováděly vždy po pěti až šesti letech, přesto někdy po povodních byly zničeny dříve a častěji. Ve starých dokladech je možno vyčíst, že v lednu 1846 mohutná kra zničila půlku mostu, v roce 1847 a 1849 znovu povodně most těžce poškodily.

Most v Dolní Vltavici patřil k významnému vltavskému přechodu, a tak zde kromě obchodníků táhlo velké množství válečného lidu. Přinášelo to s sebou plenění a vypalování osad podél toku řeky. Proto musela být stále zesilována a obnovována opevnění podél toku i samotný most. Ten byl v roce 1866 zpevněn tak, aby byl umožněn přejezd těžkého dělostřelectva.

V roce 1885 začaly stavební práce na novém mostě vedle starého dřevěného. Saněmi s koňským spřežením sem byly přivezeny obrovské žulové kvádry z lomu ve Skalném. Pak byla postupně navršena opěrná hráz, která zajišťovala stavbu před zatopením. Materiálem byla jalovina ze žulového kamenolomu schläglského kláštera u Kyselova. Žula pro klenuté odtoky hráze pocházela z lesa na Sovím vrchu, dnes na jižním břehu Lipenského jezera u rakouské hranice.

Během zimních měsíců v letech 1885 až 1886 přivezli sedláci z dolnovltavické farnosti jednotlivé stavební dílce mostu z Budějovic na saních s koňskými potahy. Plzeňská firma pak sestavovala od jara za použití obrovských parních kladiv nýtovanou mostní konstrukci, jejíž rozpětí činilo 40 metrů. Původně měl most jednostopou jízdní dráhu se dvěma postranními lávkami pro chodce. Jízdní dráha i ochozy mostu měly povrch z dřevěných fošen.

Na den sv. Linharta, dne 6. listopadu 1886, byl nový ocelový most slavnostně vysvěcen. Tehdy to byla velká událost, které se zúčastnilo mnoho vysoce postavených hostí a návštěvníků tradičního dolnovltavského linhartského posvícení.

Na obou koncích nového i na vedle dosud stále stojícím starém dřevěném mostě čekalo velké množství lidí. Když se ozval zvon z kostelní věže, vysvětil nový most dolnovltavský farář, po něm okresní vikář Augustin Wrtilek a nakonec jeden z řádových bratrů blízkého kláštera ve Schläglu.

Pak se setkali zleva přicházející kníže Adolf a kněžna Ida ze Schwarzenberka s dolnovltavským starostou Franzem Mayerem uprostřed mostu se schlägelským opatem Norbertem Schachingerem, jeho komorníkem Raimundem Lengbauerem a přednostou obecního zastupitelstva obce Kyselov Johannem Spitzlem, kteří přicházeli zprava. Tímto setkáním uprostřed mostu byla stavba předána do užívání veřejnosti. Kněžna Ida pak na dolnovltavické straně odhalila novou sochu sv. Jana Nepomuckého.

Vltavický most byl ještě jednou slavnostně vyzdoben. Bylo to v roce 1895, kdy se tudy vracel císař František Josef I. z pražské Jubilejní výstavy. Císařský kočár tažený šestispřežím zastavil na vltavickém předměstí, kde byl uvítán starostou Franzem Mugrauerem. Jako dar byl císaři předán bochník chleba a uzená šunka. Císař pak údajně řekl: „Pěkně vám děkuju. Zůstaňte i nadále hodnými dětmi své země.“

Po skončení první světové války byl most krátce střežen rakouským Volkswehrem, po měsíci přišli čeští legionáři a zajistili ozbrojenou ostrahu mostu.

V roce 1938, v den mobilizace 23. září, připravila československá armáda most k vyhození do povětří. Po Mnichovu však byly nálože z mostu odstraněny a československé jednotky Dolní Vltavici opustily.

Při vstupu vojáků Wehrmachtu do Dolní Vltavice byl most opatřen novým obložením s fošnami, odpadly chodníky pro pěší a most byl trvale upraven pro dvoustopý provoz.

Poslední německý starosta Josef Schwarzbauer vypovídal, že před příchodem Američanů byl povolán 6. května 1945 kolem deváté hodiny k veliteli SS, kde dostal příkaz odvést do bezpečí všechny obyvatele, kteří bydlí v blízkosti mostu, neboť ten bude odpálen.

Na to si již vzpomíná pamětnice Ludmila Prennerová, která tehdy v Dolní Vltavici bydlela a která mi poskytla rozhovor. Těsně před příjezdem Američanů od Kyselova, vyhodili Němci most do vzduchu. Detonace odhodila mohutné kusy mostního zařízení až několik set metrů daleko. Je zajímavé, že v těsné blízkosti mostu stála kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého, která zůstala prakticky neporušena.

Američané v noci ze 6. na 7. května veškerá obytná stavení v blízkosti mostu, která byla výbuchem zničena, srovnali se zemí, urovnali nájezdy na obou stranách břehu Vltavy a postavili pontonový most. Na místě zničeného železného mostu postavili američtí ženisté během dvou dnů nový dřevěný most pro dvoustopý provoz.

Na svém místě však dlouho nestál, v únoru roku 1946 způsobilo pět deštivých dnů, spolu s rychlým táním, zvýšení hladiny řeky o čtyři metry, řeka vystoupila z břehů, zaplavila celé okolí a při tom byl stržen i nedávno postavený most.

Nápor a síla vody rozrazila most na dvě poloviny, levá polovina uvázla na levém břehu a pravá byla unášena dále, narazila na zeď domu č. p. 32 a rozrazila se opět na dvě části.

Johann Studener, obyvatel Dolní Vltavice, jehož text přeložili pracovníci Jihočeské vědecké knihovny a z něhož jsem i já částečně čerpal, píše, že došlo k tomu, co místní zkušení obyvatelé předpověděli. Totiž to, že mosty tzv. „ke svážení sena“ musí mít rozestup mostních pilířů nejméně pět a půl až šest metrů, kdežto tento měl pouhé čtyři metry a nápor ker nevydržel.

A tak znovu musel být postaven nový, opět dřevěný most, který definitivně skončil svůj „život“ po roce 1948, kdy bylo rozhodnuto o demolici a zatopení obce vodami lipenského jezera.

Českokrumlovský deník: Čtvrtek, 23. Únor 2012, Strana 8