OD MLÝNA K ELEKTRIFIKACI DOLNÍ VLTAVICE
Od mlýna k elektrifikaci Dolní Vltavice
V oblasti Dolní Vltavice se vlévaly do Vltavy tři potoky. Jednak před obcí to byl potok Pestřice / Rotbach/, u vltavického mostu Mlýnský potok / Riegelbach/ a na konci vltavického katastru u Hruštic to byl potok Ježův / Igelbach/. Všechny tři potoky šly od hranic z pravého břehu a na všech kdysi klapávaly vodní mlýny, na Mlýnském potoce byly dokonce dva a k tomu ještě vodní pila.
Jeden z mlýnů vlastnil majitel domu v Kyselově č.p. 2 Franz Fischer, tento mlýn mu však dne 4. května 1929 vyhořel, takže ho již neobnovoval, ale zřídil na jeho místě parní pilu.
Ovšem jako sudetský Němec byl po válce odsunut, parní pila přešla do národní správy volyňského Čecha Otíka, který provoz vedl do roku 1946. Protože onemocněl, převzal správu jistý Liebermann, původem od Mariánských Lázní. Za jeho vedení se podnik značně zvelebil.Vedle parní pily zřídil zde i vodní elektrárnu. Instaloval vodní turbínu a generátor na střídavý proud 220 V, který byl poháněn turbinou a začal tak vyrábět dostatek elektrického proudu nejen pro svůj podnik, ale i pro celou Dolní Vltavici. Tehdy byly elektrizovány i samoty ke Kyselovu a nová celnice na hranicích. Ovšem elektrický proud bylo možno využít pouze ke svícení, pro větší spotřebiče ho bylo málo.
Již koncem války bylo započato se stavbou elektrického vedení z Radslavi. Linka byla postavena, byly nataženy dráty, za řekou poblíž statku byl postaven transformátor a dovezeno jeho zařízení. Přišel však konec války, který hned v roce 1945 zastavil veškeré práce, první česká správa obce elektrizaci nedokončila, vše, co bylo dosud postaveno, bylo ponecháno svému osudu, buď se zničilo nebo někam odvezlo a jinak znehodnotilo, takže obec Dolní Vltavice byla i nadále odkázána na vodní elektrárnu na Mlýnském potoce.
Obec tedy při svícení byla přímo závislá na tomto podniku. Dokud zde byla v provozu pila, tak byl udržován v pořádku i náhon z Mlýnského potoka na turbínu a celé zařízení související s dodávkou proudu pro obec.
Jenomže v roce 1949 byla Fondem národní obnovy pila zlikvidována, její zařízení ponecháno na místě svému osudu, hospodářské objekty a pozemky převzal Národní pozemkový fond a po něm Státní statek, který si zde zřídil své středisko. Bohužel, údržba zařízení byla stále horší, vadné břehy náhonu začaly propouštět vodu, takže jí bylo nedostatek pro pohon turbíny. Tím docházelo stále častěji k přerušení v dodávce proudu v obci, bylo nutno svítit petrolejovými lampami do doby, než někteří obětaví občané závady odstranili.
Pro tyto stálé nepříjemnosti a nákladnou údržbu byla snaha z vedení obce již od roku 1950, dostat sem řádný elektrický proud ze sítě Jihočeských elektráren. Bylo údajně naléháno na dokončení rozestavěné elektrické sítě z Radslavi, která se již za války začala stavět.
Ovšem v této době se již vědělo, že Dolní Vltavici postihne osud zátopové oblasti a tak se nepodařilo elektrifikaci včas prosadit, pouze byla obci v roce 1954 přidělena „větší“ peněžní částka, aby mohla být provedena generální oprava dosavadního elektrického zdroje a celého jeho vedení. To ovšem bylo řešení opět provizorní, nedostačující a časté poruchy, či nedostatek vody znamenal, že se i nadále muselo svítit petrolejkami. Kronikář, který zaznamenal tento stav v Pamětní knize Dolní Vltavice v roce 1955 a z něhož jsem i já ve svém článku čerpal, končil takřka pesimisticko-optimisticky: „ Snad to zde do doby zátopy s tím naším světlem nějak vydržíme“.
Neověřené informace uvádějí, že nakonec byla v roce 1955 elektrifikace Dolní Vltavice provedena.
14. dubna 2010, Českokrumlovský deník
