ŠLECHTIC,ČERNÝ BARON,RYBÁŘ ČI EMIGRANT
Šlechtic, černý baron, rybář či emigrant.
Ještě mnoha dalšími přívlastky se může „honosit“ příslušník jednoho významného šlechtického rodu – Kryštof Kolowrat Krakowský – Libštejnský, který před 45 léty krátce žil a pracoval i v Černé v Pošumaví.
Z internetových stránek se lze dozvědět, že kořeny rodu Kolowratů sahají historicky až k samému jádru českého státu. Jejich orlice je doložena již k roku 1205 a stala se znamením všech spřízněných větví Kolowratů. Jejich rodovým heslem bylo „Věrně a stále“, což, až na několik vyjímek, dodržovali vůči Bohu, panovníkovi, své zemi, ale i ve vztahu k ženám. Zakladatelem, který vydobyl slávu rodu, byl však až Albrecht Kolowrat / 1347 – 1391/. Kolowratové hráli významnou roli v české historii i politice a zastávali poměrně významné funkce v zemi.
Na jih se vrátil
Kryštof Kolowrat, narozený v roce 1927, studoval lesnickou školu v Písku a později v Trutnově, kde se zúčastnil v únoru 1948 demonstrace proti nastupující moci. Byl za to, těsně před maturitou, vyloučen ze školy, zatčen a poslán k PTP / pomocné technické prapory/. Po návratu byl zaměstnán jako dělník v lese, v tkalcovské továrně, v roce 1953 byl znovu zatčen za protistátní činnost a skončil v dolech, odkud ho vysvobodila amnestie v r. 1954. V dalších létech až do roku 1968, kdy nuceně emigroval do Rakouska, pracoval opět v různých profesích, přičemž od roku 1964 bylo jeho působištěm rybářské oddělení v Černé v Pošumaví. Zde nastoupil jako technik a byl pověřen výstavbou pstruhařství, v dalším období pak s kolektivem ostatních techniků pomáhá budovat pstruhové rybníčky, líheň a celkově se postupně pstruhařství rozrůstá a zvelebuje. Kolektivu je v roce 1966 udělen titul BSP / brigáda socialistické práce/, jehož členem je paradoxně i Kolowrat. Celý tehdejší kolektiv rybářů ho vnímal jako každého jiného zaměstnance, o jakémkoliv titulování nemohlo být ani řeči. Ostatně on sám si na to nepotrpěl a jakoukoliv manuální práci nepovažoval za nic ponižujícího.
Ze strany spolupracovníků se ani nelze divit, již v roce 1918 byly šlechtické tituly zrušeny a v pozdější době byla šlechta vnímána spíše jako něco cizího, nepřátelského a na společnosti parazitujícího. Ony předsudky v nás v určité míře zůstávají stále a míváme všelijaké pocity, zejména nyní při restitučním navrácení majetku šlechtickým rodům.
V této souvislosti si dovolím malou odbočku do svého rodného kraje. V obci Dírná na Táborsku jsou majiteli zámku již přes 400 let Wratislavové z Mitrovic. Velmi dobře jsem znal posledního příslušníka Maxmiliána Oswalda Wratislava, který po únoru 1948 rovněž pracoval v různých profesích, převážně však jako řidič Tatry u Státních lesů. Mezi lidmi byl však „Maxí“ velmi oblíbený a prakticky celou socialistickou éru ho většina starších lidí oslovovala„ pane hrabě“.Zde tento vztah k příslušníku šlechty, měl jinou podobu.
Černý baron
Kryštof Kolowrat po emigraci do Rakouska zůstal věren svému poslednímu působení v Černé v Pošumaví a založil pstruhárnu, z níž postupně vytvořil prosperující rodinný podnik.
Po navrácení po roce 1989 do republiky uplatnil restituční nároky a bylo mu navráceno mnoho hektarů půdy, rybníků a lesů na Rychnovsku a vedle několika malých zámečků i jeho rodinné sídlo v Rychnově nad Kněžnou. Při jednom rozhovoru s ním, řekl, že na hraběcí titul si nepotrpí, ale zato se hrdě hlásí k tomu, že je baron – černý baron.
Před deseti léty, v prosinci 1999, Kryštof Kolowrat, jehož působištěm byla i Černá v Pošumaví, zemřel. Péči o rodový majetek převzal jeho syn Jan Egon Kolowrat – Libštejnský.
Českokrumlovský deník, 22. 5. 2009
Šlechtic, černý baron, rybář či emigrant.
Ještě mnoha dalšími přívlastky se může „honosit“ příslušník jednoho významného šlechtického rodu – Kryštof Kolowrat Krakowský – Libštejnský, který před 45 léty krátce žil a pracoval i v Černé v Pošumaví.
Z internetových stránek se lze dozvědět, že kořeny rodu Kolowratů sahají historicky až k samému jádru českého státu. Jejich orlice je doložena již k roku 1205 a stala se znamením všech spřízněných větví Kolowratů. Jejich rodovým heslem bylo „Věrně a stále“, což, až na několik vyjímek, dodržovali vůči Bohu, panovníkovi, své zemi, ale i ve vztahu k ženám. Zakladatelem, který vydobyl slávu rodu, byl však až Albrecht Kolowrat / 1347 – 1391/. Kolowratové hráli významnou roli v české historii i politice a zastávali poměrně významné funkce v zemi.
Na jih se vrátil
Kryštof Kolowrat, narozený v roce 1927, studoval lesnickou školu v Písku a později v Trutnově, kde se zúčastnil v únoru 1948 demonstrace proti nastupující moci. Byl za to, těsně před maturitou, vyloučen ze školy, zatčen a poslán k PTP / pomocné technické prapory/. Po návratu byl zaměstnán jako dělník v lese, v tkalcovské továrně, v roce 1953 byl znovu zatčen za protistátní činnost a skončil v dolech, odkud ho vysvobodila amnestie v r. 1954. V dalších létech až do roku 1968, kdy nuceně emigroval do Rakouska, pracoval opět v různých profesích, přičemž od roku 1964 bylo jeho působištěm rybářské oddělení v Černé v Pošumaví. Zde nastoupil jako technik a byl pověřen výstavbou pstruhařství, v dalším období pak s kolektivem ostatních techniků pomáhá budovat pstruhové rybníčky, líheň a celkově se postupně pstruhařství rozrůstá a zvelebuje. Kolektivu je v roce 1966 udělen titul BSP / brigáda socialistické práce/, jehož členem je paradoxně i Kolowrat. Celý tehdejší kolektiv rybářů ho vnímal jako každého jiného zaměstnance, o jakémkoliv titulování nemohlo být ani řeči. Ostatně on sám si na to nepotrpěl a jakoukoliv manuální práci nepovažoval za nic ponižujícího.
Ze strany spolupracovníků se ani nelze divit, již v roce 1918 byly šlechtické tituly zrušeny a v pozdější době byla šlechta vnímána spíše jako něco cizího, nepřátelského a na společnosti parazitujícího. Ony předsudky v nás v určité míře zůstávají stále a míváme všelijaké pocity, zejména nyní při restitučním navrácení majetku šlechtickým rodům.
V této souvislosti si dovolím malou odbočku do svého rodného kraje. V obci Dírná na Táborsku jsou majiteli zámku již přes 400 let Wratislavové z Mitrovic. Velmi dobře jsem znal posledního příslušníka Maxmiliána Oswalda Wratislava, který po únoru 1948 rovněž pracoval v různých profesích, převážně však jako řidič Tatry u Státních lesů. Mezi lidmi byl však „Maxí“ velmi oblíbený a prakticky celou socialistickou éru ho většina starších lidí oslovovala„ pane hrabě“.Zde tento vztah k příslušníku šlechty, měl jinou podobu.
Černý baron
Kryštof Kolowrat po emigraci do Rakouska zůstal věren svému poslednímu působení v Černé v Pošumaví a založil pstruhárnu, z níž postupně vytvořil prosperující rodinný podnik.
Po navrácení po roce 1989 do republiky uplatnil restituční nároky a bylo mu navráceno mnoho hektarů půdy, rybníků a lesů na Rychnovsku a vedle několika malých zámečků i jeho rodinné sídlo v Rychnově nad Kněžnou. Při jednom rozhovoru s ním, řekl, že na hraběcí titul si nepotrpí, ale zato se hrdě hlásí k tomu, že je baron – černý baron.
Před deseti léty, v prosinci 1999, Kryštof Kolowrat, jehož působištěm byla i Černá v Pošumaví, zemřel. Péči o rodový majetek převzal jeho syn Jan Egon Kolowrat – Libštejnský.
Českokrumlovský deník, 22. 5. 2009
