KRONIKY OBCE + HISTORIE

VÁLEČNÉ A POVÁLEČNÉ UDÁLOSTI NA ČESKOKRUMLOVSKU– DÍL XII.

Rodině malé Eriky přidělili nejmenší domek

František Záhora – kronikář

Černá v Pošumaví

V seriálu, který mapuje poválečné období v naší oblasti, lze teoreticky oddělit dvě důležité  dějinné události – odsun německého obyvatelstva a následné osídlení.

Paní Erika Zemanová přišla jako dosídlenec v roce 1951 se svými rodiči do Dolní Vltavice, takže toto období zná i z vlastní zkušenosti.

“Rodiče museli předložit osobní doklady i s přidělením našeho nového domu. Stráž nám ukázala cestu k našemu domovu, který byl až na druhém konci osady. směrem na Pláničku a podél řeky k Frymburku. Projeli jsme prázdnou vylidněnou osadou až k dřevěnému mostu, který spojoval břehy Dolní Vltavice s Kyselovem. Nebýt této stráže, nepotkali bychom po celé trase ani človíčka. Kdybychom nevěděli, že celá obec byla vystěhována, vypadalo  by to, že zde všichni vymřeli jako po nějakém moru. V bývalém městysu  už nefungovalo nic, po celé trase byly domy prázdné, i když byly v některých  oknech záclonky. Rovněž  obchody byly uzavřeny. Jen jeden krámek naproti vojenskému útvaru byl otevřen, sloužil také pro vojsko k osobní potřebě. Na domech zůstaly zbytky německých nápisů, které nebyly zatřené barvou. Pod kostelem na levé straně, uprostřed řady prázdných domů, byla hospůdka v které bylo okno otevřené a z ní vykukovala postava ženy. V obci už bydlelo 15 rodin po různých domech, většinou na okraji osady, aby byli co nejdál od vojenského útvaru. Proto to vypadalo, že je celá osada bez lidí. U mostu jsme odbočili do leva a pokračovali dál. Podél cesty, na levé straně,byly domy jednopatrové,  rázu  hospodářských stavení, po pravé straně až na konec osady, byly čtyři samostatné maličké přízemní domky.  Řada domků byla zakončena jednopatrovým domem, v němž byla nově umístěna pošta. Zajeli jsme až na konec osady, kde na levé straně, na maličkém domku, bylo čp. 38. To byl nám přidělený dům. Vedlejší poslední dům byl jednopatrový a také prázdný. Ptala jsem se otce, proč nám přidělili zrovna tento nejmenší domek, když zde bylo prázdných a nádherných jednopatrových domů spousta. Otec mi vysvětlil, že jenom tento jediný patří lesní správě, bylo mu to řečeno při příjmu u lesní správy. Po celá léta jsme platili poplatky obecnímu úřadu v Dolní Vltavici. Koně se nevešli do stáje, neboť byla maličká, počítalo se jen pro jednu kravku s telátkem. Otec se svolením obecního úřadu ustájil koně ve vedlejším domě. V domě byl velký nepořádek po bývalých lesních brigádnících, kteří zde po odsunu Němců krátkou dobu bydleli, okna byla vymlácená větrem. Než jsme se mohli nastěhovat do domku, přijal naší rodinu pod svou střechu zaměstnanec lesní správy, bydlištěm Radslav, který měl pět dětí. V obci byla většina prázdných domů vybrakovaných a hlavně všude zůstal nepořádek po zlatokopech, takže se tam nedalo přebývat. Po úklidu a opravě oken, jsme se konečně po čtrnácti dnech nastěhovali do nového domova“.

Vedle dosídlenců z různých oblastí Čech zde byla velká skupina rumunských reemigrantů. Ti se na základě usnesení československé vlády o repatriaci Čechů a Slováků vrátili do své původní vlasti. Byli to většinou potomci Slováků, kteří odešli do Rumunska za lepším živobytím. Většina pocházela ze Sedmihradska, župy Bihor, byly jim přislíbeny domy a pozemky a byli přesvědčeni, že se vrací do země svých předků na Slovensko.

Řada nových dosídlenců byla velmi snaživá, ovšem mnohdy i neznalá systému zemědělského hospodaření, neboť vnitrozemí a pohraničí, to byl přece jenom rozdíl. Nejdůležitější však byli ti dosídlenci, kteří zde postupně nacházeli nový domov, přišli s vidinou hospodaření na vlastních pozemcích a byli základem nového způsobu života v obci a celé oblasti. Obyvatelé, kteří zůstali, se  zachovali morálně a poctivě, museli se vyrovnat se všemi nesnázemi a těžkostmi života v pohraničí. Vždyť jim byla slíbena půda k hospodaření, ale zakrátko bylo vše jinak. Vznik JZD znamenal pro ně konec vidiny vlastního hospodaření a pro mnohé i osobní problémy a traumata. Tvrdou realitou pro řadu nových osídlenců bylo zřízení hraničního pásma a tím zakázaného území, kde nesměl nikdo bydlet. A tak se museli znovu stěhovat, jejich usedlosti byly zbourány a naděje na nový začátek nejistá.

Českokrumlovský deník, 13.října 2015