Z EUFORIE DO DEPRESE
Z euforie do deprese
Srpen – měsíc prázdnin a dovolených, měsíc žní a dalších sklizňových prací, ztratil v jednom osudném roce svůj idylický nádech a zůstal s hořkou vzpomínkou uložen v naší pošramocené duši.
V letošním roce si připomínáme osudné okamžiky před čtyřiceti lety, kdy k nám právě v srpnu vstoupila spojenecká vojska, aby nás „bratrsky“ ochránila před kontrarevolucí a zachránila socialismus. Těžko jsme tehdy chápali, že k něčemu takovému může dojít. Probíhala sice v předcházejícím období řada různých setkání politiků, vzájemných rozhovorů, dokonce přišel i výhružný dopis spřátelených zemí, ale sám vůdce Brežněv stále ubezpečoval slovy „Eto vaše dělo“ a nešetřil přitom objetími a státnickými polibky.
Předcházející měsíce probíhaly v euforii a uvolnění v mnoha oblastech lidského žití. Pojem „Pražské jaro“ znamenal pro mnoho občanů naději v uskutečnění mnoha potřebných změn, které se postupně stávaly skutečností.
Ovšem k pomalému uvolňování docházelo již počátkem šedesátých let. Ne nadarmo je řada historiků a odborníků nazývá „zlatými šedesátými léty“. Studoval jsem v té době v Praze a i když moje vzpomínka je ovlivněna poněkud bezstarostným studentským životem, mohu říci, že to byla příjemná léta. K uvolnění docházelo především na kulturní frontě, v té době vznikalo mnoho krásných písniček, zejména díky divadlu Semafor, natáčely se i dnes stále hodnotné a uznávané filmy, vydávaly se knihy do té doby zakázaných autorů. Vedle Semaforu zde byla i nádherná hudba Beatles a i náš citový život byl na vyšší a hodnotnější úrovni.
Uvolnění jsme pociťovali i na škole, do té doby v plánu zařazený Vědecký komunismus zmizel, politická ekonomie a filozofie se sice stále vyučovaly na základě tehdejší marxisticko – leninské teorie, ale na cvičeních již vyučující dávali prostor i opačným názorům.
J e n i d y l a t o n e b y l a
Ovšem pro většinu obyvatel to zas tak velká idyla nebyla. Nejenom, že platy byly malé a téměř pro každého přibližně ve stejné výši, ale především byl většinou nedostatek všeho možného. Dnešní mladá generace by těžko chápala několik desítek metrů dlouhé fronty na maso, na ovoce a zeleninu a další zboží, dokonce i na knihy.Občasný nedostatek základních potravin byl vyvážen jejich nízkou cenou, neboť stát potraviny dostatečně dotoval, ceny dalšího spotřebního zboží však byly vysoké.
Přesto v povědomí naší generace zůstávají šedesátá léta jako něco, na co se dobře a rádo vzpomíná. Nebýt ovšem onoho okupačního zásahu v oné osudné noci, který znamenal konec všem nadějím.
Vojska pěti států Varšavské smlouvy se pak rozjela téměř do všech koutů naší vlasti a na řadě míst jsme mohli vidět tanky s napřaženými hlavněmi směrem ke komunikaci. Pracoval jsem tehdy na vyšebrodsku, žně byly v plném proudu, starostí nad hlavu a do toho přijíždí tanky a auta, které jsme „vítali“ se zklamáním, depresí a strachem z toho, co může následovat.
Čeští lidé však dokázali, že ač beznadějná situace, něco lze vždy podniknout. A tak se během noci měnily dopravní a směrové ukazatele a vznikalo mnoho nápisů na různých místech, vyzývajících k odchodu. I v Černé v Pošumaví se psala hesla a někteří občané vyjádřili svůj názor i umělecky, když stvořili figurínu nápadně připomínající jednoho vysokého stranického funkcionáře slovenské národnosti a tu pak věšeli na strom v obci.
Odchod se však nekonal. Byla podepsána smlouva o dočasném umístění sovětských vojsk /vojska ostatních států do konce roku odešla/ a ona dočasnost trvala až do roku 1990. Ne nadarmo jsme si tehdy zafixovali i nový ukazatel – jednotku dočasnosti, kterou byl jeden furt.
Z údajů lze zjistit, že na území Československa bylo tehdy kolem 750 tisíc vojáků, přes šest tisíc tanků, téměř tisíc letadel a další technika. Tato „bratrská pomoc“ si vyžádala přes sto mrtvých a sedm set zraněných občanů. Skončila „idyla“ a nastoupila tvrdá realita a tak tedy vzpoměňme na tuto dobu, ale hlavně – nezapomeňme.
/ 9.8. 2008 /
