KDYŽ SE JEŠTĚ V ČERNÉ OCHOTNIČILO
Když se ještě v Černé ochotničilo.
Padesátá léta minulého století nepatří zrovna mezi světlé stránky naší historie. Z hlediska dnešního pohledu víme, že docházelo k postupné likvidaci občanské společnosti, začaly vykonstruované politické procesy, docházelo k perzekuci katolické církve, v souvislosti se znárodněním a kolektivizací docházelo ke ztrátě svobody každého jednotlivce a celé společnosti.
Na druhé straně ovšem se rozvíjelo i budovatelské nadšení, většina obyvatel skutečně uvěřila slibům Komunistické strany, že právě ona je ta jediná, která zajistí tu opravdovou vládu lidu, že zajistí demokracii, spravedlnost a prosperitu.
V duchu s tímto nadšením se v oněch letech ,mimo jiného, začalo ve většině obcí amatérsky hrát divadlo. Ochotničilo se samozřejmě i v Černé na Šumavě. A nebyly to jen tak nějaké pokusy, divadlo skutečně žilo a se svými hrami vyjíždělo i do vzdálenějšího okolí.
S divadelním představením ochotníci vystupovali ve Frymburku, v Hořicích, ve Světlíku, v Horní Plané i v Českém Krumlově.
Ochotníky tvořili lidé, kteří chtěli rozdávat radost svým spoluobčanům, chtěli hrát divadlo pro diváky, které důvěrně znali, znali jejich problémy a věděli, jaké hry se jim budou líbit. I když tehdy to byly vesměs hry s vlasteneckým nábojem, na repertoáru byly např. Kolíbka od Aloise Jiráska, dále Tvrdohlavá žena, Paličova dcera a některé další, spíše veselohry.
Problém největší byl však s tím, kdo je schopný celý soubor vést, především to bývali vesničtí učitelé, kteří se tohoto úkolu ujali.
V Černé byl hybnou pákou ředitel školy Jan Nouza, ten vybíral hry, režíroval, zajišťoval jejich produkci v obci i na zájezdech. Měl vlastně na starosti veškeré kulturní dění v obci, tehdy to víceméně bývala náplň každého vesnického učitele.
Ochotnické divadlo, které se v Černé založilo, neslo název „Spolek J. K. Tyla“ a podle vyprávění pamětníků se ochotníky stali místní občané různých profesí. Byl to např. Adolf Václavík, který byl poštmistrem, Ing. Vítek byl ředitelem statku, MVDr. Roman Krejčí byl zvěrolékař, dále vedoucí Sodovkárny Štumpf, jeho účetní Kefurt, Břetislav Šádek vařil pro Vodní stavby, Václav Lovětínský pracoval u statku, jeho manželka Václava Lovětínská, její maminka Milnerová, Marková Božena, Anna Christlová, Sláva Křivánek, Kostka Vladimír, Ing. Horňák, paní Šádková a možná ještě další, které si již pamětníci nevybavují.
Divadelní spolek z poloviny padesátých let Razítko spolku
Divadlo se hrálo na sále nad hospodou, kde bylo i schopné jeviště a byl uzpůsoben i k tomu, aby do obce mohly zajíždět i divadelní spolky odjinud. Kostýmy si ochotníci půjčovali, ale dost si jich i sami ušili. Nápovědu dělala neteř faráře Šmída, který ji nechtěl nikam pouštět, ale s divadlem mohla.
Bohužel s odchodem učitele a ředitele školy Jana Nouzy z obce, po skončení školního roku v roce 1960, divadlo prakticky zaniklo.
Teprve v roce 1979 se začal scházet nově ustavený ochotnický kroužek při Osvětové besedě, který vedl opět učitel, Milan Strejc. Členové nacvičili a s úspěchem uvedli pohádku „O princezně se zlatou hvězdou na čele“, ovšem tím to také skončilo. Nejenom že chyběl zkušený režisér, ani ochotníků se moc neobjevilo, ale především místní sál, již začínal být ve stavu ohrožujícím bezpečnost všech přítomných. Sál byl ještě využíván jako tělocvična pro základní školu a pro občasné pořádání tanečních zábav a plesů. Po roce 1989 však veškeré tyto činnosti zanikly.
Českokrumlovský deník 18.února 2010
