Zaznamenat současnost pro budoucnost
Kronikářství aneb prosba na pana Františka Záhoru
Když jsem hledal význam slova kronika, nalezl jsem vysvětlení, že je to dějepisná kniha, literární žánr, jehož cílem je zaznamenat historický děj v časové posloupnosti, chronologicky.
Nejstarší česky psanou kronikou a veršovanou je Dalimilova kronika(správně:Kronika tak řečeného Dalimila), jedno ze stěžejních děl českého písemnictví. Pochází z počátku 14.století. Od té doby vzniklo a sepsalo se kronik bezpočet. Jsou kroniky měst a obcí, hradů a zámků, rodů, sportovních klubů, různých spolků a dalších. A když existují kroniky, musí být též kronikáři.
Být kronikářem je velice záslužná činnost, o tom není pochyb. A není to jednoduchá práce.Dočetl jsem se, že kronikář musí znát zákon o kronikách obcí, zákon na ochranu osobních údajů, autorský a archivní zákon a řadu dalších legislativních předpisů. Veškeré informace musí ověřovat, než je do kroniky zapíše.
Z vlastní zkušenosti vím, co se lze třeba dozvědět od některých pamětníků. Když jsem se pak zeptal pro „sichr“ jiného pamětníka na to samé, řekl mi o tom úplně něco jiného.A teď babo suď, kdo z nich má pravdu? Možná nikdo, vše bylo úplně jinak. Ale jak to zjistit?
Jedním z těch, který obecní kronikaření vykonává, je František Záhora z Černé v Pošumaví. Jak ho znám, dělá to z nadšením a věnuje tomu mnoho času.
Dovoluji si ho proto v této adventní době požádat, aby nejen mě, ale i čtenářům Deníku prozradil něco ze své kronikářské práce, zkrátka zač je toho loket. Jistě se mu za tu dobu dostaly do rukou různé tiskoviny a spisy, měl příležitost rozmlouvat se zajímavými lidmi a navštívit historicky cenná místa a objekty.
Budu se těšit na jeho kronikářskou odpověď, včetně toho, zda také jako Dalimil veršuje, a předem za ní děkuji. Na oplátku připojuji novou péefku Miloslava Marteneka.
Jan Vaněček, 7.12.2015
===========================================================================
Zaznamenat současnost pro budoucnost
/ reakce na článek Jana Vaněčka v ČK Deníku ze dne 7.12.2015/
Nadpis tohoto článku je vlastně jakýmsi mottem každého kronikáře. Kvůli čemu jinému by se kroniky psaly? Jestliže by se přestaly psát, nezanecháme budoucím generacím žádný odkaz.Tato vzletná slova však v každodenním lidském shonu nejsou vždy lehce splnitelná. Každá obec je sice ze zákona povinna vést obecní kroniku, ale sehnat toho, kdo to bude dělat, to není úkol nijak snadný. Zejména v současné době, kdy u všech prací je rozhodující především to, co je označováno jako“až na prvním místě“. Proto člověka, který se takového úkolu ujme, musí především bavit historie a současně musí být patriotem své obce a cítit se tam spokojený. Požádal jste mě pane Vaněčku, abych Vám a čtenářům Deníku prozradil něco ze své kronikářské práce. Co všechno by měl kronikář znát, jak získané informace zpracovávat, kolik času mu tato práce zabere, to jste ve svém článku již částečně zmínil.
Základem kronikářovy práce je především zaznamenat všechny důležité události, které v obci proběhnou během daného roku. Znamená to zúčastňovat se všech důležitých akcí, fotografovat, sledovat denní tisk a ukládat výstřižky, plakáty, pozvánky, letáky, prostě veškeré dostupné přílohy.
Samozřejmě, že si kronikář vše eviduje, při práci většinou spolupracuje s Obecním úřadem, neboť se jedná se kroniku obecní a po skončení roku provede zápis za příslušný rok. To je, řečeno vědecky, základna, všechno ostatní je již nadstavba. Tady záleží na kronikáři, jakým způsobem hodlá kroniku vést. Někdo zůstane pouze u oněch ročních zápisů, někdo se vnoří do historie obce a snaží se získat poznatky všemi možnými způsoby.To je i můj případ. Zanedlouho to bude čtyřicet let, kdy jsem začal kroniku v Černé v Pošumaví vést. Žádné kroniky nebyly v obci dostupné a tak mým prvním počinem byla návštěva Okresního archivu v Českém Krumlově, kde jsem vyhledal první poznatky o historii obce. Když je postupně vše v rozjetých mezích, snažíte se získávat stále více informací o obci, a zde jsou hlavním zdrojem pamětníci. Říká se někdy, že nejlepším zdrojem informací je hospoda, tam však spolehlivé informace nezískáte. A pokud ano, tak si je stejně musí člověk ještě několikrát ověřit. Podobné je to i u pamětníků. Získáte spoustu informací, ale při konfrontaci více výpovědí, občas zjistíte, že o stejném problému, zejména pokud se týká časového údobí, vypovídá každý jinak.
Každopádně za celé kronikářské období se povedlo zdokumentovat historii v celém komplexu od vzniku obce až po současnost. Pomohla k tomu řada pamětnických vzpomínek, setkání a dopisování s mnoha zajímavými lidmi se zájmem o historii. Náš kronikářský archiv dnes čítá 30 knih sepsaných kronik, mnoho shromážděných příloh, přes 10 000 fotografií, mnoho videí a zvukových nahrávek.Veškerá historie i kronika obce jsou přístupné na internetových stránkách všem občanům.
Psaní kroniky tedy není jakási zábava, je to velmi náročné na čas, veškeré volné chvíle trávím u počítače, přestal jsem se věnovat svým koníčkům a tak mě trápí jen jedna věc – Zákon o ochraně osobních údajů. Myslím si, že někdy až moc omezuje a že zápisy, ve kterých nezaznamenáte žádná data, nebudou mít pro budoucí pokolení velký význam.
PS. Zatím jsem v kronikách jako tak řečený Dalimil neveršoval. Ale mohu to na závěr zkusit:
„Milý pane Vaněčku, o tom, co mě baví,
najdete zde v článečku, z Černé v Pošumaví“.
František Záhora,17.12.2015
