Jdi na obsah Jdi na menu
 


POČÍTAČ SE STAL MÝM KAMARÁDEM

Počítač se stal mým kamarádem.

                V tomto článku si dovoluji, vážení čtenáři Deníku, napsat něco o sobě. V skrytu duše doufám, že to nebude chápáno jako vychloubání, ale konstatování čisté skutečnosti. Hlavní roli totiž stejně hraje počítač, se kterým jsem se já, jsa poněkud stár, nemohl nejen v mládí, ale i v pozdějším věku nijak důvěrněji seznámit.A když jsem pak měl tu možnost, nijak jsem k počítači nepřilnul a chtít mu dokonce porozumět, o to jsem se ani v nejmenším nesnažil. Každého, kdo s počítačem pracoval, tedy v zaměstnání, jsem považoval div ne za ulejváka, který se nesnaží odvádět svou práci, ale hraje si s počítačem. I když skutečně bylo mnoho těch, co často v zaměstnání různé hry hrálo a výsledek práce počítače jsem také nezaregistroval, stále se účtovalo a fakturovalo ručně. Počítače se postupně stále více rozšiřovaly a mě to nechávalo chladným.

                Pak přišel konec roku 2002, bylo po volbách a já slíbil novému starostovi Janu Voldřichovi, že se znovu ujmu psaní kroniky, kterou jsem již dříve psal, ale pak v souvislosti s pracovním vytížením , přerušil.Ovšem to jsem netušil, co bude následovat.Starosta, znalec počítačů a propagátor internetu v obci, navrhl a vlastně rozhodl, že se kronika bude psát na počítači, aby se pak mohla uveřejnit na webové stránky, které už obec měla zavedeny. Napsal jsem předtím již několik set stran kroniky, ale vždy perem, redisperem, namáčeným do pamětního inkoustu. A teď najednou na počítači? Několik nocí jsem z toho nespal, ale nakonec jsem souhlasil.

                Byly mi vysvětleny hlavní zásady práce s počítačem, vyčleněna jedna místnost a v ní počítač, na kterém jsem začal. Jenomže to nebylo vůbec nic lehkého a příjemného, nebyl jsem v pohodě, stále jsem někoho volal na pomoc, což pracovníkům úřadu nebylo příjemné, bál jsem se na něco „kliknout“ abych něco nesmazal, nebo nedejbože nepoškodil počítač.

Zřejmě už to starosta nemohl vydržet a bylo rozhodnuto, že v rámci zdokonalování počítačové sítě na Obecním úřadě mi vyčlení jeden starý počítač a na tom budu cvičit. Nainstalovali mi potřebné programy pro psaní a ukládání a třídění fotografií, elektronickou adresu a řekli, abych si doma připravil místo, kde bude můj nový /ne/přítel zabydlen.A tak jednoho dne přinesli všechno potřebné k nám domů do bytu, kde ze strany manželky zrovna velké nadšení nevládlo.

Od toho okamžiku jsem však k počítači přilnul a moje láska se stále více zvětšovala.Nemusel jsem se bát, že něco pokazím, nikoho jsem nemusel obtěžovat a všechno jsem si postupně od začátku do konce vyzkoušel sám.Několikrát mi sice museli ještě poradit, ale postupně jsem vše zvládal. Jako samouk jsem se naučil psát texty, pracovat s fotografiemi, začal jsem tvořit prezentace, no prostě jsem si „hrál“.Začal jsem využívat elektronickou poštu, zakoupil jsem si skener a nový monitor, zavedl internetové připojení.Přes internet nakupuji pro sebe i pro potřebu celé rodiny. Fotografie z obecních události přenesu do svého počítače a pracuji dále s nimi pro využití do kroniky. Vedle nespočetné řady souborů mám nyní v počítači více než 12 tisíc fotografií.

Využití internetu v mé práci vyvrcholilo tím, že jsem si v září loňského roku vyrobil i vlastní webové stránky. Počítač a internet jsou dnes mí nejlepší přátelé, věnuji jim nespočetné množství svého volného času a starostovi jsem vděčen za to, že mě do toho „navezl“.

                Tak co, vyznělo to jako vychloubání.Možná trochu ano, ale když uvážíte, že nosím na zádech již 6,5 křížku, pak mám i trochu nárok. Takže, děkuji za pochopení, a jestli navštívíte stránky obce Černá v Pošumaví, klikněte na sekci Historie a kronika. Dozvíte se tam mnoho zajímavého a najdete tam odkaz i na moje stránky.

/28.1.2008/