KRONIKY OBCE + HISTORIE

Krátké velikonoční vzpomínání.

                Pohlédneme-li nazpět do našich i světových dějin, vidíme, že vlády se mění poměrně často, světové krize přichází rovněž v řádu několika desetiletí, ale velikonoce jsou stálé, pravidelné a neměnné.

 Žádná krize ani přeměny vlád nemohou zastavit jejich nástup, jsou tady, ony svátky radosti a naděje, svátky jara, kdy se příroda probouzí po dlouhé zimě k svému životu.

                Ovšem velikonoce jsou především svátky křesťanské, původně však vycházející z židovské slavnosti pesach – uchránění -, na počest vysvobození Židů z egyptského otroctví.

                V křesťanském pojetí se jedná o oslavu Kristova zmrtvýchvstání, což je provázeno množstvím zvyků a rituálů, které se v poněkud pozměněné podobě uchovaly až dodnes.

Velikonoce jsou vyvrcholením čtyřicetidenního postního období, přichází po masopustu a začínají Popeleční středou. Pak následují jednotlivé postní neděle s přiléhavými názvy – Černá, Pražná , Kýchavná, Družebná, Smrtná a Květná. Staré zvyky zejména v oblasti oblékání, přípravy jídel a různých konaných prací se v dnešní době jen sporadicky dodržují, snad jen Smrtná neděle je známa vynášením Smrtky, Morany a její hození do vody na znamení rozloučení se zimou.

                Po Květné neděli již začíná poslední postní týden – Modré pondělí, Šedivé úterý a Škaredá středa, kdy Jidáš zradil Krista, škaredil se na něho.

Další dny- Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota jsou snad již pojmy známé i dnešním generacím, které již ve většině nejsou vychovávány a vedeny v duchu křesťanství.

                Vyrůstal jsem v době, kdy tyto svátky byly skutečně slaveny křesťanským způsobem. Od Zeleného čtvrtka jsme my školáci měli již prázdniny a začínala nám povinnost nejen obcházet rodnou vesnici s řehtačkami, ale především navštěvovat bohoslužby a v kostele stát pěkně v popředí.

Do kostela jsme docházeli do dva kilometry vzdálené vesnice a s námi téměř všichni dospělí, jen málokdo zůstal doma. Náboženství byl tehdy povinný předmět a velebný pán dbal vždy na to, aby nikdo kostel nevynechal. Měli jsme rovněž povinnost klečet u Božího hrobu, kde jsme se po dvojicích vždy po hodině střídali.

                Obcházení s řehtačkami začínalo na Zelený čtvrtek v poledne, pokračovalo večer, na Velký pátek  třikrát a na Bílou sobotu ráno naposledy. Jestliže jsme předtím procházeli vesnici jednou trasou, v sobotu jsme museli zavítat ke každému stavení a všude recitovat, či zpívat veršované říkánky.Moje vesnice, ještě tehdy, kdy nebylo JZD / v roce 1949 – 1953/, se stále dělila  na sedláky a chalupníky a podle toho se také naše říkánky lišili. U malých rolníků a chalupníků jsme říkali krátkou báseň  a na konci jednou zařehtali, u větších sedláků byla báseň delší, řehtání dvojité a u těch největších, později nazývaných kulaci, jsme říkali verše oboje a zakončovali trojitým řehtáním.Bylo to tak zavedeno, nikdo se nad tím nepozastavoval a nikoho to nepohoršovalo. A my jsem to zpívali rádi, vždyť  jsme si ,především od velkých sedláků, odnášeli mnoho dobrého z jejich spižíren, což jsme si pak u nejstaršího z nás po skončení rozdělovali.

                V neděli hned po ránu se znovu šlo do kostela a teprve pak se připravovala velikonoční vajíčka, především se malovala z přírodních zdrojů. V pondělí velikonoční jsme chodili vyšlehat všechna děvčata ve vsi, a dostávali od nich vajíčka, kraslice, jako odměnu.

Velikonočních zvyků v mém mládí bylo poměrně hodně a týkala se jak domácích zvířat, tak polností, jídla a nelze je v krátkém připomenutí všechny popsat.

                Teprve později se postupně křesťanské pojetí velikonoc vytrácelo, velikonoční zvyky se často „smrskly“ na pouhé obcházení všech domácností na velikonoční pondělí, s cílem „vykoledovat“ si co nejvíce vajíček, cukrovinek, peněz a především se náležitě posilnit alkoholem. Jako koledníci chodí i děvčata a někteří jdou i dvakrát na stejné místo.

                Běh života směřuje stále kupředu, pokrok nelze zastavit a nostalgické vzpomínání je pro řadu lidí jen úsměvnou historkou. Přesto bych si přál, aby lidé v dnešním uspěchaném a morálně narušeném světě měli alespoň trochu času popřemýšlet o křesťanském smyslu velikonočních svátků.

Českokrumlovský deník 8.4. 2009