Připomínka času adventního
14. 5. 2011
Připomínka času adventního.
Pod pojmem vánoce si většina z nás představí pouze několik dní mezi Štědrým dnem a Novým rokem.Vánoční čas v dlouholeté tradici začíná adventem, což jsou první čtyři neděle před Štědrým dnem.Byla to doba, kdy naši předkové očekávali příchod Spasitele – narození Ježíše Krista.Věřící jeho příchod očekávali v motlitbách, v rozjímání a především půstem.V tomto období byly zapovězeny svatby, zábavy i zpěv.Poslední možností jak se „vyřádit“ byla kateřinská zábava.
Život na vesnicích měl v době adventu své vlastní tempo. Lidé se scházeli při společných činnostech jako bylo draní peří, předení, tkaní, výroba dřevěného nářadí, šindelů, houžví apod. Při těchto příležitostech si vyprávěli příběhy, pohádky, povídky, předčítali si z knih, hráli různé hry.
S počátkem adventu bývá spojován svátek sv. Ondřeje. Noc ze 30. listopadu na 1. prosince byla pro naše předky opředena tajemstvím a magickou mocí.
V české lidové tradici byla svatoondřejská noc vhodná k věštění budoucnosti a ke zjišťování příštího osudu. Ještě donedávna se v tento den předpovídalo pomocí hrnků obrácených dnem vzhůru, pod které se umisťovaly různé předměty. Nejčastěji hlína, kus chleba, hřeben a prsten. Zvolený hrnek s hlínou upozorňoval na smrt, hřeben na nemoc, chléb na blahobyt a prsten na svatbu v příštím roce. K obecně rozšířeným věštebným praktikám patřilo i lití olova v podobě, jakou známe ze Štědrého večera.
Na Českokrumlovsku chodili v předvečer svátku sv. Ondřeje pasáci společně s obecním pastýřem s biči a trumpetami před domy, kde troubili a práskali, aby vlci v nadcházejícím roce nedělali stádům škodu. Během práskání nesměli lidé pod rizikem, že budou sežráni vlkem, opouštět obydlí.
Dalším adventním dnem, kterému naši předkové přisuzovali magickou moc, byl svátek sv. Barbory (4. prosince). Toho dne si lidé řezali větvičky ovocných stromů - barborky, které si nosili domů pro okrasu, dávali je do vázy a jejich prostřednictvím pak věštili budoucnost. Zejména svobodné dívky chtěly znát, zdali se již v příštím roce vdají, těm měly větvičky vykvést během vánoc.
Ke dni sv. Barbory se váže i starý a dnes již takřka neznámý lidový obyčej, kdy v předvečer svátku (3. prosince) chodily po domácnostech a staveních ženy a dívky - Barborky či divé Báry zahalené do bílých šatů se závojem. Barborky nesly v jedné ruce košík a v druhé metlu, kterou hrozily neposlušným dětem. Hodné děti obdarovávaly drobnými dárky, sladkostmi a ovocem.
V kronice obce Černá z roku 1924 – 1933 se dočteme, co bylo pro vánoční čas typické.Na Štědrý den, který byl především postním, se podával chléb, do kterého byly zapečeny suché hrušky,hrozinky, fíky a ostatní ovoce a který prý byl velice chutný.Oblíbené byly rovněž vařené suché švestky.O vánocích muselo být k obědu hovězí maso a šunka se zelným salátem.
Děti si dávaly do oken talíře, do kterých jim naděloval různé cukrovinky, jablka, ořechy a podobně v dřívějších dobách „zlatý koník“ a později „Ježíšek“, který navíc přinášel vánoční stromeček a nějaké dárky.
5.prosince chodil Mikuláš a čeledín Ruprecht, kteří přinášeli dětem rovněž dárky, mnohdy však i shnilou řepu a brambory.
Někde na Českokrumlovsku doprovázel Mikuláše, kterému se v německých rodinách říkalo Nikla, ještě Klebergoas – tajemná postava s kozí hlavou na dlouhém kymácivém krku, kterého se děti bály ještě více než čertů. Děti, které Mikuláš nenavštívil, stavěly před spaním za okno talíře, mísy, čepice, nebo punčochy, aby jim do nich Mikuláš vložil dárky.
Nadílkou, kterou dostávaly především děti, byly nejčastěji sušené ovoce, ořechy, drobné cukrovinky nebo tradiční mikulášské pečivo - perníkové či marcipánové figurky čerta a Mikuláše. Zlobivé děti pak dostávaly od čerta uhlí, brambory, slupky jablek, skořápky ořechů či řípu. V německém prostředí byla dětem každoročně nadělována ještě nová březová metla, aby byla na zlobivé uličníky doma stále po ruce. Tradiční mikulášskou ozdobou staročeských venkovských domácností byla tzv. zahrádka sestavená do jehlanu z pěti jablek, štípaných loučí, sušeného ovoce a jedlových větviček. Pranostika na tento den praví: „Když na Mikuláše prší, zima lidi hodně zkruší“.
S obdobím adventu souvisí také svátek sv. Lucie (13. prosince). V české lidové tradici se na sv. Lucii dodržoval zákaz předení lnu a draní peří. Přadleně, která tohoto příkazu neuposlechne, hrozilo, že jí sv. Lucie zaplní celou světnici vřeteny, která musí do rána napříst, nebo jí veškerá upředená vřetena zničí a odrané peří rozfouká. Aby hospodyně nepodlehly pokušení, vynášely své kolovraty raději ze světnice na půdu.
Na českém venkově obcházely v předvečer svátku sv. Lucie jednotlivá stavení Lucky, což byly ženy a dívky převlečené do bílých plášťů či zahalené do prostěradel s maskami na obličeji. Lucky kontrolovaly, zdali nějaká příliš pilná hospodyně nepřede len nebo nedere peří.
Variant obchůzek bylo více. Někde Lucky dohlížely jak mají hospodyně uklizeno a napečeno. Svou pozornost zaměřovaly hlavně na čistotu pece, kterou samy symbolicky vymetaly peroutkou. Jinde tyto postavy strašily děti a sledovaly jak je dodržován půst. V ruce držely dřevěný nůž se špičkou namočenou v červené barvě. Hrozily mlsným dětem, které se nepostí, že jim „rozpářou břicho a vycpou hrachovinou“. Na Českobudějovicku měly Lucky dřevěnou masku, na které byl nalepen dlouhý papírový zobák. Tyto strašidelné postavy přišly ke stavení, zaklepaly a řekly pouze: „Jdu, jdu, noci upiju“ a ubíraly se o dům dál.
Kronika obce Bližná z roku 1922 – 1940 doslova uvádí:“Den 24.prosinec je u nás postní den.To znamená, že se dopoledne drží půst.V poledne se žaludek důkladně naplní a tak musí žrouti dosáhnout pozoruhodných výkonů.Není se čemu divit, když vezmeme, co se zde všechno předkládá.Každý člen čeledě a také rodinný příslušník dostane vánočku.Potom se předkládá:máslo, koblihy, káva, med, na mnoha místech také sirup a chléb.Tím se nyní kručící žaludek také jednou pořádně nacpe.Následky můžeme později vidět na cestě na půlnoční mši a také potom v třaslavých tělesných výlevách, které tak pro některé citlivé nosy neznějí jako zvuky pozounů.
Dne 26.prosince je také starým zvykem se postit.Zpupní chasníci si naplní kapsy ovšem, hrachem, někdy i kukuřicí a cestou do kostela to házejí po děvčatech. To je, když se trefí do obličeje zrny velmi bolestivé a mělo to již často za následek zlé poranění očí.tento zvyk má připomínat mučednickou smrt sv.Štěpána.
Den 27.prosince je u nás nazýván dnem Janovým a je v naší farnosti dnem výměny čeledě.Ta se najímá na sv.Jana tj.24.června.
Noc ze starého roku na nový je naplněna střelbou z pušek, tím se má „vystřílet“ starý rok.“
Z obecních kronik a článku Mgr.Alice Glaserové a Mgr.Martina Jakaba vybral ing.Fr.Záhora.
2005
