Střípky z historie - Klára Foschumová
14. 5. 2011
Střípky z historie.
V tomto našem dalším seriálovém vyprávění, budu pro vás, vážení čtenáři, vybírat různé zajímavosti z historie dávné i poměrně nedávné.
Dnes představuji Kláru Dierlovou, roz. Foschumovou, která vypráví o svém učitelském působení v Dolní Vltavici.
Klára Foschumová ( Dierlová) se narodila 27.9.1904 v Českém Krumlově ,absolvovala německý učitelský ústav v Českých Budějovicích a jejím prvním působištěm byla Dolní Vltavice.V roce 1929 se provdala za učitele Fridricha Dierla a v r. 1935, kdy oba působili na škole ve Světlíku, se jim narodil syn. Ze Světlíku odešli pak na školu do Chvalšin, kde byli trvale hlášeni až do odsunu. Její manžel však za války zmizel neznámo kam a ona sama s matkou a dvěma dětmi prchla nejprve do Lince a odtud v r. 1948 se vystěhovala do Švédska. Po třech létech se však vrátila do Spolkové republiky.Přežila své dva syny a zemřela ve svých 93 letech v r. 1997. Její vzpomínka pochází však z roku 1977 a vyšla v Glaube und Heimat v témže roce a je převzata z webových stránek – Kohoutí kříž.
A nyní již její vzpomínání:
„1. října 1924 jsme s matkou a s nejnutnější domácí výbavou dorazili do Dolní Vltavice, kde jsem měla vykázán maličký učitelský byt. Zpočátku mi připadalo těžké navyknout si na odlehlost místa mého nového působení, poněvadž jsem celé své dětství a mládí strávila ve městě. Nebylo tu prostě nic, co by mladému člověku z města nabízelo nějakou změnu. Poněvadž jsem se však do učitelování vrhla s opravdovým nadšením, brzy jsem se tu zabydlela. Na čtyřtřídní obecné škole jsem dostala vyšší vyučovací stupeň dívek, tj. 6. až 8. školní rok. Těch 64 děvčat jsem si záhy zamilovala. Ještě dnes je vidím před sebou, všechny ty Rézinky, Márinky a Nanynky ! Měla jsem ráda své povolání a horlivě jsem se snažila předat co nejvíce ze znalostí, jež jsem stačila načerpat za čtyři léta svých studií na učitelském ústavu, všem svým žákům. Ukázalo se samozřejmě, že jsem si předsevzala až příliš. Teprve postupně se mi podařilo vysoká očekávání, kladená mnou na mé svěřenkyně, snížit na rozumnou míru. Větší část svého volného času jsem i tak trávívala ve školní třídě.
V té době dostal krumlovský školní okres nového šéfa. Profesor Emil Benatsky, jehož bratrem nebyl nikdo jiný než slavný hudební skladatel Ralph Benatzky, byl osobou velice přísnou a to nadělalo i mnoho zlého. Jeho novoty u starších učitelů nenacházely vždycky kladný ohlas. Byl obáván, poněvadž se dokázal objevovat ve školách v nejneočekávanější čas. Jakmile se po třídách roznesla rychlostí blesku zvěst o jeho příchodu, měla jsem vždycky obrovskou trému, neboť jeho ostrému zraku neušlo opravdu nic .
Šumavské vsi většinou neoplývaly pozemskými statky, zato byly skutečné bohaté na děti. A býval už takový mrav, že těm větším ze sourozenců, zejména pak děvčatům, náležela v čase žní či dobývání rašeliny péče o mladší bratříčky či sestřičky a do školy je nikdo nedostal. Tato skutečnost byla panu inspektorovi zvláště trnem v oku a s rodiči takových školních "ulejváků" šel tvrdě do křížku. Já ale zakrátko učinila zkušenost, že ta "moje" děvčata spíše nerady zůstávají doma a daleko raději chodily do školy, takže jsem v tomto ohledu mívala jen málo nepříjemností. Všechny děti se těšily na "naučné vycházky" ,malovali a kutili jsme ledacos ,měli jsme už v té době tzv. výuku rukodělným pracem s hotovením výtvarných tisků z vlastnoručně vyrobených bramborových, korkových a papírových "razítek", což bylo pro děti něčím opravdu přitažlivým. V čas kolem Vánoc jsem často chodívala domů až za tmy.
Měšec školních peněz býval často prázdný, chyběly učební pomůcky. Musely jsme si vypomoci sami. Psala jsem prosebné dopisy na velké textilní firmy, na firmu Hardtmuth, různá nakladatelství apod.. Malovaly jsme kulisy, lepily andělská křídla a baletní sukýnky z papíru a já s děvčaty secvičovala lidové tance. Měla jsem při tom zpočátku určité potíže s rodiči, kteří neradi viděli, že jejich dcerky navlékají chlapecké kalhoty, když jdou k tanci v roli tanečních partnerů. I to se ale časem srovnalo. Naše vánoční besídky mívaly velký finanční úspěch. Mohli jsme si teď dovolit k darům od firem i občas něco sami pro školu přikoupit. To štěstí, když některé z dětí dostalo při takové příležitosti obyčejnou školní gumu, tužku, sešit nebo dokonce barevné pastelky! Když se vedle toho objevil darem ještě malý zbytek látky na zástěrku či dívčí sukničku, neznala radost mezí.
Poněvadž mnoho dětí mělo do školy daleko - často víc než hodinu cesty - bylo u našich venkovských škol celodenní vyučování něčím obvyklým. Proto byl také čtvrtek dnem školního volna. Toho dne jsme přirozeně začasté využívali k výjezdům do města. Často šlo o služební cesty na okresní školský úřad nebo se konala schůze učitelského spolku, na které jsme nemohli za žádnou cenu chybět, někdy to ovšem byl jen obyčejný "flám" za městskými nákupy. Během hodinové pěší cesty k nejbližšímu nádraží člověk obvykle potkal spoustu známých a bývala to pokaždé nelíčení radost ze shledání.
Jako mžikem byl ten první rok pryč. I když bylo ubytování jen opravdu jednoduché a polední stůl často skromný, jeví se mi ten čas jako nejkrásnější za celých třicet let mé školské služby. Zvykla jsem si na zádumčivě tesknou krásu údolí mladé Vltavy, měla jsem kolem sebe a před sebou temné lesní obrysy Smrčiny a Plechého ,na čáře obzoru se dala spatřit i silueta zříceniny Vítkova Kamene - tolik známé ze Stifterova "Hvozdu" Putovala jsem často dalekými rašelinnými slatěmi v celé jejich kráse, tak proměnlivé podle ročních dob.
Dnes je Dolní Vltavice s mnoha svými samotami a vesnicemi všude kolem zaplavena vysokou hladinou Lipenského jezera ,které vytvořili Češi a jež lze dobře spatřit ze sousedících výšin rakouského Mühlviertelu. Častěji tam teď přicházím a hledím dolů na tu širou vodu“.
V té době dostal krumlovský školní okres nového šéfa. Profesor Emil Benatsky, jehož bratrem nebyl nikdo jiný než slavný hudební skladatel Ralph Benatzky, byl osobou velice přísnou a to nadělalo i mnoho zlého. Jeho novoty u starších učitelů nenacházely vždycky kladný ohlas. Byl obáván, poněvadž se dokázal objevovat ve školách v nejneočekávanější čas. Jakmile se po třídách roznesla rychlostí blesku zvěst o jeho příchodu, měla jsem vždycky obrovskou trému, neboť jeho ostrému zraku neušlo opravdu nic .
Šumavské vsi většinou neoplývaly pozemskými statky, zato byly skutečné bohaté na děti. A býval už takový mrav, že těm větším ze sourozenců, zejména pak děvčatům, náležela v čase žní či dobývání rašeliny péče o mladší bratříčky či sestřičky a do školy je nikdo nedostal. Tato skutečnost byla panu inspektorovi zvláště trnem v oku a s rodiči takových školních "ulejváků" šel tvrdě do křížku. Já ale zakrátko učinila zkušenost, že ta "moje" děvčata spíše nerady zůstávají doma a daleko raději chodily do školy, takže jsem v tomto ohledu mívala jen málo nepříjemností. Všechny děti se těšily na "naučné vycházky" ,malovali a kutili jsme ledacos ,měli jsme už v té době tzv. výuku rukodělným pracem s hotovením výtvarných tisků z vlastnoručně vyrobených bramborových, korkových a papírových "razítek", což bylo pro děti něčím opravdu přitažlivým. V čas kolem Vánoc jsem často chodívala domů až za tmy.
Měšec školních peněz býval často prázdný, chyběly učební pomůcky. Musely jsme si vypomoci sami. Psala jsem prosebné dopisy na velké textilní firmy, na firmu Hardtmuth, různá nakladatelství apod.. Malovaly jsme kulisy, lepily andělská křídla a baletní sukýnky z papíru a já s děvčaty secvičovala lidové tance. Měla jsem při tom zpočátku určité potíže s rodiči, kteří neradi viděli, že jejich dcerky navlékají chlapecké kalhoty, když jdou k tanci v roli tanečních partnerů. I to se ale časem srovnalo. Naše vánoční besídky mívaly velký finanční úspěch. Mohli jsme si teď dovolit k darům od firem i občas něco sami pro školu přikoupit. To štěstí, když některé z dětí dostalo při takové příležitosti obyčejnou školní gumu, tužku, sešit nebo dokonce barevné pastelky! Když se vedle toho objevil darem ještě malý zbytek látky na zástěrku či dívčí sukničku, neznala radost mezí.
Poněvadž mnoho dětí mělo do školy daleko - často víc než hodinu cesty - bylo u našich venkovských škol celodenní vyučování něčím obvyklým. Proto byl také čtvrtek dnem školního volna. Toho dne jsme přirozeně začasté využívali k výjezdům do města. Často šlo o služební cesty na okresní školský úřad nebo se konala schůze učitelského spolku, na které jsme nemohli za žádnou cenu chybět, někdy to ovšem byl jen obyčejný "flám" za městskými nákupy. Během hodinové pěší cesty k nejbližšímu nádraží člověk obvykle potkal spoustu známých a bývala to pokaždé nelíčení radost ze shledání.
Jako mžikem byl ten první rok pryč. I když bylo ubytování jen opravdu jednoduché a polední stůl často skromný, jeví se mi ten čas jako nejkrásnější za celých třicet let mé školské služby. Zvykla jsem si na zádumčivě tesknou krásu údolí mladé Vltavy, měla jsem kolem sebe a před sebou temné lesní obrysy Smrčiny a Plechého ,na čáře obzoru se dala spatřit i silueta zříceniny Vítkova Kamene - tolik známé ze Stifterova "Hvozdu" Putovala jsem často dalekými rašelinnými slatěmi v celé jejich kráse, tak proměnlivé podle ročních dob.
Dnes je Dolní Vltavice s mnoha svými samotami a vesnicemi všude kolem zaplavena vysokou hladinou Lipenského jezera ,které vytvořili Češi a jež lze dobře spatřit ze sousedících výšin rakouského Mühlviertelu. Častěji tam teď přicházím a hledím dolů na tu širou vodu“.
2007
