KRONIKY OBCE + HISTORIE

Když se pro mě v červnu 1924 po závěrečné maturitní zkoušce zavřela vstupní vrata "státního učitelského ústavu" (Staatliche Lehrerbildunganstalt) v Českých Budějovicích, stála jsem před stejným problémem, jaký před nějakým časem popsal jeden bavorský kolega mé generace v časopise Oberbayerische Schulzeitung. Jen příčiny byly jiného druhu.
Ačkoli Čechy a s nimi i jiné země bývalé podunajské monarchie měly poměrně pokrokový systém školství, platily i za časů Československé republiky mnohé zákony, které pamatovaly ještě školské reformy císařovny Marie Terezie a byly například příčinou místy skutečně vysokých počtů žáků v jednotlivých třídách našich škol. Mnohdy ten počet obnášel až 80 dětí.
Teprve pokud bylo jejich číslo vyšší, mohla být třída rozdělena. Na školní úřady tu byl vykonáván nemalý tlak shora. Tak mohl být prvý ročník za určitých okolností přiřazen osmému, pokud to dovoloval předepsaný počet žáků ve třídě. To znamenalo, že mnoho tříd bylo slučováno, a tím i mnohý mladý učitel donucen čekat na vytoužené pracovní místo. Kde to jen šlo, pokoušeli se ředitelé škol zabránit alespoň tomu nejhoršímu. Přesto musili kolegové a kolegyně čekat často až čtyři roky na to, než se jim podařilo vůbec někde uchytit. Ti z učitelů, kteří částečně zvládali český jazyk ("die einigermaßen der tschechischen Sprache mächtig waren"), odcházeli na Slovensko či do Rakouska na tzv. "Komenského školy" ("Komenskyschulen"). Tam byla spíš možnost najít místo.
Já sama, jako sirotek z učitelské rodiny (Klařin zemřelý otec byl řídícím učitelem v šumavských Krejčovicích /Schneiderschlag/ na svazích boubínského masivu - pozn. překl.), jsem byla přirozeně také velice zainteresována na tom, abych se co možná nejdříve mohla věnovat školní praxi. Náhoda tomu chtěla, že jsem znala jednoho kolegu, který zamýšlel absolvovat jako přípravu ke zkouškám způsobilosti pro výuku na měšťanské škole vysokoškolský kurz v Praze. Takové studium se povolovalo s podmínkou, aby si dotyčný sám našel za sebe náhradu a také ji platil z vlastní kapsy ("aus der eigenen Tasche"). Dohodli jsme se na 200 korunách, které mi měl pravidelně poskytovat ze své měsíční mzdy. Bylo to velice málo, pro mě však bylo nezbytnou nutností dát především dohromady oněch 20 měsíců služby, které byly předpokladem složení zkoušky učitelské způsobilosti (Lehrbefähigungsprüfung), tj. po naší maturitě v pořadí druhé ze služebních zkoušek (Zweite Dienstprüfung).
Poněvadž jsem ze 200 korun žít nemohla, rozhodla se moje maminka jít se mnou. Usoudila, že pokud přidá část své vdovské penze - bratr v té době navštěvoval ještě gymnázium v Českém Krumlově (v originále Krummau, úředně tenkrát Böhmisch Krumau - pozn. překl.) - mohli bychom se ten rok nějak udržet nad vodou. Tak jsme 1. října 1924 s nejnutnější domácí výbavou dorazili do Dolní Vltavice, kde jsem měla vykázán maličký učitelský byt. Zpočátku mi připadalo těžké navyknout si na odlehlost místa mého nového působení, poněvadž jsem celé své dětství a mládí strávila ve městě. Nebylo tu prostě nic, co by mladému člověku z města nabízelo nějakou změnu. Poněvadž jsem se však do učitelování vrhla s opravdovým nadšením, brzy jsem se tu zabydlela. Na čtyřtřídní obecné škole jsem dostala vyšší vyučovací stupeň dívek, tj. 6. až 8. školní rok. Těch 64 děvčat jsem si záhy zamilovala. Ještě dnes je vidím před sebou, všechny ty Rézinky, Márinky a Nanynky (v originále "die Reserln, Marias und Nannerln" - pozn. překl.)! Měla jsem ráda své povolání a horlivě jsem se snažila předat co nejvíce ze znalostí, jež jsem stačila načerpat za čtyři léta svých studií na učitelském ústavu, všem svým žákům. Ukázalo se samozřejmě, že jsem si předsevzala až příliš. Teprve postupně se mi podařilo vysoká očekávání, kladená mnou na mé svěřenkyně, snížit na rozumnou míru. Větší část svého volného času jsem i tak trávívala ve školní třídě.
V té době dostal krumlovský školní okres nového šéfa. Profesor Emil Benatzky, jehož bratrem nebyl nikdo jiný než slavný hudební skladatel Ralph Benatzky, byl osobou velice přísnou a to nadělalo i mnoho zlého. Jeho novoty u starších učitelů nenacházely vždycky kladný ohlas. Byl obáván, poněvadž se dokázal objevovat ve školách v nejneočekávanější čas. Jakmile se po třídách roznesla rychlostí blesku zvěst o jeho příchodu, měla jsem vždycky obrovskou trému, neboť jeho ostrému zraku neušlo opravdu nic.
Šumavské vsi většinou neoplývaly pozemskými statky, zato byly skutečné bohaté na děti. A býval už takový mrav, že těm větším ze sourozenců, zejména pak děvčatům, náležela v čase žní či dobývání rašeliny (Torfstechen, na jihočeských Blatech se hovořívalo o "píchání borek" - pozn. překl.) péče o mladší bratříčky či sestřičky a do školy je nikdo nedostal. Tato skutečnost byla panu inspektorovi zvláště trnem v oku a s rodiči takových školních "ulejváků" (Schulschwänzer) šel tvrdě do křížku. Já ale zakrátko učinila zkušenost, že ta "moje" děvčata spíše nerady zůstávají doma a daleko raději chodily do školy, takže jsem v tomto ohledu mívala jen málo nepříjemností. Všechny děti se těšily na "naučné vycházky" ("Lehrausgänge"), malovali a kutili jsme ledacos ("wir bastelten und malten"), měli jsme už v té době tzv. výuku rukodělným pracem ("sogenannter Handfertigkeisunterricht") s hotovením výtvarných tisků z vlastnoručně vyrobených bramborových, korkových a papírových "razítek", což bylo pro děti něčím opravdu přitažlivým. V čas kolem Vánoc jsem často chodívala domů až za tmy.
Měšec školních peněz býval často prázdný, chyběly učební pomůcky. Musely jsme si vypomoci sami. Psala jsem prosebné dopisy na velké textilní firmy, na firmu Hardtmuth, různá nakladatelství apod.. Malovaly jsme kulisy, lepily andělská křídla a baletní sukýnky z papíru a já s děvčaty secvičovala lidové tance. Měla jsem při tom zpočátku určité potíže s rodiči, kteří neradi viděli, že jejich dcerky navlékají chlapecké kalhoty, když jdou k tanci v roli tanečních partnerů. I to se ale časem srovnalo. Naše vánoční besídky mívaly velký finanční úspěch. Mohli jsme si teď dovolit k darům od firem i občas něco sami pro školu přikoupit. To štěstí, když některé z dětí dostalo při takové příležitosti obyčejnou školní gumu, tužku, sešit nebo dokonce barevné pastelky! Když se vedle toho objevil darem ještě malý zbytek látky na zástěrku či dívčí sukničku, neznala radost mezí.
Poněvadž mnoho dětí mělo do školy daleko - často víc než hodinu cesty - bylo u našich venkovských škol celodenní vyučování něčím obvyklým. Proto byl také čtvrtek dnem školního volna. Toho dne jsme přirozeně začasté využívali k výjezdům do města. Často šlo o služební cesty na okresní školský úřad nebo se konala schůze učitelského spolku, na které jsme nemohli za žádnou cenu chybět, někdy to ovšem byl jen obyčejný "flám" ("Bummel") za městskými nákupy. Během hodinové pěší cesty k nejbližšímu nádraží člověk obvykle potkal spoustu známých a bývala to pokaždé nelíčení radost ze shledání.
Jako mžikem byl ten první rok pryč. I když bylo bytování jen opravdu jednoduché a polední stůl často skromný, jeví se mi ten čas jako nejkrásnější za celých třicet let mé školské služby. Zvykla jsem si na zádumčivě tesknou krásu údolí mladé Vltavy, měla jsem kolem sebe a před sebou temné lesní obrysy Smrčiny (Hochficht) a Plechého (Plöckenstein), na čáře obzoru se dala spatřit i silueta zříceniny Vítkova Kamene (Ruine Wittinghausen) - tolik známé ze Stifterova "Hvozdu" ("Hochwald"). Putovala jsem často dalekými rašelinnými slatěmi v celé jejich kráse, tak proměnlivé podle ročních dob.
Dnes je Dolní Vltavice s mnoha svými samotami a vesnicemi všude kolem zaplavena vysokou hladinou Lipenského jezera (v originále "Moldausee"), které vytvořili Češi a jež lze dobře spatřit ze sousedících výšin rakouského Mühlviertelu. Častěji tam teď přicházím a hledím dolů na tu širou vodu.