Dobrá stará škola v Bednářích
3. 12. 2011
ERNST KURZ
Dobrá stará škola v Bednářích
Dobrá stará škola v Bednářích
Vprostřed pouhých sedmi selských stavení vsi, u cesty za dešťů hluboce vymleté a za letního sucha samé kamení, o které si křičící děti okopávaly palce u nohou při běhu naboso, stojí dodnes ta naše dobrá stará škola. Všecičko, co takový vesnický učitel pro sebe a svou rodinu potřeboval, musel sám s oběma svými chlapci donést v batozích a taškách z Hořic (Höritz) vzdálených hodinu pěší chůze. Vleklo se to věru těžce odtud od Hořic ještě výš nahoru přes Rackersberg (česky asi jako "lopotný vrch", jinak ale český jeho název na starších ani současných mapách prostě neexistuje; zato na podrobném nákresu "pláničské lesní rychty" /Planleser Waldgericht/ při brožuře Josefa Reifa o zdejším osídlení figuruje i německy označení "Greger-Berg", 832 m, zřejmě související s označením statku v blízké Hostínově Lhotě /Hossenschlag/, zvaného "Gregern am Hauerhof"! - pozn. překl.), který nenese věru své jméno (vlastně spíše přezdívku - pozn. překl.) náhodou. V potu tváře za palčivého letního slunce jsme tak chodívali, jindy zas v provazech mohutných šumavských deštů či posléze za zimního času zapadající často ve tmě po krátkém dni rychle nastalé nejistým krokem až po břicha do sněhových závějí a pátrající očima z posledních sil po spásném světýlku v okně domova, kam maminka stavívala pro ten případ petrolejovou lampu.
Poněvadž malá svíce v příruční cestovní lucerně ve sněhové vánici přece už dávno zhasla. V Bednářích (Emmern), kam jsme se vraceli, nebyl žádný krám, nijaký řezník ani pekař. Proto se vyplatila nedělní a sváteční cesta do kostela v Hořicích či do kostelů ve stejně odtud vzdálené Černé v Pošumaví (Schwarzbach) nebo Světlíku (Kirchschlag).
Cesta, při níž naše škola stojí, spojuje právě obě obce naposledy zmíněné. Jezdíval po ní tam i zpět povoz s pivem z Černé do Světlíku a nechával tu cestou několik lahví piva a pro nás kluky vytouženou sladkou limonádu, zvanou u nás "Kracherl" (tj. "praskačka") podle bublinek šumivě praskajících po otevření uzávěru. Přitom jsme se mohli zadarmo napít té závratně čerstvé, jako sklo průzračně čisté vody ze studny, z jejíž hloubi ji čerpala na denní světlo dřevěná pumpa hned vedle školní budovy. Bylo té vody dost a přece se s ní muselo šetřit. Cestou kolem školy hnali pasáčci za horkých letních dnů dobytek na pastvu a obchodníci s dobytkem právě nakoupené kusy k řezníkovi na porážku. Z podzimních mlh se brzy nato vynořovaly povozy Hořických, kteří si na "obecním" (in der "Gmui") vyrýpanou a přes léto nasušenou rašelinu odváželi v borkách domů na zimní otop.
Jednou do roka ale nastávalo skutečné oživení: to když nejdůstojnější pan prelát z kláštera ve Schläglu projížděl kolem k vizitaci do Frymburka (Friedberg) a do Světlíku, podléhajících odedávna církevní správě ze sousedství v rakouském Mühlviertelu. To už byl nějaký pán v lesknoucím se černém kočáře, v bílém premonstrátském hábitu a stejně bíle oslnivé čepičce na hlavě, kolem šíje zavěšen zlatý řetěz s nádherným krucifixem. Sbíhali se děti i dospělí, poklekali do prachu cesty a očekávali, že se jim od vzácného hosta dostane účinného požehnání.
Tak docela "mimo" ale ta lesní rychta, jak se jí zdávna říkalo, přece jen nebyla. Cožpak by se ti místní mohli cítit pravým bavorským kmenem, kdyby tu neměli alespoň pořádnou hospodu. Stála trochu stranou blízkého Muckova (Mutzgern, kam osada Bednáře vlastně příslušela - pozn. překl.) na okraji lesíka cestou do Pláničky (Planles, také Plandles). Po chalupě se tam říkalo "Tragatsch-Waberl" (Tragatsch=trakař!). Bývalo tu o sobotách a nedělích, jakož o svátečních i jiných tancovačkách často opravdu náramně veselo.
Až do osmdesátých let devatenáctého století musely všechny děti ze zdejší lesní rychty podstupovat pravidelně, tj, ve školním roce denně, dalekou pouť do Hořic (dnes Hořice na Šumavě - pozn. překl.). "Waldpinkeln", jak se říkalo těm z lesního zapadákova, však po mnoha byrokratických překážkách nakonec dosáhli toho, že roku 1896 tu v Bednářích, místu ležícím takřka uprostřed kruhu vsí a samot Muckov, Kramolín (Gromaling), Cichalov (Zichlern), Rybáře (Fischbäckern), Hostínova Lhota a Kozí Vrch (Bocksberg), byla s milostivým "schválením nejvyššího panovnického domu" ("mit Genehmigung des Höchsten Hauses") byla zbudována škola a ještě 26. listopadu téhož roku i slavnostně vysvěcena. Prvním jejím ředitelem byl Franz Skopek, pak Adolf Blaha. Od roku 1918 do roku 1938 vedl školu můj otec Heinrich Kurz, posledním v řadě byl pak za války a těsně po ní Karl Rheder.
Poněvadž malá svíce v příruční cestovní lucerně ve sněhové vánici přece už dávno zhasla. V Bednářích (Emmern), kam jsme se vraceli, nebyl žádný krám, nijaký řezník ani pekař. Proto se vyplatila nedělní a sváteční cesta do kostela v Hořicích či do kostelů ve stejně odtud vzdálené Černé v Pošumaví (Schwarzbach) nebo Světlíku (Kirchschlag).
Cesta, při níž naše škola stojí, spojuje právě obě obce naposledy zmíněné. Jezdíval po ní tam i zpět povoz s pivem z Černé do Světlíku a nechával tu cestou několik lahví piva a pro nás kluky vytouženou sladkou limonádu, zvanou u nás "Kracherl" (tj. "praskačka") podle bublinek šumivě praskajících po otevření uzávěru. Přitom jsme se mohli zadarmo napít té závratně čerstvé, jako sklo průzračně čisté vody ze studny, z jejíž hloubi ji čerpala na denní světlo dřevěná pumpa hned vedle školní budovy. Bylo té vody dost a přece se s ní muselo šetřit. Cestou kolem školy hnali pasáčci za horkých letních dnů dobytek na pastvu a obchodníci s dobytkem právě nakoupené kusy k řezníkovi na porážku. Z podzimních mlh se brzy nato vynořovaly povozy Hořických, kteří si na "obecním" (in der "Gmui") vyrýpanou a přes léto nasušenou rašelinu odváželi v borkách domů na zimní otop.
Jednou do roka ale nastávalo skutečné oživení: to když nejdůstojnější pan prelát z kláštera ve Schläglu projížděl kolem k vizitaci do Frymburka (Friedberg) a do Světlíku, podléhajících odedávna církevní správě ze sousedství v rakouském Mühlviertelu. To už byl nějaký pán v lesknoucím se černém kočáře, v bílém premonstrátském hábitu a stejně bíle oslnivé čepičce na hlavě, kolem šíje zavěšen zlatý řetěz s nádherným krucifixem. Sbíhali se děti i dospělí, poklekali do prachu cesty a očekávali, že se jim od vzácného hosta dostane účinného požehnání.
Tak docela "mimo" ale ta lesní rychta, jak se jí zdávna říkalo, přece jen nebyla. Cožpak by se ti místní mohli cítit pravým bavorským kmenem, kdyby tu neměli alespoň pořádnou hospodu. Stála trochu stranou blízkého Muckova (Mutzgern, kam osada Bednáře vlastně příslušela - pozn. překl.) na okraji lesíka cestou do Pláničky (Planles, také Plandles). Po chalupě se tam říkalo "Tragatsch-Waberl" (Tragatsch=trakař!). Bývalo tu o sobotách a nedělích, jakož o svátečních i jiných tancovačkách často opravdu náramně veselo.
Až do osmdesátých let devatenáctého století musely všechny děti ze zdejší lesní rychty podstupovat pravidelně, tj, ve školním roce denně, dalekou pouť do Hořic (dnes Hořice na Šumavě - pozn. překl.). "Waldpinkeln", jak se říkalo těm z lesního zapadákova, však po mnoha byrokratických překážkách nakonec dosáhli toho, že roku 1896 tu v Bednářích, místu ležícím takřka uprostřed kruhu vsí a samot Muckov, Kramolín (Gromaling), Cichalov (Zichlern), Rybáře (Fischbäckern), Hostínova Lhota a Kozí Vrch (Bocksberg), byla s milostivým "schválením nejvyššího panovnického domu" ("mit Genehmigung des Höchsten Hauses") byla zbudována škola a ještě 26. listopadu téhož roku i slavnostně vysvěcena. Prvním jejím ředitelem byl Franz Skopek, pak Adolf Blaha. Od roku 1918 do roku 1938 vedl školu můj otec Heinrich Kurz, posledním v řadě byl pak za války a těsně po ní Karl Rheder.
Ten vzpomínkový text tvoří jednu z kapitol knihy Pfarrgemeinde Höritz im Böhmerwald und seine Passionspiele (1990), za jejíhož autora je sice na obálce i titulním listě označen Johann Mugrauer, v její předmluvě se však píše, že po takřka 40 letech příprav, kdy se Ernst Kurz posléze ujal odpovědnosti za vydání rodácké "Heimatbuch", znemožnila mu oční choroba naplnit osobně uskutečnění tohoto záměru. I tak je autorem úvodního slova. Mezitím ovšem po vyhnání původních obyvatel zaniklo 18 z 23 (!) někdejších hořických farních osad. Jak vzpomínka dovozuje, byl její pisatel synem ředitele školy v Bednářích (a také jednoho z autorů pojatých do souboru Kohoutí kříž) Heinricha Kurze. Narodil se roku 1916 v Polné (Stein), kde se otec rok předtím oženil s Marií roz. Wagnerovou z Hořic na Šumavě, s rodiči přišel jako dvouletý chlapec do odlehlé "lesní rychty", z níž je vypudil do světa teprve neblahý "odsun". O tom, že se MUDr. Ernst Kurz jako renomovaný lékař ani poté nepřestal cítit Šumavanem, svědčí nejen jeho účast na zmíněné rodácké knize, nýbrž i řada článků v krajanském měsíčníku "Hoam!", založeném osobním přítelem otcovým, školním radou Adolfem Webingerem. V prvých ročnících tohoto časopisu se objevovaly otcovy příspěvky, v roce 1967 pak celý seriál už z pera synova o dějinách lékařské péče na Šumavě, a to číslech 2, 4 a 5, v čísle 8 ještě přehled významných šumavských lékařů. Když Ernst Kurz 1. července 1995 ve svých 79 letech zemřel v bavorském Kempten, věnoval mu Hoam! na svých stránkách už jen pár řádek se zmínkou o tom, že se pro nemoc v posledních letech bohužel nemohl účastnit pravidelných rodáckých setkání. Za spolupráci na hořické pamětní knize mu však náleží vzpomínka o to trvalejší.
- - - - -
* Polná / Bednáře / † Kempten (BY)
