Jdi na obsah Jdi na menu
 

Letoviska a turistické cíle "dolní" Šumavy

4. 12. 2011

 

CAMILLO MORGAN (vl.jm. CAMILLO BELOLAWEK-MORGAN)
Letoviska a turistické cíle "dolní" Šumavy
(1898)
Navzdory idylickému půvabu a líbeznosti, kterými se vyznačují mnohá šumavská místa, jakož i snadnosti, s níž je lze nyní po zbudování železniční trati z Budějovic (Budweis) do Želnavy (Salnau) a po zřízení "Společnosti pro šumavskou omnibusovou dopravu" ("Böhmerwald-Omnibus-Gesellschaft") z Vídně navštívit, je Šumava stále ještě až do dnešních dnů téměř cosi jako terra incognita nám Vídeňanům; nikomu ze známých mně dunajských Fajáků (národ blahobytně žijicích obyvatel z Homérovy Odysseje, Schiller nazval odtud právě požitkářskou Vídeň "městem Fajáků" - pozn. překl.) alespoň dosud nenapadlo hledat v létě osvěžení a zotavení namísto ve Vídeňském lese či v Solnohradsku (Salzkammergut) někde na Šumavě a i vídeňské turistické kruhy věnovaly zatím nádherným a vděčným šumavským horským túrám až příliš mizivý zájem. Ti nemnozí letní hosté, kteří do té chvíle Šumavu navštívili (v originále "den Böhmerwald frequentirten" - pozn. překl.), jsou téměř výlučně rodiny z Prahy, Plzně či Budějovic; těch několik málo turistů, co každého podzimu putují za panoramatickými výhledy ze šumavských vrcholů, přichází sem povětšinou z Německa a já sám, kdož jsem byl roku 1897 v Černé v Pošumaví-Hůrce (Schwarzbach-Stuben) skutečně tím prvým a také jediným vídeňským letním hostem, měl jsem příležitost na jedné ze svých šumavských túr poznat v osobě královského pruského státního návladního Dr. Benedixe z Berlína (nacházel se tu na jedné prázdninové cestě se svým švarným synkem Hansem Erichem) německoříšského příslušníka, orientujícího se na Šumavě, této nejkrásnější perle v koruně Čech, s důkladností, s jakou jsem se nesetkal u žádného ze svých rakouských kompatriotů. Specielně proto, abych odpomohl tomuto stavu a vnesl povědomost o půvabech a krásách jednotlivých šumavských končin do těch nejširších vrstev celého Rakouska-Uherska, sepsal jsem následující črtu, v níž vypočítávám třicet míst "dolní" (rozuměj jižní - pozn. překl.) Šumavy a podávám zprávu o tom, jsou-li k pobytům letních hostí a turistů vhodné či nikoli; uvádím je v abecedním pořadí, abych usnadnil hledání každému, kdo chce dojít informace, veškerým místům pak, která si zasluhují obzvláštní pozornost, věnuji co možno nejpodrobnější vypsání, naproti tomu místa nevýznamná či nehodná doporučení připomínám vědomě jen "telegraficky" (v originále "im Telegrammstyl" - pozn. překl.).
  1. Andreasberg (Ondřejov - i další místní i pomístní jména ovšem figurují v originále jen německy, takže v tomto abecedním výčtu i u všech dalších uvádím na rozdíl od jiných přeložených textů těchto webových stran dnešní české pojmenování osad mnohdy už i zaniklých v závorce, a to stejně jako německý originál ve tvaru 1. pádu - pozn. překl.). Pěkná ves, nejbližší výchozí bod k výstupu na horu Großer Chumberg (Chlum, 1188 m), Fürstensitz (Knížecí Stolec, 1235 m) a Lissifelsen (Lysá, 1239 m). Prostý hostinec jen pro turisty. Úzkým sevřeným údolím je to odtud hodinu cesty do Ogfolderhaid (Jablonec).
  2. Außergefild (Kvilda). Velká ves v nadmořské výšce 1058 m rozkládá se vprostřed rozlehlých lesních revírů. Všechny budovy včetně zdejšího kostela jsou ze dřeva. Dva jednoduché hostince Strobl a Praschl jen pro turisty. Vděčný výlet do Ferchenhaid (Borová Lada).
  3. Böhmisch-Röhren (České Žleby). Letovisko zasluhující pozornost. Přímo na okraji lesa položené, nadmíru příjemné místo. Velký, dobrý a levný hostinec Schrank, patřící pivovaru ve Wallern (Volary). Velmi dobré pivo, krytá kuželna s rozkošným výhledem na hory kolem. Kromě toho ještě dva menší hostince Spanbauer a Breit. Četné velice vděčné výlety do okolí.
  4. Buchwald (Bučina). Nejvýše položená šumavská osada (1145 m) s nádhernými výhledy, zejména na alpské hřebeny. Velice dobré hostince Küfner a Blechinger, určené nikoli jen mimojdoucím turistům, ale zajišťující i pobyty letních hostí s veškerou péčí. Nádherné výlety všemi směry.
  5. Christianberg (Křišťanov). Malá celkem nevýznamná ves, ale stejně jako Ondřejov výchozí bod k výstupu na horu Chlum cestou odtud přes Wolfsgrub (Vlčí Jámy) a Chumau (Chlumany). Dvouhodinový výlet přes Miesau (Vyšný) a Sněžnou (Schneedorf) do Českých Žlebů.
  6. Eleonorenhain (Lenora). Osada, sestávající jen ze stavení náležejících Kralikovým sklárnám, tedy z továrních budov a z domů sklárenských úředníků a dělníků. Je tu i turistický dům, na který by ovšem měla být všemi německými turisty uvalena klatba (v originále "von allen deutschen Touristen in Acht und Bann gethan werden sollte" - pozn. překl.), poněvadž jeho majitel Heinrich rytíř von Kralik je fanatickým Čechen a straníkem Schwarzenbergovým (v originále "ein fanatischer Czeche und Parteigänger Schwarzenbergs ist" - pozn. překl.). Tedy "Kehrt Euch!" (tj. "Čelem vzad!" - pozn. překl.) před turistickým domem v Lenoře a jeho vlastníkem, novohusitským skleněným rytířem! (v originále "dem neuhussitischen gläsernen Ritter!" - pozn. překl.)
  7. Friedberg (Frymburk). Na levém vltavském břehu městys nadobyčej líbezné polohy, kde se už po léta scházejí některé rodiny coby letní hosté. Dobré a levné hostince Rabeneder a Post. Turisté, kteří z Unter-Wuldau (Dolní Vltavice) podnikají výlet ke zřícenině Witikohaus (rozuměj Vítkův Hrádek), zpravidla volí sestup do Frymburka.
  8. Fürstenhut (Knížecí Pláně). Malá ves v nadmořské výšce 1005 m. Prostý hostinec, určený jen turistům. Výlety do Kvildy, Borových Lad a Bučiny. Jméno osady má pocházet od toho, že v době, kdy tu byla zakládána prvá stavení a ves ještě nedostala název, jelo tudy jedno ze schwarzenberských knížat a nezbedný vítr mu unesl právě vprostřed osady klobouk z osvícené lebky rovnou do páchnoucí hromady hnoje. Jeho Jasnost nevzala už uprchlíka na milost a darovala jej velešťastným z toho zakladatelům vsi jako vonnou upomínku - událost, která dala nové osadě po knížecím klobouku jméno "Fürstenhut" (jakkoli jde o vysvětlení, které není myšleno vážně, českému jménu vsi dnes zaniklé by odpovídala spíše německá složenina "Fürstenhaid" s koncovkou "-haid" v okolí docela obvyklou - pozn. překl.).
  9. Glöckelberg (Zvonková). Farní ves uprostřed nádherných lesů bych rád označil za nejkrásnější místo celé "dolní" Šumavy, jakýsi "šumavský ráj" (v originále "Böhmerwald-Paradies" - pozn. překl.). Sestává z více než stovky jednopatrových úhledných domů a čítá s přifařenými osadami Josefsthal (Josefův Důl) a Hüttenhof (Huťský Dvůr) kolem 1800 veskrze německých obyvatel. Hostince Schacherl, Kreuzwirth a Poferl jsou dobré a výjimečně levné, přičemž jsou vybaveny do té míry, že dokáží uspokojit i ty nejvybranější požadavky. Vděčné výlety se dají ze Zvonkové podnikat na Bärenstein (1077 m), na Hochfichtel (Smrčina, 1337 m), na Blöckenstein (Plechý, 1378 m) a Blöckensteinsee (Plešné jezero), na Dreisesselberg (Třístoličník, 1311 m) a Hohenstein (také Hochstein, 1330 m), na Thomasberg (Tomášský vrch, 1022 m) ke zřícenině Vítkova Hrádku, do městyse Ulrichsberg, dál na Aigen, kde je konečná železniční stanice hornorakouské Mühlkreisbahn, konečně i do Bavor. Nádherná lesní promenáda vede podél Schwarzenberského plavebního kanálu. Zvonková měla být založena teprve v 17. století za knížete Johanna Christiana von Eggenberg uhlíři z osady Melm (Jelm); Stifter však zmiňuje "Glöckel-Berge" už ve svém románě "Witiko" ("Vítek") v jeho II. díle na s. 161 a s. 339, z čehož by se mělo usuzovat, že to jméno alespoň existovalo už ve 13. století (u Stiftera jde ovšem zřejmě toliko o literární fikci - pozn. překl.). Já doporučuji Zvonkovou jako letovisko i turistický cíl co nejvřeleji a co nejlépe jak umím, a odkazuji každého, kdo by se zajímal o tento "šumavský ráj", na pana Hartwiga Hruzu, tamního učitele, který na každý dotaz ohledně veškerých poměrů místa se týkajících ochotně sdělí potřebné informace.
  10. Gojau (Kájov). Úhledná ves na Hořickém potoce (pod názvem Höritzer Bach je zřejmě myšlena Polečnice - pozn. překl.), pozoruhodná svým starobylým kostelem s mnoha památkami a velice navštěvovanou poutní kaplí, které je více nežli pět set let stará (kostelík Smrti Panny Marie, který tu má autor na mysli a s nímž je kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století, přestavěný v letech 1472-1475 do dnešní podoby, spojen sakristií, pochází z půle 13. století - pozn. překl.). Dva hostince, Bai a Grüner Ast (tj. Zelená ratolest - pozn. překl.), oba velice prosté, jsou určeny jen turistům.
  11. Grindschädelbad (Dobrá Voda u Záblatí). Léčivé prameny proti kožním vyrážkám, zejména proti favu (favus je kožní infekce, vyvolaná houbou Trichophyton schoenleinii - pozn. překl.). Jde o majetek pana Josefa Christiana Christlbauera z Vídně (ve Vídni provozoval uměleckou ražebnu, podle "Slovníku autorů a zhotovitelů mincí, medailí, plaket, vyznamenání a odznaků se vztahem k Čechám, Moravě, Slezsku a Slovensku (1505-2005)" od Petra Haimanna se narodil 24. ledna 1827 v dnes zcela zaniklých Cudrovicích, zemřel pak 20. srpna 1897 v Prachaticích - pozn. překl.). V blízkosti starý městys Sablat (Záblatí), kde hrabě Buquoy porazil Švédy (v originále "wo Graf Buquoi die Schweden besiegte", jde ovšem o hned dvojí omyl: k významné bitvě (více o ní viz Wikipedii), svedené v červnu 1619, došlo u /Velkého/ Záblatí /Großzablat/ blízko Vodňan a Buquoy tu porazil Mansfelda, nikoli Švédy - pozn. překl.).
  12. Hirschbergen (Jelení). Romantická dřevorubecká víska mezi vysoce pitoreskními mýtinami a pasekami (v originále "zwischen hochpittoresken Holzschlägen und Waldrodungen" - pozn. překl.). Prosté, avšak čistotné hostince nabízejí přijetí i letním hostům. V těsné blízkosti se nachází tak řečený Bärenfels (má být "Bärenstein", tj. Medvědí kámen - pozn. překl.), kde byl v roce 1856 složen poslední šumavský medvěd, a také tunel Schwarzenberského plavebního kanálu.
  13. Höritz (Hořice na Šumavě). Tento znamenitý městys, jehož pašijové hry jsem už jinde mnohokrát popsal, je samozřejmě vhodný i k letním pobytům, poněvadž nabízí velice četné hostince i soukromá ubytování a má pěkné okolí. Možnost koupání v Hořickém potoce (dnes Polečnice - pozn. překl.).
  14. Hohenfurth (Vyšší Brod). Městečko na pravém vltavském břehu. Jedinou pozoruhodností je tu cisterciácký klášter ze 13. století s gotickým kostelem a věží (ta je ovšem až novogotická - pozn. překl.). Fádní, velice tiché místo s obyvatelstvem téhož druhu. Jako letovisko Vyšší Brod nelze doporučit, stejně tak málo je vhodný za turistický cíl, poněvadž okolí je velice jednotvárné (i v exempláři knihy, ze které ta slova překládám, jsou užaslým někdejším čtenářem červeně podtržena - pozn. překl.).
  15. Honetschlag (Hodňov). Sličná, poměrně vysoko položená farní ves s nádherným výhledem na modrou vodní hladinu rybníka Langenbruck (Olšina). Prosté pěkné zájezdní hostince, dostatečně odpovídající turistickým nárokům, k pobytu letních hostí zatím jen obtížně použitelné.
  16. Langenbruck (Olšina). Z Hodňova asi čtvrt hodiny vzdálená osada, ležící bezprostředně při březích stejnojmenného rybníka. Malý hostinec Seidl blízko železniční zastávky. Zajímavá je procházka po rybniční hrázi, poněvadž jsou na ní všude dosud patrné stopy toho, jak se asi před sto lety děsivě protrhla.
  17. Kuschwarda (Kunžvart, dnes Strážný - pozn. překl.) Pěkný, vlídný městys, téměř v srdci Šumavy (v originále "Markt, fast im Centrum des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), proto i vhodný výchozí bod k četným, velice vděčným výletům. Hostince Reif a Paulik, oba stejně dobré a stejně levné. Německé místní jméno Kuschwarda je zkomoleninou středohornoněmeckého Kuntzwarta, odkazujícího tu na polorozpadlou hlásku zvanou "Kunzwarte" (až dosud i "česky" Kunžvart, německé "Kunz" ovšem může být považováno i za jednu z podob jména "Konrad", ačkoli je etymologicky celkem vžito odvozovat je od "König", tj. "král" - pozn. překl.), náležející kdysi k ochranným opevněním Zlaté stezky.
  18. Margarethenbad (Lázně svaté Markéty). Rozkošné letovisko v blízkosti města Prachatice, které jako lázeňský host už léta navštěvuje prof.Dr. Haase z Prahy. V "Budweiser Zeitung" z 20. srpna roku 1897 opěvuje tyto líbezné vzorné lázně cituplná báseň v tom listě uveřejněná.
  19. Mugrau (Mokrá). Nevýznamná malá osada, ve které za spatření stojí nanejvýše knížecí schwarzenberské tuhové doly. Nevhodné jak k letním pobytům, tak i coby turistický cíl.
  20. Neuthal (Nové Údolí). Velice malá osada, sestávající jen z několika mála domů, mezi nimi budovy hraniční stráže (v originále "Grenzwächterhaus" - pozn. překl.), myslivny a velmi jednoduchého hostince. Většinou sem směřující sestup z Třístoličníku. V těsné blízkosti bavorská hranice; půl hodiny cesty vzdálena je odsud bavorská osada Haidmühl.
  21. Oberplan (Horní Planá). O veškerých pozoruhodnostech tohoto významného městečka (v originále "Marktgemeinde" - pozn. překl.) jsem už v míře obsáhlejší referoval v článku "Oberplan, der Geburtsort Adalbert Stifters"; zbývá tak jen ještě povědět, že Horní Planou, ačkoli má četné dobré hostince a privátní ubytování, nelze jako letovisko doporučit, poněvadž jeho současné obecní zastupitelstvo, v jehož čele stojí kořenář (v originále "Gewürzkrämer" - pozn. překl.) Carl Gabriel, neučinilo absolutně nic pro to, aby letním hostům pobyt v Horní Plané nějak zpříjemnilo. Kdyby v hornoplánské vysoké radě zasedli jiní, moudřejší konšelé, dalo by se snad toto vlídné místo rovněž jako letovisko co nejvřeleji doporučit.
  22. Ogfolderhaid (Jablonec). Velice romanticky v nadmořské výšce 801 metrů položená ves s kostelem, obklopená lesnatými vrchy. Stifter to místo připomíná ve svém "Vítkovi" jako "Ogfolds Haide" ve II. dílu románu na s. 160. Velké kovářské hamry, malý mlýnský rybník, několik dobrých zájezdních hostinců. Jsou tu k dispozici i letní byty, každý však, kdo si zamýšlí některý z nich pronajmout, měl by se dát předem informovat od pana učitele Ludwiga Siruceka.
  23. Perneck (Pernek). Pěkná osada, v 777 m nadmořské výšky položená na severozápad od Horní Plané, slabou hodinku cesty od téže vzdálená. Jednoduchý hostinec.
  24. Prachatitz (Prachatice). Bezpochyby nejkrásnější a nejzajímavější ze všech šumavských měst. Položeno ve vlídném údolí, které je rámováno z jedné strany horou Libin (Libín), korunovanou na svém temeni rozhlednou, z druhé strany zvlněnými hřbety dalších vrchů. Z architektonických pamětihodností stojí za pozornost městský kostel, zbudovaný počátkem 14. století; dvojitá Piseker-Thor (Písecká či také Dolní brána) z roku 1527 (se zobrazením Viléma z Rožmberka v nadživotní velikosti jako jezdce); radnice (postavená roku 1571 na místě starého rožmberského zámečku); městský pivovar se starými sgrafity, zpodobujícími jakousi bitvu (jde o tzv. Rumpálův dům a barevné sgrafito na jeho fasádě představuje opravdu antické pěšáky a jezdce, mezi okny pak pištce, bubeníka, vojína s mečem, praporečníka a kopiníka - pozn. překl.), nynějším vysoce zasloužilým purkmistrem Zdiarskym znamenitě vedený studentský domov ve starobylé budově, zdobené zajímavými freskami (v domě, zvaném také Sitrův, sídlí dnes Prachatické muzeum - pozn. překl.); stará literátská škola z někdejších časů (vedle městského farního kostela stojící) atd. Dále má město Prachatice vlastní reálné gymnázium, několik vyšších dívčích škol, velkou městskou plovárnu, kasárna (v Prachaticích je totiž garnisonou myslivecký batalion), ženský klášter, továrnu na elektrické aparáty, čtyři dobré a levné hostince Kronprinz Rudolf, Rothes Kreuz, Lindner a Post, a od nedávna i vysoce elegantní moderní Café-Restaurant na náměstí, nazvaný "Habsburg". Poněvadž okolí je nadmíru půvabné a o pohodlné a zdravé priváty není absolutně žádná nouze, dají se Prachatice k letním pobytům co nejlépe doporučit.
  25. Salnau (Želnava). V roce 1890 včetně kostela vyhořelá ves, od té doby znovu povstalá, čítá 400 veskrze německých obyvatel a je pro svou nepatrnou vzdálenost od nejnavštěvovanějších šumavských vrcholů (Plechý, Třístoličník, Hochstein /Hohenstein/) příkladně vhodná ke stálému ubytování (v originále "als Standquartier" - pozn. překl.) turistům, vedle toho i k delším letním pobytům (v originále "Sommer-Séjour" - pozn. překl.). Na jihovýchod od Želnavy se asi tři čtvrtě hodiny cesty odtud zvedá vrch Hausberg (Hrad, 939 m) se sotva už patrnými pozůstatky kdysi mohutného hradu "Hausburg". Hostinec Osen je sice dobrý, ale drahý.
  26. Schwarzbach-Stuben (Černá v Pošumaví-Hůrka). Dvě malé, vlídné vsi, které spolu tvoří stanici Schwarzbach-Stuben železniční trati z Budějovic do Želnavy. Černá v Pošumaví je položena na potoce Olschbach (Olšina) východně od trati, Hůrka pak západně na potoce Mühlbach (Ostřice), který se ve vsi samé rozšiřuje v kachní louži (v originále "zu einem entenbevölkertem Tümpel" - pozn. překl.) a přes který pak vede kamenný most se sochou svatého Jana Nepomuckého. Černá v Pošumaví a Hůrka jsou známy především svými velkými doly na tuhu, jejichž historii jsem podal jinde v článku nazvaném "Das Haus Schwarzenberg und die Bauern von Stuben"; kromě toho existuje v Černé knížecí schwarzenberský pivovar, ve kterém se vaří to nejhorší, nejzahořklejší pivo na celé Šumavě. Kostel v Černé (jak mi laskavě sdělil zdejší farář, Jeho Důstojnost pan Franz Bürger) byl vystavěn v roce 1798 za císaře Josefa II.; Hůrka naproti tomu žádný kostel nemá, jen malou kapli s drobounkou zvoničkou (v originále "mit zierlichem Glockentürmchen" - pozn. překl.), jak si ji z vlastních prostředků celou vystavěli sedláci z Hůrky roku 1849 (tedy rok po zrušení roboty - pozn. překl.); Adalbert Stifter ve svém románě "Vítek" (a sice v jeho II. díle, s. 137-138) uvádí, že se v domobraně knížete Vladislava proti Konrádovi ze Znojma, Vratislavovi z Brna a Ottovi z Olomouce (v originále "im Heerbanne Herzod Wladislaw gegen Konrad von Znaim, Wratislaw von Brünn und Otto von Olmütz" - pozn. překl.) nacházela i korouhev "Stubener Bauern" (tj. sedláků z Hůrky - pozn. překl.); rovněž tak i lidí "vom schwarzen Bache" ("od Černého potoka", rozuměj z pozdější Černé - pozn. překl.), kteří nesli válečnou korouhev bílé barvy (jak se lze dočíst ve III. díle "Vítka" na s. 4). Z jiných pamětihodností by se ještě měla zmínit návštěva našeho nezapomenutelného korunního prince Rudolfa v Černé v Pošumaví a v Hůrce, která se uskutečnila v den 17. července roku 1871 a byla provázena nepopsatelnou radostí všech obyvatel zdejší končiny. Návštěvu Černé v Pošumaví a Hůrky na několik málo dnů lze každému doporučit, zatímco pobyt delšího trvání rozhodně nikoli, poněvadž vzduch je prosycen tuhovým prachem, pokrývajícím hustou vrstvou všechny cesty a stezky a člověk všude potkává hornické zjevy vpadlých lící a jako mouřenín černé, nejlepší to vysvědčení toho, že ovzduší tady v Černé v Pošumaví ani v Hůrce nemůže být nijak zdravé. K tomu je o pobyt i další péči o hosty bídně postaráno; hostince v Černé (Scheiterbauer, Koller a Nader) jsou nadobyčej primitivní; rovněž tak i ty v Hůrce (Zach a Seidels bayrisches Häusel) a oba nádražní restauranty (Jungbauer a Mühlstein) mají hostinské tak způsobů neznalé (v originále "so unmanierliche Wirthe" - pozn. překl.), že každý cizinec dobře udělá, když sem nijak nezavítá. Co se společenského života v Černé v Pošumaví a v Hůrce týče, je všechno spíše nežli příjemný a bezstarostný, neboť jednotlivci zdejší "honorace" jsou stiženi ješitností, nad níž by se dalo rozčilovat, kdyby neponoukala vyšší měrou k smíchu. Mne specielně ta provinční namyšlenost vždycky velkolepě bavila, poněvadž mi byla známa z lokální chronique scandaleuse tolikerá famózní historka, která - vyprávěna dále - by dokonale stačila k tomu, aby tu či onu vyhlášenou místní špičku (v originále "aufgeblasene Dorf-Sommität" - pozn. překl.) okamžitě svrhla z jejího piedestalu. Na úplný konec budiž řečeno, že v Černé v Pošumaví a v Hůrce panují bezpečnostní poměry, které připomínají časy, kdy ještě v českých lesích pobýval Carl Moor (rozuměj hrdina Schillerovy hry "Loupežníci" - pozn. překl.). Poněvadž nejedenkráte za černočerné noci černočerné postavy se zlodějskými lucernami obkružovaly osamělý lesní dům, který jsem v Černé v Pošumaví-Hůrce obýval, nešel jsem na lože nikdy jinak, nežli s nabitou loveckou zbraní po levici a s nabitým armádním revolverem po pravici; mnohou noc jsem byl dokonce se dvěmi po zuby ozbrojenými spoluosazenci donucen bdít až do ranního šera a mohl se oddat pevnému a klidnému spánku teprve tehdy, když jeden žandarm stál po celou noc na stráži před mým lesním obydlím. Z doposud řečeného dostatečně jasně vyplývá, s jakými příjemnostmi je spojen letní pobyt v Černé v Pošumaví a v Hůrce.
  27. Tusset (Stožec). Malá ves ve velmi idylické poloze, položená v 779 m nadmořské výšky, s knížecí schwarzenberskou továrnou na zpracování rezonančního dřeva, myslivnou a jednoduchým hostincem. V blízkosti se nachází hojně navštěvovaná Tusset-Capelle (Stožecká kaple), dále Tusset-Fels (Stožecká skála), žulový blok, korunovaný sporými pozůstatky strážní věže a křížem na místě, odkud se měl poslední rytíř ze Stožce se svou nevěstou vrhnout dolů do propasti (pramen této autorovy informace je neznámý - pozn. překl.); konečně pak Tusset-Berg (Stožecký vrch, 1065 m), hora, jejíž vrchol je však bohužel už tak hustě pokryt lesem, že se odtud nabízí volný výhled jen na několika málo místech.
  28. Unter-Wuldau (Dolní Vltavice). Úhledný městys, položený na levém břehu Vltavy s velkým kostelem a pěknými, čistotnými domy. Ve válečném tažení Vladislavově proti údělným moravským knížatům stáli Dolnovltavičtí polem pod modrou korouhví, jak se o tom píše ve II. díle Stifterova "Vítka" na s. 4. Hostinec Bohr na pravém vltavském břehu je vynikající. Všude kolem se těží rašelina (v originále: "Ringsumher große Torfstechereien." - pozn. překl.). Krásné výlety dál na Zvonkovou, na horu Bärnstein, Thomasberg (Tomášský vrch) a do Frymburka. Dolní Vltavici lze doporučit jako letovisko i jako turistický cíl.
  29. Wallern (Volary). Vysoce zajímavé město malebné polohy uprostřed Šumavy se 3500 německých obyvatel. Mohutný Schreiner (Bobík), jeden z nejkolosálnějších šumavských vrcholů (1263 m nad mořem), dosahuje svými výběžky jako jsou Stögerberg (Jedlová, 1088 m - pozn. překl.), Brixberg (Dvorský vrch, 914 m - pozn. překl.) a Steinberg (Kamenáč, 898 m - pozn. překl.) až těsně k samotnému městu a k jeho domům, které po velkém ničivém požáru tvoří z převážné části krásné moderní novostavby, z menší části ještě prosté šumavské dřevěné domy v typickém zdejším slohu. Volary prosluly svým dřevařským průmyslem, místní odbornou dřevařskou školou a zejména čilou produkcí solidního nábytku důkladného provedení, těšícího se široko daleko výtečné pověsti. V roce 1872 povýšil Jeho císařský Majestát Volary, do té doby jen velký městys, na skutečné město a až bude jednou dokončena železniční trať ze Želnavy přes Lenoru do Vimperka, čeká Volary bezpochyby ještě významný vzestup. Pius Sitter a Stadt Linz jsou hostinci vynikajících kvalit: dobré a přitom levné, s veškerým moderním komfortem; i privátních ubytování je k dispozici bohatý výběr; jen ať si tedy přijde do Volar jakékoli množství letních hostí a turistů - o všechny bude v nejuspokojivější možné míře postaráno. O historických pamětihodnostech Volar, obzvláště pak o vysoce zajímavém soudním sporu, který vedli Volarští o své lesy proti knížatům z Eggenbergu a ze Schwarzenbergu, zveřejnil jsem v jednom vídeňském listě článek pod titulem "Das Haus Schwarzenberg und die Bürger von Wallern".
  30. Winterberg (Vimperk). Šumavské město na říčce Wolinka (Volyňka), se 4000, bohužel nikoli výlučně německými obyvateli, promíšenými už s Čechy. Nepůvabné okolí se schwarzenberským zámkem a sklárnou novohusitského skleněného rytíře Kralika. Německým letním hostům nelze tu pobyt doporučit; stejně tak německým turistům.
Vylíčením právě uvedených třiceti míst "dolní" Šumavy, jejichž vhodnost či nevhodnost jako letovisek či turistických cílů jsem se snažil dovodit, uzavírám nyní nejen tuto kapitolu, nýbrž i celý cyklus mých letošních črt ze Šumavy (v originále "Cyklus meiner diesjährigen Böhmerwaldskizzen" - pozn. překl.) - v naději, že se mnohý z těch, kdo je četl, rozhodne k návštěvě romantického šumavského kraje (v originále "Böhmerwaldgaue" - pozn. překl.) a rozhlásí dál jeho půvab a nádheru.
Za rok - popřeje-li mně Bůh života - chci navštívit končiny "horní" Šumavy a popsat je pak rovněž v sérii článků; neloučím se tedy nijak s milou Šumavou a jejími láskyhodnými přáteli, ale pravím: "Auf Wiedersehen!" a provolávám zároveň ke všem schwarzenberským lokajům a otrokům, kteří musí mne i moje šumavské črty co nejpovinněji proklít, se smíchem a v dobré míře jízlivé Ovidiovy verše: Quamvis sint sub aqua, sub aqua maledicere tentant. (Proměny 6, 376 - verše o žabách, snažící se zvukomalebně napodobit jejich neustálé kvákání, znějí v překladu Ferdinanda Stiebitze takto: I nyní však ve vádě cvičí / hanebné jazyky své a všeho pozbyvše studu pod vodu kvapí a kvapí ty kvačky, i pod vodou lají - pozn. překl.).

Závěrem
Záchvat mrtvice, který jsem utrpěl v létě roku 1898 a jehož následkem došlo k totálnímu ochrnutí levé poloviny těla, zabránil mi (poněvadž jsem se musil po několik měsíců zdržet každé duševní práce) ujmout se závěrečné korektury této knihy. Lituji toho zdržení ze srdce, poněvadž bych rád vypustil ještě mnohé, čím by se snad mohly jednotlivé osoby či některé obce na Šumavě cítit dotčeny. Sice jsem, jak už zmíněno v úvodu celé knihy, odstranil celých šest statí v rozsahu 64 stran (původní rozsah celku byl 144 stran), poněvadž - podle falešných údajů a dokladů - uváděly nepravdy či nesprávnosti; i tak je možné, že se v knize nacházejí ještě nějaká místa, která by mohla budit pohoršení. Prosím proto všechny ty, kdo by se jimi měli cítit poškozeni, o prominutí a prohlašuji se být s ochotou hotov k tomu, uvést revokace a opravy ve druhém díle svých Böhmerwald-Skizzen", který se bude zabývat "horní" Šumavou a vyjde příštího roku - za předpokladu ovšem, že se do té doby zotavím natolik, abych se k opětnému proputování nádherné Šumavy (a to tentokráte její horní části) mohl chopit poutnické hole!
Tedy ještě jednou: nic ve zlém, když by komukoli něco, na základě falešných informací mylně uvedeno, v této knize způsobilo bezpráví či bolest:
Cuiusvis hominis est errare!
Nullius, nisi insipientis, in errore perseverare!
(tj. "Každý člověk se může mýlit; jen hlupák však ve svých chybách setrvává" - praví Cicero ve filipice proti Marku Antoniovi - pozn. překl.)

Vídeň, v lednu 1899.
Ta kniha - sám autor ji v předmluvě označuje za svou v pořadí už jedenadvacátou - vyšla nákladem listu "Neues Wiener und Budapester Salonblatt" a tiskem firmy J.L. Bondi & Sohn ve Vídni (ani ji, ani slibovaný její druhý díl, připomeňme hned, obsáhlá bibliografie autora v renomovaném novějším německém literárním lexikonu neuvádí). Obsahuje kromě přeložené z ní kapitoly na ukázku (na onu kapitolu navazuje bezprostředně závěr knihy) i stať o proboštu Landsteinerovi, o Adalbertu Stifterovi a jeho rodné Horní Plané, o Tomášském vrchu s Vítkovým Kamenem, o Plechém a o Třístoličníku, o lovu zvěře na Šumavě a také o Josefu Taschekovi jako předákovi Böhmerwaldbundu. Jak jste si už jistě všimli, nesetkává se schwarzenberský rod rozhodně s nijakou přízní autorovou. Ten dokonce cituje heraldický omyl svého "váženého kolegy" Emila Kuha (i on je podobně jako Landsteiner, Stifter i Taschek samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), domnívajícího se, že: "Schwarzenbergové uvedli do svého erbu růži, o jejíž trny se ovšem němečtí Šumavané často citelně poškrábali", dovádí pak svůj odpor právě až k antipatii vůči místům s nenáviděným rodem nějak souvisejícím (byť i závěrečný dodatek jako by pokorně vše uvedené zpochybňoval). Všechna německá rozhodnost má ovšem u Morgana jeden zásadnější háček. Literární slovník uvádí jako jeho vlastní příjmení značně česky znějící Belolawek, což je jinak pro Vídeň, autorovo rodiště, něčím spíše příznačným. Camillo Belolawek-Morgan tu spatřil světlo světa 28. října roku 1860. Ve Vídni i studoval, jako novinář vedl zdejší "Musik- und Theaterzeitung", působil později i v listě "Wiener Tagblatt", 1893 založil s A. Albertim "Österreichisch-ungarische Adelszeitung", z něhož pak odešel a založil 1894 "Österreichisches Montagsblatt". V úvodu knihy, z níž je pořízen náš překlad textové ukázky, je Morgan zpodoben jako "tajný rada Jeho Královské Výsosti prince Guido de Lusignan v Paříži (jde zřejmě o rod židovského původu, který se pod jménem někdejšího křižáckého krále Kypru ze 12. století ucházel o údajné následnictví ještě ve století devatenáctém!) a rytíř mnoha řádů, jimiž je na snímku ověšen. Psal hry, romány i cestopisy, často s loveckou tématikou (jako lovce představil ve svých knihách i samotného císaře a oba následníky trůnu, Františka Ferdinanda i Karla). Roku 1893 vydal historický román "aus Österreichs Vorzeit" pod názvem "Lublin und Nekul, die jüdischen Kammergrafen". Ano, to všechno bylo staré Rakousko. Camillo Morgan se s tím, co po něm zůstalo, stačil rozžehnat 20. prosince 1928. Z nekrologu se dovídáme, že svou prvotinu, svazek básní "Kleine Blumen - kleine Blätter", vydal v roce 1876 ještě pod "celým" jménem Camillo Belolawek-Morgan (publikoval pod ním i mnoho dalších prací), s předmluvou Anastasia Grüna, pochován pak že byl na místním hřbitově v dolnorakouském Hinterbrühlu, asi 17 kilometrů na jihozápad od Vídně položeném městysi, kam jezdívali na letní byt i Beethoven, Schubert a proslulý malíř rakouské idyly Ferdinand Georg Waldmüller.
- - - - -
* Vídeň / † Vídeň / † † Hinterbrühel