Dolnovltavický most
4. 12. 2011
JOHANN STUDENER
Dolnovltavický most
Dlouhá historie bez začátku a konce
Dlouhá historie bez začátku a konce
Na den sv. Linharta (6. listopadu) 1886 po ranní mši byl slavnostně vysvěcen nový ocelový Vltavský most (říkalo se mu zdejším nářečím Wuldabruck) v Dolní Vltavici (Untermoldau). Dnes se v těch místech vlní vody Lipenského jezera. Tenkrát to však byla nějaká událost, za účasti vysokých hostí a návštěvníků tradičního dolnovltavického linhartského posvícení (v originále "Wuldiner Leonhardikirta" - pozn. překl.) z širokého okolí. Na obou koncích nového i na vedle dosud ještě stále stojícím dřevěném mostě čekalo velké množství lidí. Všichni chtěli vyzkoušet vyšňořenou novostavbu jako první. Když se ozval zvon z kostelní věže, vysvětil nový most dolnovltavický farář, po něm okresní vikář Augustin Wrtilek a nakonec jeden z řádových bratří blízkého kláštera v hornorakouském Schläglu (česky se mu říkalo i Drkolná - pozn. překl.). Pak se setkali zleva přicházející kníže Adolf a kněžna Ida ze Schwarzenberka s dolnovltavickým starostou Franzem Mayerem vprostřed mostu se schläglským opatem Norbertem Schachingerem, jeho komorníkem Raimundem Lengbauerem a přednostou obecního zastupitelstva obce Kyselov (Sarau) Johannem Spitzlem, kteří přicházeli zprava. Tím setkáním uprostřed mostu byla stavba předána do užívání veřejnosti. Nato odhalila na dolnovltavické straně kněžna Ida novou sochu sv. Jana Nepomuckého, postavenou na náklady schwarzenberského šlechtického domu. Pak už mohlo na náměstíčku začít pravé linhartské posvícení. Městská práva měla Dolní Vltavice od roku 1505, ale městysem se stala až počínaje rokem 1699. Plebánie tu však byla už od roku 1355 pod názvem Horšov či Heršov (z původního "na Hirzowe" z darovací listiny sepsané v Písku roku 1268, německy Hirzau či také Hirschau /to by znamenalo "Jelení luh"/, tj. Hrzov vlastně či Hýřov podle purkrabího Hirza, také Hrze či Hýře, zakladatele osady - pozn. překl.). Tehdy sem zlatokorunský opat uvedl plebána Ottu. Kostel sv. Linharta byla stavba původně gotická a v letech 1725-1726 k němu byly přistavěny dvě kaple. Slavnostní mše u příležitosti otevření nového mostu využili mnozí její účastníci k prosbám o požehnání svých dobytčích stád, jejichž ochráncem byl právě patron kostela. Svatému Linhartovi se obětovaly za tím účelem kovové sošky zvířat. Stavební práce na novém mostě začaly pouhý rok před jeho uvedením do provozu usazením opěr. Saněmi s koňským spřežením byly sem přivezeny obrovské žulové kvádry z lomu ve Skalném (Pinketschlag). Pro započetí stavebních prací bylo nutno mezi pravou opěrou a domem "U Boara" (čp. 2 na kyselovské straně: někdejší tzv. "vltavský dvůr") navršit navážecí hráz, zajišťující stavbu před zatopením vysokou vodou a opatřit tuto hráz klenutými odtoky. Jako materiálu pro navršení hráze bylo užito jaloviny ze žulového kamenolomu schläglského kláštera u Kyselova. Žula pro klenuté odtoky hráze pocházela z lesa na Sovím vrchu (Eulenberg, 780 m) dnes na jižním břehu Lipenského jezera u rakouské hranice. Během zimních měsíců v letech 1885-1886 přivezli sedláci z dolnovltavické farnosti jednotlivé stavební dílce mostu z Budějovic (Budweis) na saních s koňskými potahy. Tehdy ještě neexistovala železniční trať Budějovice-Želnava (v originále Budweis-Salnau, dnes je ovšem želnavské nádraží označováno jako Nová Pec - pozn. překl.). Její úsek do Kájova (Gojau) byl otevřen až 19. listopadu 1891, z Kájova do Želnavy pak až 3. července 1892. Plzeňská firma sestavovala od jara za použití obrovských parních kladiv nýtovanou mostní konstrukci. Rozpětí samonosného mostu s mřížovými nosníky činilo 40 metrů. Původně měl most jednostopou jízdní dráhu se dvěma postranními lávkami pro chodce. Konstrukce se shodovala s tehdy obvyklým typem železničních mostů. Jízdní dráha i ochozy měly povrch z dřevěných fošen. Během stavebních prací stál těsně vedle dosud užívaný starý dřevěný most.
Mosty přes Vltavu u Dolní Vltavice mají svou dlouhou historii. Srovnáním se sousedními oblastmi se dá předpokládat, že kromě známých místních brodů se stanovišti soumarů na "vltavském přechodu" (v originále "Moldaupass" - pozn. překl.) a prameništi Pestřice, Rožnovského potoka a Ježové (v originále Rothbach, Riegelbach, Igelbach - pozn. překl.) tu most existoval už dávno před záměrným založením osady na místě pozdější Dolní Vltavice Hirzem (Hrzem či Hýřem ze Zvíkova - v originále "aus Klingenberg" - pozn. překl.). K tomu došlo někdy kolem roku 1250 a vzniklo tu rušné místo při mostě s kovárnou, kolářstvím, stájemi pro přepřahání a ubytovacími herberky. Stejně tak i na kyselovské straně. Pasovští biskupové, šlechtické rody ze sousedního Mühlviertelu a čeští králové měli stejný zájem na existenci mostu při všem přístupné vltavské křižovatce této vysoce důležité obchodní cesty.
Ve 13. století, kdy se ustálily hraniční i majetkové poměry, hraničila tu spolu panství kláštera Schlägl na pravém břehu a kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron) na levém břehu Vltavy. Tato majetková práva a vltavský most jsou ostatně zřetelně zachyceny na "mluvícím" dolnovltavickém znaku. Už roku 1332 je uváděn na kyselovské straně Vltavský dvorec, tj. "Hof vor Wulda" (později tzv. dům "U Boara", "Boarhaus" čp. 2), kde se zřejmě nacházelo i schläglské ("drkolenské") "vltavské mýto" ("Maut vor Wulda"), neboť už roku 1337 tu dává probošt Ulrich I. zjistit příjmy z vybírání mýtného. Teprve později byla na pravém břehu těsně vedle mostu postavena schläglská mýtnice (Schlägler Mauthaus), pozdější dům čp. 1. Tento dům klášter roku 1777 prodal. V roce 1783 bylo klášterní mýto císařem Josefem II. (1741-1790) zrušeno, ale hned rok po jeho smrti, tj. roku 1791, zase obnoveno. Na dolnovltavické straně bylo mýto, které se údajně nacházelo v domě čp. 5 ("u Pfeffera"), nejprve královské, v roce 1349 bylo přenecháno Karlem IV. klášteru zlatokorunskému. Pfefferův dům byl na přelomu roku 1942 a 1943 stržen poté, co jeho poslední obyvatelka Margarethe Mayerová, ovdovělá Müllerová a zvaná po chalupě také "Pfefferin", byla ve svěrací kazajce dopravena do lágru v Mauthausenu - neblahá předehra konce všeho tady. Mýtnice na kyselovské i dolnovltavické straně byly opakovaně prodány do nájmu. Už v roce 1698 najal si Reinhard Puyer kyselovskou mýtnici od schläglského kláštera za roční poplatek 80 zlatých. Opat Siard potvrdil pak 16. května 1704 pronájem "Vltavského dvora včetně mýta" (v originále "den Hof zu Wuldta samt Weg-, Brücken- und Bodenmaut") Reinhardu Puyerovi za zvýšený roční poplatek 100 zlatých. V roce 1846 je pak jako nájemce dolnovltavické mostní mýtnice uveden už Josef Pfeffer.
O náklady na stavbu a opravy vltavských mostů se v Dolní Vltavici v dávných dobách svorně dělily schläglský i zlatokorunský klášter, respektive rožmberské panství. Zatímco Dolnovltavičtí byli udělením městských práv osvobozeni z placení odúmrtě a za roční paušál i robotních povinností a naturálních dávek, museli ti z Kyselova a Kozí Stráně (Geisleiten) odvádět tyto dávky až do roku 1848. Vedle obvyklých poplatků a služeb klášteru ve Schläglu mu byli Kyselovští podle robotního soupisu povinni ročně 14 robotními dny s potahem dvou volů či s jedním koňským spřežením, k čemuž patřila i služebnost "poskytnutí dvou potahů k dovozu stavebního dřeva při pracích na dolnovltavickém mostě". Podle robotního soupisu se mezi povinných 14 dnů roboty počítaly i práce "při opravě rybářského domku v Kyselově a rovněž klášteru náležející poloviny vltavského mostu každých pět až šest let jednou osobou po jeden či dva dny". "Na přilepšenou" dodával klášter na každý robotní den "tři bochníky chleba jeden a půl libry těžké". Z časového předpokladu pro pravidelné opravy mostu po 5 až 6 letech nezůstalo pro časté povodně nic. Ve starých dokladech o tom můžeme číst např. poznámku Simona Zaunmüllera: "Koncem ledna 1846 tu byla dosud nevídaná velká voda, mohutná kra strhla 27. ledna půlku mostu." Roku 1847 a 1849 povodně most znovu opakovaně a těžce poškodily. Most ostatně nebyl zřejmě ani tak vždy v tom nejlepším technickém stavu. Tak roku 1835 tkadlec, pláteník a dolnovltavický kantor Johann Liebenwein přišel v řece o život, poněvadž "most neměl nijaké zábradlí" .
Kromě obchodníků táhlo vždy znovu i velké množství válečného lidu přes brody na řece a vltavský most k významnému "vltavskému přechodu (v originále "Pass von Wulda"), při čemž byly často pleněny a vypalovány osady podél toku řeky. V husitských dobách a zvláště v letech před válkou třicetiletou a během ní způsobila četná tažení vojenských oddílů těmito končinami úplné zničení tehdejších farních osad Kyselov, Dolní Vltavice, Bližná (Eggetschlag) a Radslav (Ratschlag). Vypráví se o zajištění Vltavy v roce 1611 císařským obristem Schiferem se 103 muži, aby byla pasovskému válečnému lidu uzavřena cesta vltavským přechodem. Opevnění na pravém břehu řeky, šance na tzv. Hochstraße (Kolmahügel) a v Oberhaagu už na rakouském území, dále na Růžovém vrchu (Rosenhügel) kus odtud na českém území na to dosud upomínají. V letech 1634, 1639, 1641, 1645 a 1648 byla tato opevnění znovu a znovu obnovována a zesilována, aby bylo zejména švédským oddílům zabráněno proniknout na hornorakouské území. K ochraně Čech před bavorskými oddíly byly vybudovány roku 1741 šance jižně od Kyselova, a to jak na českém, tak i na rakouském území, při čemž byla zřízena opevnění i přímo na Vltavě.
Z roku 1866 je zaznamenáno zpevňování dolnovltavického mostu, které by umožnilo i přejezd těžkého dělostřelectva. Před počátkem první světové války byl nový ocelový most po svém otevření v roce 1886 ještě jednou slavnostně vyzdoben. To při návratu z pražské Jubilejní výstavy roku 1891 projel císař František Josef i farní obcí Dolní Vltavice. O této události si místní lidé vyprávěli vlastně až do doby svého vyhnání v roce 1946. Velké zástupy prý tehdy čekaly na obou stranách mostu přes Vltavu a podél silnice na příjezd císařského kočáru. Ten, tažený šestispřežím, zastavil zřejmě na dolnovltavickém předmostí. Tam měl prý starosta obce Franz Mugrauer samým rozčilením zapomenout svou řeč. Řekl prý nakonec "po našem": "Griaß Gott, Herr Kaiser! Es gfreit uns, dass S' uns a amoi in Wulda bsurchan." ("Pozdrav Bůh, pane císaři! Těší nás, že jste nás tu ve Vltavici jednou navštívil.") Jako dar byl prý předán bochník chleba a "Hammer" (uzená šunka). Císař měl údajně říci:. "I dank Eich schön. Bleibts weiterhin so brave Laundeskinder!" ("Pěkně Vám děkuju. Zůstaňte i nadále hodnými dětmi své země!") Po skončení první světové války byl most krátce střežen rakouským Volkswehrem. Jeden jeho oddíl byl dokonce v Dolní Vltavici a v Kyselově ubytován. Měl bránit území tzv. Deutschösterreich proti českému vojsku. Po rozhodnutí mírové konference ve Versailles a St. Germain v listopadu 1918 však Volkswehr vlastně po sotva několika dnech odešel a už 6. prosince obsadili farní osadu čeští legionáři. Prvním jejich činem bylo stržení místních tabulí a úředních označení se symboly rakouského mocnářství, zřízení tzv. "zóny smrti" podél hranic s Rakouskem, dále nařízení o zákazu shromažďování a ozbrojená ostraha mostu přes Vltavu.
Po částečné mobilizaci 20. května 1938 začala československá armáda s výstavbou jakési vltavské obranné linie. Na vrchu zvaném tu Wuldiner Berg a v Radslavi byly zřízeny zákopy a kulometná hnízda. V den mobilizace 23. září 1938 připravovala se československá armáda k vyhození mostu přes Vltavu do povětří. Obyvatelé okolních domů nesměli zůstat ve svých obydlích a i dobytek musel být odehnán jinam. Po Mnichovu v noci na 1. říjen 1938 byly nálože z mostu odstraněny a československé jednotky opustily Dolní Vltavici. Odchod proběhl v klidu, bez jakýchkoli konfliktů s místními obyvateli. V obci zůstalo pět vojáků německé národnosti, které tu odcházející jednotky zanechaly. Byl to starosta z Dobrkovic (Turkowitz) u Českého Krumlova (za války Krummau an der Moldau), tři mladí komunisté z Nového Křenova (Neukrenau) a jeden z Habichau (dnes zaniklé Jestřábí - pozn. překl.). Při vstupu wehrmachtu byl most brzy nato opatřen novým obložením fošnami a tím, že odpadly chodníky pro pěší, trvale už upraven pro dvoustopý provoz.
Dne 12. dubna 1945 (obec byla tehdy téměř sedm let součástí Německé říše - pozn. překl.) byla v Dolní Vltavici umístěna jednotka pěchoty. Už předtím muselo obyvatelstvo obce i přifařených osad na pokyn okresního vedení NSDAP a pod dohledem velitele zdejšího Volkssturmu Franze Mayera ("po chalupě" řečeného "Fuchsheger") hloubit "obranné okopy" (Schützgraben) "proti Rusům". Josef Schwarzbauer, poslední německý starosta Dolní Vltavice, vypovídá (i další jeho citace označeny v textu uvozovkami - pozn. překl.): "Most přes Vltavu byl připraven k vyhození do povětří. S jednotkou, složenou především z Dolnorakušanů, bylo tajně dohodnuto, že je tomu třeba zabránit. Bohužel vzápětí jednotka odešla. Nálož byla však odstraněna." Ke stažení jednotky je svědecky doložen telefonát jedné hysterické místních obyvatelky okresnímu vedení NSDAP o nespolehlivosti jednotky do Dolní Vltavice vyslané, žádající její stažení a nahrazení nějakou lepší. "Následoval příjezd motorizovaného oddílu SS s útočným dělem, znovuopatření mostu náložemi a jeho přísná strážní ochrana. Dne 6. května někdy kolem deváté hodiny přišel jeden z příslušníků oddílu ke mně, že mám hned jít k veliteli. Tam mi vysvětlili, že sem mají brzy dorazit Američané. Lidé, kteří bydlí v blízkosti mostu, mají být poté, co se rozezní zvony kostela, odvedeni do bezpečí, poněvadž most bude odpálen. Po výměně názorů, nejprve po dobrém započaté, pak už důraznější, ve které jsem připomenul následky něčeho takového pro obyvatelstvo a nezbytnost, kterou most představuje, podržel mi chlapík pistoli před nosem s poznámkou:
,Je teď u nás po všem, tak na tomhle hnízdě taky už nesejde (v originále ta památná věta zní: 'Ist bei uns alles hin, so kommt es auf dieser Nest auch nicht mehr an.' - pozn. překl.). Jděte, nebo vás odstřelím na místě!' Kolem půl desáté přišel jiný z oddílu s rozkazem rozeznít zvony, sotva se však rozhlaholily, byl už most ve vzduchu. Detonace odhodila mohutné metrákové trosky mostního mřížoví na sta metrů daleko kolem. Dům čp. 33 (Watzlovo řeznictví) a na pravém břehu Vltavy už v Kyselově stojící domy čp. 1 a 25 (Bohner- a Festl-Haus) byly napůl v troskách, střechy domů v širokém okolí strženy, krásná kostelní okna proražena tlakovou vlnou."
Pozoruhodné je, že kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti v nejtěsnější blízkosti mostu zůstala téměř neporušena. Amíci (v originále 'Amis' - pozn. překl.) s bílou vlajkou na přídi tanku byli už na dohled, totiž u Fischerovy pily (,Boar', dům čp. 2 v Kyselově), když most vyletěl do povětří. Hned poté spustila palba z obou stran. Trvala asi do půl páté odpoledne. Domy čp. 1, 4, 29 a 52 vyhořely až na zdi, mnoho jiných zčásti. Sebevražedné SS-komando (v originále 'Himmelfahrtskommando', což je těžko přeložitelný výraz vojenského žargonu, jemuž odpovídá třeba japonské slovo 'kamikaze' - pozn. překl.) se pak stáhlo směrem k Bližné (Eggetschlag), když už i jim se katastrofa jevila dostatečnou." Tlampačem byli obyvatelé vyzváni k vyvěšení bílých vlajek na znamení připravenosti vydat obec bez dalšího boje. Kolem páté hodiny odpolední přejela obojživelná vozidla mezi ústím Rožnovského potoka a zničeným mostem Vltavu a obklíčila obec. Vojenská policie zatkla okamžitě starostu Josefa Schwarzbauera, předsedu místní skupiny NSDAP Franze Kefera, jakož i řídícího učitele a zástupce velitele Volkssturmu Karla Schlägera (i on je jako autor kroniky Chvalšin samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), na nichž si neodpustila dát průchod svému hněvu. "Téměř k nepoznání zbité je vezli zástupem přihlížejících lidí, ukradli jim z kapes hodinky a dopravili je pak k americkému štábu ve Zvonkové (Glöckelberg)."
V noci ze 6. na 7. května srovnali Američané se zemí už zmíněná obytná stavení čp. 33 a čp. 1 a 25 na kyselovské straně, která byla pobořena výbuchem, srovnala nájezdy na obou březích a zřídila přes Vltavu pontonový most, který byl ovšem přísně střežen a pro obyvatelstvo uzavřen. V následujících dnech muselo být americké velitelství žádáno pro případy úmrtí v osadách Kyselov a Pestřice (Stögenwald) - byli to pestřický "Nuibauer", kyselovští Elisabeth Wösová /"Barackin"/ a "Aumüller" - o svolení k přechodu mostu pohřebním průvodem. Poté, co bylo vyhlášen konec války, stačili pak ještě američtí ženisté během dvou dní na místě zničeného ocelového mostu postavit dřevěný most přes Vltavu pro dvoustopý provoz. Větší část potřebného řeziva vzali di bez náhrady z už také vzpomenuté Fischerovy pily v Kyselově čp. 2. Jako světlost mostních polí (rozestup mostních pilířů) zvolili Američané přibližně 4,0 m, na ledolamy nepamatovali. Podle místních zkušeností s tzv. "mosty ke svážení sena" ("Heubrücken") musel činit s ohledem na ledochod rozestup mostních pilířů nejméně 5,5 až 6,0 m. Došlo pak také k tomu, co zkušení místní obyvatelé hned předpověděli, poněvadž po prudkém tání z 18. na 19. února 1946 nápor ker "Ami-Brücke" opravdu strhnul. Den předtím se noví slovenští osídlenci stáhli ze selských usedlostí "Saumer" (čp. 17), "Oldrichter" (čp. 14) a "Baurn" (čp. 15) právě ještě sem do Dolní Vltavice, kde si přivlastnili stavení "Bofenzl" (čp. 25), "Hannesgreger" (čp. 23, mimochodem rodný dům autora těchto řádků - pozn. překl.).
Slovák v domě čp. 5/6 ("Boir") v Kyselově propásl čas "svou" usedlost opustit a němečtí sedláci ho musili pěti koňskými povozy plnými jím nakradeného majetku přemístit jako nového "majitele" usedlosti čp. 21 ("Deitschn") do Dolní Vltavice už jinudy. Jel se dvěma bednami a třemi husami, které byly údajně jeho opravdovým osobním jměním, na saních tažených v závěsu až přes Horní Borkovou, Dolní Borkovou (Mayersbach) a Radslav (Ratschlag) sem do obce s nimi. Dne 19. února 1946 umřela v Kyselově čp. 28 Anna Schwarzová ("Lippin"). I pohřební průvod s jejím tělem musel jít na hřbitov do Dolní Vltavice až přes "Schachl" (tj. Horní Borkovou), "Urbachl" (tj. Dolní Borkovou) a Radslavský most (jeho podobu můžeme spatřit v obrazové příloze textů Karla Adalberta Sedlmeyera na webových stran Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Po povodni byl od zahrady u "Fischerschmiedů" ("Fischerschmiedegarten") k "Fohnerových" stavení ("Fohnerhaus") zřízen přívoz. V jednom dopise ze 31. května nacházíme psáno: "Na Bílou sobotu (Ostersamstag) by cestou z kostela domů málem utonul větší počet žen, se kterými se převrátila pramice. Kdyby k nim hned nepřiplavalo na pomoc několik srdnatých mužů, někteří i na loďkách (v dopise jsou označeny "Schinakeln"), zuřící Vltava ("Wulda") by je živé nevydala. Také bude teď postaven nový dřevěný most." Byl to poslední most přes Vltavu před jejím zadržením Lipenskou přehradou (v originále "Lippener Talsperre" - pozn. překl.). Už v prvních týdnech a měsících po jeho dokončení právě po něm nastoupilo mnoho krajanů cestu, k níž je donutil násilný odsun, z mostu pak i naposledy upírali své zraky na vodu, jejíž proud nezná slovo návrat. Několik kroků dál do nicoty, mezi stavením řečeným "Hannesen" a školou, vrhali se na kolony vyhnanců čeští partyzáni, prohrabávali se jejich posledními zavazadly, co směli vzít do odsunu, brali si z nich, co se jim líbilo, a bili ty, kdo jejich řádění chtěli čelit. Pětasedmdesátiletého Wenzela Studenera zmlátili tak těžce, že během transportu na utrpěná zranění v dobytčím vagoně skonal. Jeho žena Marie se v zoufalství vrhla pod kola kolemjedoucího vlaku.
Zásluhou Adalberta Stiftera vešel dolnovltavický most přes Vltavu nepřímo i do světové literatury. Ve své povídce "Popsaná jedlička" (Der beschriebene Tännling) zavádí nás na Křížový vrch (Kreuzberg) u Horní Plané (Oberplan) s "krvavě červeným křížem", od kterého prý má vrch své jméno, se skalami zvanými "Selka s mlékem" ("Milchbäuerin") a dvěma kulatými domečky. Na hladině vody, která naplňuje studnu v každém z nich, zjevil se prý kdysi jednomu slepci milostný obraz Sedmibolestné Rodičky Boží s mrtvým Ukřižovaným Synem na klíně a sedmi meči v srdci. "Protože se událo (ještě) mnoho zázraků, zvláště na chudých a churavých (lidech), zřídili nad obrazem stříšku, aby netrpěl nepohodou a sluncem. Neví se, kdy se to stalo, ale jistě to bylo velice dávno. Právě tak se neví, co se s obrazem stalo později, a z jakého důvodu byl po čase zapůjčen osadě Dolní Vltavice; ale tolik je jisté, že sedm let po sobě pustošilo krupobití hornoplánská pole. Tu lid přišel na myšlenku, že je nutno zase přinést obraz a jeden muž z domu u Jezulátka (Christelhause) v Krátké ulici (auf der kurzen Zeile) jej přinesl na zádech z Dolní Vltavice do Horní Plané. Krupobití už nepřišlo a pro obraz vystavěli překrásnou dřevěnou kapličku u slepcovy studánky a za ní zasadili lípu." (překlad Anny Siebenscheinové z vydání v českobudějovické Růži roku 1968) Ta "červená" kaple byla později stržena a Sedmibolestná Matka Boží přenesena z ní na hlavní oltář trochu stranou pramenů zbudovaného kostelíka na Dobré vodě (Gutwasserkirche), vysvěceného dne 17. října 1789.
Nijak neupřesněný Stifterův časový údaj o pobytu zázračného zpodobení mariánského v Dolní Vltavici a o jeho návratu se pokusil právě v souvislosti s tamním mostem trochu faktograficky podpořit a zpřesnit Franz Fischer (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve svém článku "Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan" následujícím líčením: "V roce 1713 těžce onemocněl výběrčí cla (Zolleinnehmer) Josef Zach v Dolní Vltavici. Putovat do Horní Plané, aby tam vyhledal pomoc, nemohl. Poprosil faráře Jenneho (farář Matthäus Jenne byl rodákem z Chvalšin /Kalsching/ a působil na hornoplánské faře v letech 1709-1722), jestli by mu nemohl milostný obraz poslat do Dolní Vltavice. Stalo se, výběrčí se uzdravil, zpodobení Matky Boží (nota bene: šlo o sošku!) zůstalo přesto i nadále v Dolní Vltavici. Bylo vystaveno na kamenných božích mukách mezi celnicí a mostem přes Vltavu. Hornoplánští, celá spousta tamních farníků, častěji žádali o navrácení milostné sošky, avšak marně. Na podnět krumlovského sirotčího písaře poskytl patronátní úřad Dolnovltavickým mariánskou sošku ze Svatého Tomáše (Sankt Thoma) s vyrozuměním, že je jedno, jaký obraz či zpodobení Boží Matky (v němčině je pro obraz i sochu používán i společný výraz "Bild", z čehož často vznikají v překladu neřešitelné problémy - pozn. překl.) je v tomto případě uctíván." V letech 1759-1793 byl farářem v Horní Plané Anton Kitzhofer, který pocházel z Horních Brzotic (Perschetitz) u Polné na Šumavě (Stein). "Požadoval se vší energií vydání mariánské sošky zpět. Obracel se v tom smyslu na úřady duchovní i světské. Přísný pokyn Vrchního celního úřadu v Budějovicích přiměl konečně Dolnovltavické k ochotě ve věci ustoupit. Dne 14. června 1760 dali se dotázat jedním poslem, zda mají sošku donést sami či zda si ji odnese někdo z Horní Plané. Farář Kitzhofer vyslal neprodleně hornoplánského měšťana Eliase Reiningera do Dolní Vltavice, který mariánskou sošku opravdu přinesl nazpět."
Z Dolní Vltavice je k právě vylíčené události z tradice známo toto: výběrčí cla Zach pocházel z hornoplánské farnosti. Z ještě dochovaných matričních výtahů o jeho potomcích přiženěných či přivdaných do Dolní Vltavice dá se se značnou jistotou vyvodit, že stavení řečené u "Schopperů" ("Schopper-Haus") v Další Lhotě (Hinterstift) čp. 12 bylo jeho rodným domem. Pomoc, kterou mu poskytl jeho "domovský" farář Jenne, by tím byla pochopitelnější. V dolnovltavické kronice (Marktchronik) bylo zaznamenáno, že roku 1716 císařský přednosta pro hraniční styk a hraniční obchod (Grenz- und Grenzhandelvorsteher) postavil si na domovním pozemku čp. 14 ("Hannes") obytné stavení pro sebe a pro svou císařskou úřední kancelář. Jde o pozdější dům čp. 13, řečený "Heisl-Mothias-Haus". Tehdy existovala pouze východní strana "ulice" s řadou domů od "Schmieda" (čp. 10) počínaje až k "Hannesovi" (čp. 14). Protější západní strana nebyla dosud zastavěna. Jen mezera mezi čp. 5 ("Pfeffer") a už zmíněným "Hannesem" (čp. 14) byla uzavřena někdejším obecním pivovarem, naposledy obchod u Motschků (Geschäft Motschko) čp. 6. Výběrčí cla mohl mít tedy ze své kanceláře most i kamenná boží muka pěkně na dohled.
Ta i s mariánskou soškou stála skutečně na svém místě až do časů dohotovení ocelového mostu přes Vltavu v roce 1886, a to za domem řečeným "Baderhaus" (také "Postmoasta" čp. 35) v už zmíněné "Pfeffergarten", kde kdysi vedla vozová cesta k mostu. V Dolní Vltavici až do vyhnání ještě běžné rčení "Mir gengan ba d' Morchta af d' Bruck" (tj. "Du na most u muk" - pozn. překl.) na to upomíná. Ten, kdo nechtěl jít na most přes náměstí (Marktplatz) a ulicí k mostu odtud vedoucí, nýbrž chtěl si cestu zkrátit, mohl použít pěšinu od staré školy (č. 2) podél Vltavy přes Joglových a Pfefferových zahradu (Jogl- und Pfeffergarten) k božím mukám resp. k mostu. Vyprávělo se, že poté, co byla zlomena boží muka u "Luadmüllera" v Dolním Markschlagu (Untermarkschlag, osada zanikla jako Dolní Hraničná - pozn. překl.) u Německého Rychnova (Deutsch-Reichenau bei Friedberg, zanikl jako Rychnůvek - pozn. překl.), měla být soška snad získána z nich. Tehdejší "Luadmüller" Josef Perfahl byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století zmiňován jako dodavatel materiálu při různých stavebních akcích v Dolní Vltavici (škola, hřbitov, vodovod). Působil i jako nákupčí a dopravce dřeva pro schwarzenberskou knížecí správu a měl u "Schramma" na Růžovém Vrchu (Rosenhügel) při Schwarzenberském plavebním kanálu své složiště. Kromě knížecího a schläglského klášterního dřeva vykupoval i polenové dříví ze selských lesů a z Hegerwaldu (klášter Vyšší Brod /Hohenfurth/) a dopravoval je tam ke kanálu. Dolnovltavické podání o kamenných božích mukách při mostě končí právě údajem o převzetí mariánské sošky od "Luadmüllera". Mezi mlynářem z Rotmühle v Kozí Stráni a "Luadmüllerem" byl příbuzenský vztah. Lidmi z Dolní Vltavice byla a je dodnes spojována ztráta jejich lesa na Sovím vrchu, který zahrnoval 470 jiter lesa a luk od někdejší hranice na Vltavě podél Ježovského potoka až k Růžovému Vrchu s nějakým "Nepomukem". Údajně měl být ten pás území, táhnoucí se mezi schwarzenberským a schläglským majetkem a znázorněný i na dolnovltavickém znaku, darován jedné kněžně "ins Weisert" (u příležitosti narození potomka, tj. jako české "do kouta" - pozn. překl.) a "na revanš" měla Dolní Vltavice dostat sochu sv. Jana Nepomuckého. Užívací práva (dřevo, kámen, pastva atd.) Dolnovltavickým zůstala. Byla také plně využívána a od půle 19. století Schwarzenbergy stále více omezována. O celé té události ovšem neexistuje nijaký doklad a není nic známo ani o nějaké starší Nepomukově soše. Je myslitelné, že je jí míněna někdy kolem roku 1760 na boží muka tu v Dolní Vltavici přemístěná soška sedící Madony za Svatého Tomáše. O Nepomukovu sochu, tesanou v pískovci podle pražského pravzoru a darovanou sem Schwarzenbergy u příležitosti vysvěcení ocelového mostu jít nemůže, poněvadž na jejím podstavci bylo ze strany vyryto dnes už neznámé jméno a také letopočet 1885.
Nápadná je ovšem skutečnost, že od roku 1890 byla dolnovltavická užívací práva v lese při Sovím vrchu omezena docela. Když měla být v roce 1945 znovu zbudována zničená fara, přihlásili se o ta svá stará práva Dolnovltavičtí opět. Obyvatelé Dolní Pestřice porazili v lese zvaném v místním dialektu "Alnbergwold" potřebné stavební dřevo a kyselovští sedláci je dovezli je k Fischerově pile. Ke znovuvýstavbě fary už ale nestačilo dojít.
Ještě bych se vrátil ke zmíněnému článku ředitele hornoplánské měšťanské školy Franze Fischera "Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan". Tvrzení v něm formulovaná, že "pokyn Vrchního celního úřadu v Budějovicích přiměl konečně Dolnovltavické k ochotě ve věci ustoupit" a že ti se "dali dotázat jedním poslem, zda mají sošku donést sami", musí v Dolnovltavických ještě i dnes v cizině rozesetých vzbuzovat pocit "porušeného právního vědomí". Ani krumlovský patronátní úřad, ani budějovický vrchní celní úřad neměly městysi Dolní Vltavice nijaké právo dávat nějaké pokyny. Pokud vyšel od vrchního celního úřadu v Budějovicích nějaký pokyn, pak mohl být určen jen dolnovltavické celní kanceláři. Nelze pak, jak to učinil autor článku, činit "Dolnovltavické" zodpovědnými za případ, který od počátku spadal do zodpovědnosti celního úřadu. I v současné situaci by měli Dolnovltavičtí umět náležitě se ohradit vůči podobným líčením minulosti obce.
Každoročně konala farní obec v den 16. května prosebné procesí k Nepomukovi na mostě přes Vltavu. Byl to den výročí slavnostního přenesení smrtelných ostatků světcových do pražského chrámu sv. Víta léta Páně 1393. Zpovědník tehdejší české královny byl podle legendy utopen ve Vltavě pro zachování zpovědního tajemství. Místo, kde spočinulo jeho mrtvé tělo na dně řeky, ukázala ve vodě svatozář pěti hvězd (prý značí každá z nich jedno písmeno slova "taceo", tj. "mlčím, tajím" - pozn. překl.). Nepomukova socha na bočním oltáři dolnovltavického kostela i na zdejším mostě přes Vltavu nesla kolem hlavy rovněž pozlacený věnec pěti hvězd. Také světcův obraz v radslavské kapli blízko Vltavy na vrchu zvaném "Moarchtaberg" je zpodoboval.
Ve válečném roce 1944 vykročil jen malý houfec starších lidí a dětí s posledním dolnovltavickým farářem Antonem Raabem ke světcově soše na mostě, u níž se jako všechna léta předtím po prosebných modlitbách zpívala píseň zvaná "Nepomuklied". První sloku si ještě dokážu připomenout:
Mosty přes Vltavu u Dolní Vltavice mají svou dlouhou historii. Srovnáním se sousedními oblastmi se dá předpokládat, že kromě známých místních brodů se stanovišti soumarů na "vltavském přechodu" (v originále "Moldaupass" - pozn. překl.) a prameništi Pestřice, Rožnovského potoka a Ježové (v originále Rothbach, Riegelbach, Igelbach - pozn. překl.) tu most existoval už dávno před záměrným založením osady na místě pozdější Dolní Vltavice Hirzem (Hrzem či Hýřem ze Zvíkova - v originále "aus Klingenberg" - pozn. překl.). K tomu došlo někdy kolem roku 1250 a vzniklo tu rušné místo při mostě s kovárnou, kolářstvím, stájemi pro přepřahání a ubytovacími herberky. Stejně tak i na kyselovské straně. Pasovští biskupové, šlechtické rody ze sousedního Mühlviertelu a čeští králové měli stejný zájem na existenci mostu při všem přístupné vltavské křižovatce této vysoce důležité obchodní cesty.
Ve 13. století, kdy se ustálily hraniční i majetkové poměry, hraničila tu spolu panství kláštera Schlägl na pravém břehu a kláštera Zlatá Koruna (Goldenkron) na levém břehu Vltavy. Tato majetková práva a vltavský most jsou ostatně zřetelně zachyceny na "mluvícím" dolnovltavickém znaku. Už roku 1332 je uváděn na kyselovské straně Vltavský dvorec, tj. "Hof vor Wulda" (později tzv. dům "U Boara", "Boarhaus" čp. 2), kde se zřejmě nacházelo i schläglské ("drkolenské") "vltavské mýto" ("Maut vor Wulda"), neboť už roku 1337 tu dává probošt Ulrich I. zjistit příjmy z vybírání mýtného. Teprve později byla na pravém břehu těsně vedle mostu postavena schläglská mýtnice (Schlägler Mauthaus), pozdější dům čp. 1. Tento dům klášter roku 1777 prodal. V roce 1783 bylo klášterní mýto císařem Josefem II. (1741-1790) zrušeno, ale hned rok po jeho smrti, tj. roku 1791, zase obnoveno. Na dolnovltavické straně bylo mýto, které se údajně nacházelo v domě čp. 5 ("u Pfeffera"), nejprve královské, v roce 1349 bylo přenecháno Karlem IV. klášteru zlatokorunskému. Pfefferův dům byl na přelomu roku 1942 a 1943 stržen poté, co jeho poslední obyvatelka Margarethe Mayerová, ovdovělá Müllerová a zvaná po chalupě také "Pfefferin", byla ve svěrací kazajce dopravena do lágru v Mauthausenu - neblahá předehra konce všeho tady. Mýtnice na kyselovské i dolnovltavické straně byly opakovaně prodány do nájmu. Už v roce 1698 najal si Reinhard Puyer kyselovskou mýtnici od schläglského kláštera za roční poplatek 80 zlatých. Opat Siard potvrdil pak 16. května 1704 pronájem "Vltavského dvora včetně mýta" (v originále "den Hof zu Wuldta samt Weg-, Brücken- und Bodenmaut") Reinhardu Puyerovi za zvýšený roční poplatek 100 zlatých. V roce 1846 je pak jako nájemce dolnovltavické mostní mýtnice uveden už Josef Pfeffer.
O náklady na stavbu a opravy vltavských mostů se v Dolní Vltavici v dávných dobách svorně dělily schläglský i zlatokorunský klášter, respektive rožmberské panství. Zatímco Dolnovltavičtí byli udělením městských práv osvobozeni z placení odúmrtě a za roční paušál i robotních povinností a naturálních dávek, museli ti z Kyselova a Kozí Stráně (Geisleiten) odvádět tyto dávky až do roku 1848. Vedle obvyklých poplatků a služeb klášteru ve Schläglu mu byli Kyselovští podle robotního soupisu povinni ročně 14 robotními dny s potahem dvou volů či s jedním koňským spřežením, k čemuž patřila i služebnost "poskytnutí dvou potahů k dovozu stavebního dřeva při pracích na dolnovltavickém mostě". Podle robotního soupisu se mezi povinných 14 dnů roboty počítaly i práce "při opravě rybářského domku v Kyselově a rovněž klášteru náležející poloviny vltavského mostu každých pět až šest let jednou osobou po jeden či dva dny". "Na přilepšenou" dodával klášter na každý robotní den "tři bochníky chleba jeden a půl libry těžké". Z časového předpokladu pro pravidelné opravy mostu po 5 až 6 letech nezůstalo pro časté povodně nic. Ve starých dokladech o tom můžeme číst např. poznámku Simona Zaunmüllera: "Koncem ledna 1846 tu byla dosud nevídaná velká voda, mohutná kra strhla 27. ledna půlku mostu." Roku 1847 a 1849 povodně most znovu opakovaně a těžce poškodily. Most ostatně nebyl zřejmě ani tak vždy v tom nejlepším technickém stavu. Tak roku 1835 tkadlec, pláteník a dolnovltavický kantor Johann Liebenwein přišel v řece o život, poněvadž "most neměl nijaké zábradlí" .
Kromě obchodníků táhlo vždy znovu i velké množství válečného lidu přes brody na řece a vltavský most k významnému "vltavskému přechodu (v originále "Pass von Wulda"), při čemž byly často pleněny a vypalovány osady podél toku řeky. V husitských dobách a zvláště v letech před válkou třicetiletou a během ní způsobila četná tažení vojenských oddílů těmito končinami úplné zničení tehdejších farních osad Kyselov, Dolní Vltavice, Bližná (Eggetschlag) a Radslav (Ratschlag). Vypráví se o zajištění Vltavy v roce 1611 císařským obristem Schiferem se 103 muži, aby byla pasovskému válečnému lidu uzavřena cesta vltavským přechodem. Opevnění na pravém břehu řeky, šance na tzv. Hochstraße (Kolmahügel) a v Oberhaagu už na rakouském území, dále na Růžovém vrchu (Rosenhügel) kus odtud na českém území na to dosud upomínají. V letech 1634, 1639, 1641, 1645 a 1648 byla tato opevnění znovu a znovu obnovována a zesilována, aby bylo zejména švédským oddílům zabráněno proniknout na hornorakouské území. K ochraně Čech před bavorskými oddíly byly vybudovány roku 1741 šance jižně od Kyselova, a to jak na českém, tak i na rakouském území, při čemž byla zřízena opevnění i přímo na Vltavě.
Z roku 1866 je zaznamenáno zpevňování dolnovltavického mostu, které by umožnilo i přejezd těžkého dělostřelectva. Před počátkem první světové války byl nový ocelový most po svém otevření v roce 1886 ještě jednou slavnostně vyzdoben. To při návratu z pražské Jubilejní výstavy roku 1891 projel císař František Josef i farní obcí Dolní Vltavice. O této události si místní lidé vyprávěli vlastně až do doby svého vyhnání v roce 1946. Velké zástupy prý tehdy čekaly na obou stranách mostu přes Vltavu a podél silnice na příjezd císařského kočáru. Ten, tažený šestispřežím, zastavil zřejmě na dolnovltavickém předmostí. Tam měl prý starosta obce Franz Mugrauer samým rozčilením zapomenout svou řeč. Řekl prý nakonec "po našem": "Griaß Gott, Herr Kaiser! Es gfreit uns, dass S' uns a amoi in Wulda bsurchan." ("Pozdrav Bůh, pane císaři! Těší nás, že jste nás tu ve Vltavici jednou navštívil.") Jako dar byl prý předán bochník chleba a "Hammer" (uzená šunka). Císař měl údajně říci:. "I dank Eich schön. Bleibts weiterhin so brave Laundeskinder!" ("Pěkně Vám děkuju. Zůstaňte i nadále hodnými dětmi své země!") Po skončení první světové války byl most krátce střežen rakouským Volkswehrem. Jeden jeho oddíl byl dokonce v Dolní Vltavici a v Kyselově ubytován. Měl bránit území tzv. Deutschösterreich proti českému vojsku. Po rozhodnutí mírové konference ve Versailles a St. Germain v listopadu 1918 však Volkswehr vlastně po sotva několika dnech odešel a už 6. prosince obsadili farní osadu čeští legionáři. Prvním jejich činem bylo stržení místních tabulí a úředních označení se symboly rakouského mocnářství, zřízení tzv. "zóny smrti" podél hranic s Rakouskem, dále nařízení o zákazu shromažďování a ozbrojená ostraha mostu přes Vltavu.
Po částečné mobilizaci 20. května 1938 začala československá armáda s výstavbou jakési vltavské obranné linie. Na vrchu zvaném tu Wuldiner Berg a v Radslavi byly zřízeny zákopy a kulometná hnízda. V den mobilizace 23. září 1938 připravovala se československá armáda k vyhození mostu přes Vltavu do povětří. Obyvatelé okolních domů nesměli zůstat ve svých obydlích a i dobytek musel být odehnán jinam. Po Mnichovu v noci na 1. říjen 1938 byly nálože z mostu odstraněny a československé jednotky opustily Dolní Vltavici. Odchod proběhl v klidu, bez jakýchkoli konfliktů s místními obyvateli. V obci zůstalo pět vojáků německé národnosti, které tu odcházející jednotky zanechaly. Byl to starosta z Dobrkovic (Turkowitz) u Českého Krumlova (za války Krummau an der Moldau), tři mladí komunisté z Nového Křenova (Neukrenau) a jeden z Habichau (dnes zaniklé Jestřábí - pozn. překl.). Při vstupu wehrmachtu byl most brzy nato opatřen novým obložením fošnami a tím, že odpadly chodníky pro pěší, trvale už upraven pro dvoustopý provoz.
Dne 12. dubna 1945 (obec byla tehdy téměř sedm let součástí Německé říše - pozn. překl.) byla v Dolní Vltavici umístěna jednotka pěchoty. Už předtím muselo obyvatelstvo obce i přifařených osad na pokyn okresního vedení NSDAP a pod dohledem velitele zdejšího Volkssturmu Franze Mayera ("po chalupě" řečeného "Fuchsheger") hloubit "obranné okopy" (Schützgraben) "proti Rusům". Josef Schwarzbauer, poslední německý starosta Dolní Vltavice, vypovídá (i další jeho citace označeny v textu uvozovkami - pozn. překl.): "Most přes Vltavu byl připraven k vyhození do povětří. S jednotkou, složenou především z Dolnorakušanů, bylo tajně dohodnuto, že je tomu třeba zabránit. Bohužel vzápětí jednotka odešla. Nálož byla však odstraněna." Ke stažení jednotky je svědecky doložen telefonát jedné hysterické místních obyvatelky okresnímu vedení NSDAP o nespolehlivosti jednotky do Dolní Vltavice vyslané, žádající její stažení a nahrazení nějakou lepší. "Následoval příjezd motorizovaného oddílu SS s útočným dělem, znovuopatření mostu náložemi a jeho přísná strážní ochrana. Dne 6. května někdy kolem deváté hodiny přišel jeden z příslušníků oddílu ke mně, že mám hned jít k veliteli. Tam mi vysvětlili, že sem mají brzy dorazit Američané. Lidé, kteří bydlí v blízkosti mostu, mají být poté, co se rozezní zvony kostela, odvedeni do bezpečí, poněvadž most bude odpálen. Po výměně názorů, nejprve po dobrém započaté, pak už důraznější, ve které jsem připomenul následky něčeho takového pro obyvatelstvo a nezbytnost, kterou most představuje, podržel mi chlapík pistoli před nosem s poznámkou:
,Je teď u nás po všem, tak na tomhle hnízdě taky už nesejde (v originále ta památná věta zní: 'Ist bei uns alles hin, so kommt es auf dieser Nest auch nicht mehr an.' - pozn. překl.). Jděte, nebo vás odstřelím na místě!' Kolem půl desáté přišel jiný z oddílu s rozkazem rozeznít zvony, sotva se však rozhlaholily, byl už most ve vzduchu. Detonace odhodila mohutné metrákové trosky mostního mřížoví na sta metrů daleko kolem. Dům čp. 33 (Watzlovo řeznictví) a na pravém břehu Vltavy už v Kyselově stojící domy čp. 1 a 25 (Bohner- a Festl-Haus) byly napůl v troskách, střechy domů v širokém okolí strženy, krásná kostelní okna proražena tlakovou vlnou."
Pozoruhodné je, že kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti v nejtěsnější blízkosti mostu zůstala téměř neporušena. Amíci (v originále 'Amis' - pozn. překl.) s bílou vlajkou na přídi tanku byli už na dohled, totiž u Fischerovy pily (,Boar', dům čp. 2 v Kyselově), když most vyletěl do povětří. Hned poté spustila palba z obou stran. Trvala asi do půl páté odpoledne. Domy čp. 1, 4, 29 a 52 vyhořely až na zdi, mnoho jiných zčásti. Sebevražedné SS-komando (v originále 'Himmelfahrtskommando', což je těžko přeložitelný výraz vojenského žargonu, jemuž odpovídá třeba japonské slovo 'kamikaze' - pozn. překl.) se pak stáhlo směrem k Bližné (Eggetschlag), když už i jim se katastrofa jevila dostatečnou." Tlampačem byli obyvatelé vyzváni k vyvěšení bílých vlajek na znamení připravenosti vydat obec bez dalšího boje. Kolem páté hodiny odpolední přejela obojživelná vozidla mezi ústím Rožnovského potoka a zničeným mostem Vltavu a obklíčila obec. Vojenská policie zatkla okamžitě starostu Josefa Schwarzbauera, předsedu místní skupiny NSDAP Franze Kefera, jakož i řídícího učitele a zástupce velitele Volkssturmu Karla Schlägera (i on je jako autor kroniky Chvalšin samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), na nichž si neodpustila dát průchod svému hněvu. "Téměř k nepoznání zbité je vezli zástupem přihlížejících lidí, ukradli jim z kapes hodinky a dopravili je pak k americkému štábu ve Zvonkové (Glöckelberg)."
V noci ze 6. na 7. května srovnali Američané se zemí už zmíněná obytná stavení čp. 33 a čp. 1 a 25 na kyselovské straně, která byla pobořena výbuchem, srovnala nájezdy na obou březích a zřídila přes Vltavu pontonový most, který byl ovšem přísně střežen a pro obyvatelstvo uzavřen. V následujících dnech muselo být americké velitelství žádáno pro případy úmrtí v osadách Kyselov a Pestřice (Stögenwald) - byli to pestřický "Nuibauer", kyselovští Elisabeth Wösová /"Barackin"/ a "Aumüller" - o svolení k přechodu mostu pohřebním průvodem. Poté, co bylo vyhlášen konec války, stačili pak ještě američtí ženisté během dvou dní na místě zničeného ocelového mostu postavit dřevěný most přes Vltavu pro dvoustopý provoz. Větší část potřebného řeziva vzali di bez náhrady z už také vzpomenuté Fischerovy pily v Kyselově čp. 2. Jako světlost mostních polí (rozestup mostních pilířů) zvolili Američané přibližně 4,0 m, na ledolamy nepamatovali. Podle místních zkušeností s tzv. "mosty ke svážení sena" ("Heubrücken") musel činit s ohledem na ledochod rozestup mostních pilířů nejméně 5,5 až 6,0 m. Došlo pak také k tomu, co zkušení místní obyvatelé hned předpověděli, poněvadž po prudkém tání z 18. na 19. února 1946 nápor ker "Ami-Brücke" opravdu strhnul. Den předtím se noví slovenští osídlenci stáhli ze selských usedlostí "Saumer" (čp. 17), "Oldrichter" (čp. 14) a "Baurn" (čp. 15) právě ještě sem do Dolní Vltavice, kde si přivlastnili stavení "Bofenzl" (čp. 25), "Hannesgreger" (čp. 23, mimochodem rodný dům autora těchto řádků - pozn. překl.).
Slovák v domě čp. 5/6 ("Boir") v Kyselově propásl čas "svou" usedlost opustit a němečtí sedláci ho musili pěti koňskými povozy plnými jím nakradeného majetku přemístit jako nového "majitele" usedlosti čp. 21 ("Deitschn") do Dolní Vltavice už jinudy. Jel se dvěma bednami a třemi husami, které byly údajně jeho opravdovým osobním jměním, na saních tažených v závěsu až přes Horní Borkovou, Dolní Borkovou (Mayersbach) a Radslav (Ratschlag) sem do obce s nimi. Dne 19. února 1946 umřela v Kyselově čp. 28 Anna Schwarzová ("Lippin"). I pohřební průvod s jejím tělem musel jít na hřbitov do Dolní Vltavice až přes "Schachl" (tj. Horní Borkovou), "Urbachl" (tj. Dolní Borkovou) a Radslavský most (jeho podobu můžeme spatřit v obrazové příloze textů Karla Adalberta Sedlmeyera na webových stran Kohoutího kříže - pozn. překl.).
Po povodni byl od zahrady u "Fischerschmiedů" ("Fischerschmiedegarten") k "Fohnerových" stavení ("Fohnerhaus") zřízen přívoz. V jednom dopise ze 31. května nacházíme psáno: "Na Bílou sobotu (Ostersamstag) by cestou z kostela domů málem utonul větší počet žen, se kterými se převrátila pramice. Kdyby k nim hned nepřiplavalo na pomoc několik srdnatých mužů, někteří i na loďkách (v dopise jsou označeny "Schinakeln"), zuřící Vltava ("Wulda") by je živé nevydala. Také bude teď postaven nový dřevěný most." Byl to poslední most přes Vltavu před jejím zadržením Lipenskou přehradou (v originále "Lippener Talsperre" - pozn. překl.). Už v prvních týdnech a měsících po jeho dokončení právě po něm nastoupilo mnoho krajanů cestu, k níž je donutil násilný odsun, z mostu pak i naposledy upírali své zraky na vodu, jejíž proud nezná slovo návrat. Několik kroků dál do nicoty, mezi stavením řečeným "Hannesen" a školou, vrhali se na kolony vyhnanců čeští partyzáni, prohrabávali se jejich posledními zavazadly, co směli vzít do odsunu, brali si z nich, co se jim líbilo, a bili ty, kdo jejich řádění chtěli čelit. Pětasedmdesátiletého Wenzela Studenera zmlátili tak těžce, že během transportu na utrpěná zranění v dobytčím vagoně skonal. Jeho žena Marie se v zoufalství vrhla pod kola kolemjedoucího vlaku.
Zásluhou Adalberta Stiftera vešel dolnovltavický most přes Vltavu nepřímo i do světové literatury. Ve své povídce "Popsaná jedlička" (Der beschriebene Tännling) zavádí nás na Křížový vrch (Kreuzberg) u Horní Plané (Oberplan) s "krvavě červeným křížem", od kterého prý má vrch své jméno, se skalami zvanými "Selka s mlékem" ("Milchbäuerin") a dvěma kulatými domečky. Na hladině vody, která naplňuje studnu v každém z nich, zjevil se prý kdysi jednomu slepci milostný obraz Sedmibolestné Rodičky Boží s mrtvým Ukřižovaným Synem na klíně a sedmi meči v srdci. "Protože se událo (ještě) mnoho zázraků, zvláště na chudých a churavých (lidech), zřídili nad obrazem stříšku, aby netrpěl nepohodou a sluncem. Neví se, kdy se to stalo, ale jistě to bylo velice dávno. Právě tak se neví, co se s obrazem stalo později, a z jakého důvodu byl po čase zapůjčen osadě Dolní Vltavice; ale tolik je jisté, že sedm let po sobě pustošilo krupobití hornoplánská pole. Tu lid přišel na myšlenku, že je nutno zase přinést obraz a jeden muž z domu u Jezulátka (Christelhause) v Krátké ulici (auf der kurzen Zeile) jej přinesl na zádech z Dolní Vltavice do Horní Plané. Krupobití už nepřišlo a pro obraz vystavěli překrásnou dřevěnou kapličku u slepcovy studánky a za ní zasadili lípu." (překlad Anny Siebenscheinové z vydání v českobudějovické Růži roku 1968) Ta "červená" kaple byla později stržena a Sedmibolestná Matka Boží přenesena z ní na hlavní oltář trochu stranou pramenů zbudovaného kostelíka na Dobré vodě (Gutwasserkirche), vysvěceného dne 17. října 1789.
Nijak neupřesněný Stifterův časový údaj o pobytu zázračného zpodobení mariánského v Dolní Vltavici a o jeho návratu se pokusil právě v souvislosti s tamním mostem trochu faktograficky podpořit a zpřesnit Franz Fischer (je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve svém článku "Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan" následujícím líčením: "V roce 1713 těžce onemocněl výběrčí cla (Zolleinnehmer) Josef Zach v Dolní Vltavici. Putovat do Horní Plané, aby tam vyhledal pomoc, nemohl. Poprosil faráře Jenneho (farář Matthäus Jenne byl rodákem z Chvalšin /Kalsching/ a působil na hornoplánské faře v letech 1709-1722), jestli by mu nemohl milostný obraz poslat do Dolní Vltavice. Stalo se, výběrčí se uzdravil, zpodobení Matky Boží (nota bene: šlo o sošku!) zůstalo přesto i nadále v Dolní Vltavici. Bylo vystaveno na kamenných božích mukách mezi celnicí a mostem přes Vltavu. Hornoplánští, celá spousta tamních farníků, častěji žádali o navrácení milostné sošky, avšak marně. Na podnět krumlovského sirotčího písaře poskytl patronátní úřad Dolnovltavickým mariánskou sošku ze Svatého Tomáše (Sankt Thoma) s vyrozuměním, že je jedno, jaký obraz či zpodobení Boží Matky (v němčině je pro obraz i sochu používán i společný výraz "Bild", z čehož často vznikají v překladu neřešitelné problémy - pozn. překl.) je v tomto případě uctíván." V letech 1759-1793 byl farářem v Horní Plané Anton Kitzhofer, který pocházel z Horních Brzotic (Perschetitz) u Polné na Šumavě (Stein). "Požadoval se vší energií vydání mariánské sošky zpět. Obracel se v tom smyslu na úřady duchovní i světské. Přísný pokyn Vrchního celního úřadu v Budějovicích přiměl konečně Dolnovltavické k ochotě ve věci ustoupit. Dne 14. června 1760 dali se dotázat jedním poslem, zda mají sošku donést sami či zda si ji odnese někdo z Horní Plané. Farář Kitzhofer vyslal neprodleně hornoplánského měšťana Eliase Reiningera do Dolní Vltavice, který mariánskou sošku opravdu přinesl nazpět."
Z Dolní Vltavice je k právě vylíčené události z tradice známo toto: výběrčí cla Zach pocházel z hornoplánské farnosti. Z ještě dochovaných matričních výtahů o jeho potomcích přiženěných či přivdaných do Dolní Vltavice dá se se značnou jistotou vyvodit, že stavení řečené u "Schopperů" ("Schopper-Haus") v Další Lhotě (Hinterstift) čp. 12 bylo jeho rodným domem. Pomoc, kterou mu poskytl jeho "domovský" farář Jenne, by tím byla pochopitelnější. V dolnovltavické kronice (Marktchronik) bylo zaznamenáno, že roku 1716 císařský přednosta pro hraniční styk a hraniční obchod (Grenz- und Grenzhandelvorsteher) postavil si na domovním pozemku čp. 14 ("Hannes") obytné stavení pro sebe a pro svou císařskou úřední kancelář. Jde o pozdější dům čp. 13, řečený "Heisl-Mothias-Haus". Tehdy existovala pouze východní strana "ulice" s řadou domů od "Schmieda" (čp. 10) počínaje až k "Hannesovi" (čp. 14). Protější západní strana nebyla dosud zastavěna. Jen mezera mezi čp. 5 ("Pfeffer") a už zmíněným "Hannesem" (čp. 14) byla uzavřena někdejším obecním pivovarem, naposledy obchod u Motschků (Geschäft Motschko) čp. 6. Výběrčí cla mohl mít tedy ze své kanceláře most i kamenná boží muka pěkně na dohled.
Ta i s mariánskou soškou stála skutečně na svém místě až do časů dohotovení ocelového mostu přes Vltavu v roce 1886, a to za domem řečeným "Baderhaus" (také "Postmoasta" čp. 35) v už zmíněné "Pfeffergarten", kde kdysi vedla vozová cesta k mostu. V Dolní Vltavici až do vyhnání ještě běžné rčení "Mir gengan ba d' Morchta af d' Bruck" (tj. "Du na most u muk" - pozn. překl.) na to upomíná. Ten, kdo nechtěl jít na most přes náměstí (Marktplatz) a ulicí k mostu odtud vedoucí, nýbrž chtěl si cestu zkrátit, mohl použít pěšinu od staré školy (č. 2) podél Vltavy přes Joglových a Pfefferových zahradu (Jogl- und Pfeffergarten) k božím mukám resp. k mostu. Vyprávělo se, že poté, co byla zlomena boží muka u "Luadmüllera" v Dolním Markschlagu (Untermarkschlag, osada zanikla jako Dolní Hraničná - pozn. překl.) u Německého Rychnova (Deutsch-Reichenau bei Friedberg, zanikl jako Rychnůvek - pozn. překl.), měla být soška snad získána z nich. Tehdejší "Luadmüller" Josef Perfahl byl na přelomu devatenáctého a dvacátého století zmiňován jako dodavatel materiálu při různých stavebních akcích v Dolní Vltavici (škola, hřbitov, vodovod). Působil i jako nákupčí a dopravce dřeva pro schwarzenberskou knížecí správu a měl u "Schramma" na Růžovém Vrchu (Rosenhügel) při Schwarzenberském plavebním kanálu své složiště. Kromě knížecího a schläglského klášterního dřeva vykupoval i polenové dříví ze selských lesů a z Hegerwaldu (klášter Vyšší Brod /Hohenfurth/) a dopravoval je tam ke kanálu. Dolnovltavické podání o kamenných božích mukách při mostě končí právě údajem o převzetí mariánské sošky od "Luadmüllera". Mezi mlynářem z Rotmühle v Kozí Stráni a "Luadmüllerem" byl příbuzenský vztah. Lidmi z Dolní Vltavice byla a je dodnes spojována ztráta jejich lesa na Sovím vrchu, který zahrnoval 470 jiter lesa a luk od někdejší hranice na Vltavě podél Ježovského potoka až k Růžovému Vrchu s nějakým "Nepomukem". Údajně měl být ten pás území, táhnoucí se mezi schwarzenberským a schläglským majetkem a znázorněný i na dolnovltavickém znaku, darován jedné kněžně "ins Weisert" (u příležitosti narození potomka, tj. jako české "do kouta" - pozn. překl.) a "na revanš" měla Dolní Vltavice dostat sochu sv. Jana Nepomuckého. Užívací práva (dřevo, kámen, pastva atd.) Dolnovltavickým zůstala. Byla také plně využívána a od půle 19. století Schwarzenbergy stále více omezována. O celé té události ovšem neexistuje nijaký doklad a není nic známo ani o nějaké starší Nepomukově soše. Je myslitelné, že je jí míněna někdy kolem roku 1760 na boží muka tu v Dolní Vltavici přemístěná soška sedící Madony za Svatého Tomáše. O Nepomukovu sochu, tesanou v pískovci podle pražského pravzoru a darovanou sem Schwarzenbergy u příležitosti vysvěcení ocelového mostu jít nemůže, poněvadž na jejím podstavci bylo ze strany vyryto dnes už neznámé jméno a také letopočet 1885.
Nápadná je ovšem skutečnost, že od roku 1890 byla dolnovltavická užívací práva v lese při Sovím vrchu omezena docela. Když měla být v roce 1945 znovu zbudována zničená fara, přihlásili se o ta svá stará práva Dolnovltavičtí opět. Obyvatelé Dolní Pestřice porazili v lese zvaném v místním dialektu "Alnbergwold" potřebné stavební dřevo a kyselovští sedláci je dovezli je k Fischerově pile. Ke znovuvýstavbě fary už ale nestačilo dojít.
Ještě bych se vrátil ke zmíněnému článku ředitele hornoplánské měšťanské školy Franze Fischera "Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan". Tvrzení v něm formulovaná, že "pokyn Vrchního celního úřadu v Budějovicích přiměl konečně Dolnovltavické k ochotě ve věci ustoupit" a že ti se "dali dotázat jedním poslem, zda mají sošku donést sami", musí v Dolnovltavických ještě i dnes v cizině rozesetých vzbuzovat pocit "porušeného právního vědomí". Ani krumlovský patronátní úřad, ani budějovický vrchní celní úřad neměly městysi Dolní Vltavice nijaké právo dávat nějaké pokyny. Pokud vyšel od vrchního celního úřadu v Budějovicích nějaký pokyn, pak mohl být určen jen dolnovltavické celní kanceláři. Nelze pak, jak to učinil autor článku, činit "Dolnovltavické" zodpovědnými za případ, který od počátku spadal do zodpovědnosti celního úřadu. I v současné situaci by měli Dolnovltavičtí umět náležitě se ohradit vůči podobným líčením minulosti obce.
Každoročně konala farní obec v den 16. května prosebné procesí k Nepomukovi na mostě přes Vltavu. Byl to den výročí slavnostního přenesení smrtelných ostatků světcových do pražského chrámu sv. Víta léta Páně 1393. Zpovědník tehdejší české královny byl podle legendy utopen ve Vltavě pro zachování zpovědního tajemství. Místo, kde spočinulo jeho mrtvé tělo na dně řeky, ukázala ve vodě svatozář pěti hvězd (prý značí každá z nich jedno písmeno slova "taceo", tj. "mlčím, tajím" - pozn. překl.). Nepomukova socha na bočním oltáři dolnovltavického kostela i na zdejším mostě přes Vltavu nesla kolem hlavy rovněž pozlacený věnec pěti hvězd. Také světcův obraz v radslavské kapli blízko Vltavy na vrchu zvaném "Moarchtaberg" je zpodoboval.
Ve válečném roce 1944 vykročil jen malý houfec starších lidí a dětí s posledním dolnovltavickým farářem Antonem Raabem ke světcově soše na mostě, u níž se jako všechna léta předtím po prosebných modlitbách zpívala píseň zvaná "Nepomuklied". První sloku si ještě dokážu připomenout:
"Ein Beispiel wahrer Frömmigkeit,
ein Muster der Verschwiegenheit,
hast du, o Gott,
im Martertod,
im weisen, frommen Leben,
Johannes uns gegeben."
ein Muster der Verschwiegenheit,
hast du, o Gott,
im Martertod,
im weisen, frommen Leben,
Johannes uns gegeben."
(podobná česká píseň k oslavě hlavního zemského patrona - v Čechách svátek, na Moravě jen památka - končila prvou sloku takto:
"Ty jsi příklad pravé pobožnosti,
v Nepomuku divem zrozený,
zdoba kněžství, výkvět slavných ctností,
strážce víry neohrožený." - pozn. překl.)
v Nepomuku divem zrozený,
zdoba kněžství, výkvět slavných ctností,
strážce víry neohrožený." - pozn. překl.)
Nikdo z účastníků nemohl tušit, že to bylo poslední dolnovltavické procesí k Nepomukovi na mostě vůbec. V roce 1945 Američané a 1946 pak čeští komisaři procesí prostě zakázali. Po vyhnání německých obyvatel v roce 1946 a zejména pak po vládním rozhodnutí o stavbě lipenské přehrady 1948 byly všechny osady farnosti Dolní Vltavice vydány totálnímu zániku. O dolnovltavické soše Nepomukově a o zdejším mostě existuje pak už jen několik tiskových zpráv. "Der Heilige Nepomuk steht an der Moldau mit Steinen eingebaut," (tj. "Svatý Jan Nepomucký stojí na Vltavě obestaven kameny" - pozn. překl.) referuje "Glaube und Heimat" z 15. prosince 1955. Před zkušebním napuštěním přehradního jezera roku 1958 byly v zimních měsících všechny domy v Dolní Vltavici včetně Nepomukovy sochy až k linii domů čp. 16 ("Greibl") - čp. 28 ("Kary"), jakož i farní vsi Kyselov, Kozí Stráň, Horní a Dolní Borková beze zbytku vypáleny a vyhozeny pak do povětří. Od poloviny dubna 1958 se obraz zdejší krajiny proměnil úplně. Tající sněhy přítokového povodí Vltavy dokázaly zaplnit jezero, sahající napříště od Lipna až k Nové Peci (v originále "Salnau", tj. Želnava, poněvadž "dolejší" Nová Pec byla dříve označována jako "Želnava-nádraží" - pozn. překl.). Je to obraz zvláštní, keře a houštiny se dosud přízračně tyčí z vody, stejně jako opěry a pilíře mostů u Dolní Vltavice, Radslavi a Hůrky (jak se o tom píše v únorovém čísle měsíčníku "Hoam!" roku 1960). Území na pravém břehu Vltavy je až k hranici uzavřeným vojenským pásmem. V Dolní Vltavici nahrazuje teď most přes Vltavu přívoz a ze strážní věže vybavené radarem na vrchu zvaném kdysi "Wuldiner Berg" je zajištěn dohled nad vodami přehradního jezera. Noví držitelé moci nepotřebují po vyhnání německých farníků nijakého svatého na mostě, poněvadž nechtějí prokazovat ani stopu staletí zdejší historie. Ze slatinné vody přehradní nádrže neproniká k hladině nijaký zásvit svatozáře utonulého Nepomuka, ale jemnou cihlovou drtí prostoupený a krvavě jí do ruda zbarvený písečný břeh přehradního jezera upomíná na naši zničenou Dolní Vltavici.
Prameny:
Studener, Johann (1860-1940): ústní vyprávění.
Zaunmüller, Simon (1837-1912): Chronik der Aumühle.
Schwarzbauer, Josef: Aufzeichnungen über Untermoldau (1954).
Fischer, Franz: Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan, "Glaube und Heimat", 1956, č. 11 a 19.
Kitzhofer, Franz: Beitrag zur Geschichte der sitzenden Madonna von St. Thoma, "Glaube und Heimat", 1971,
č. 14.
Dichtl, Josef: Krummauer Gymnasium. Der Jubiläumsgottesdienst am 19. Juni 1971, "Glaube und Heimat", 1971, č. 14.
Studener, Johann: Die Friedhöfe der Pfarrgemeide Untermoldau.
Gruß, Vinzenz: Gebete und Gesangbuch für die Pfarrgemeinde Untermoldau (3. vydání 1929).
Glaube und Heimat, 1987, č. 11, s. 12-14 a č. 12, s. 17-19, dokončení 1988, č, 1, s. 26-28
Prameny:
Studener, Johann (1860-1940): ústní vyprávění.
Zaunmüller, Simon (1837-1912): Chronik der Aumühle.
Schwarzbauer, Josef: Aufzeichnungen über Untermoldau (1954).
Fischer, Franz: Über die Entstehung der Gutwasserkirche in Oberplan, "Glaube und Heimat", 1956, č. 11 a 19.
Kitzhofer, Franz: Beitrag zur Geschichte der sitzenden Madonna von St. Thoma, "Glaube und Heimat", 1971,
č. 14.
Dichtl, Josef: Krummauer Gymnasium. Der Jubiläumsgottesdienst am 19. Juni 1971, "Glaube und Heimat", 1971, č. 14.
Studener, Johann: Die Friedhöfe der Pfarrgemeide Untermoldau.
Gruß, Vinzenz: Gebete und Gesangbuch für die Pfarrgemeinde Untermoldau (3. vydání 1929).
Glaube und Heimat, 1987, č. 11, s. 12-14 a č. 12, s. 17-19, dokončení 1988, č, 1, s. 26-28
Glaube und Heimat, 1987, č. 11, s. 12-14 a č. 12, s. 17-19, dokončení 1988, č. 1, s. 26-28 (zde i prameny a literatura)
P.S. Rok po skončení druhé světové války byla vysídlena a nikdy už plně znovu osídlena nebyla. Ze 414 obyvatel, kteří tu byli podle sčítání z roku 1930, zůstalo tu v roce 1948 80 Čechů a 40 německých "antifašistů", kteří byli ušetřeni "odsunu". To už bylo rozhodnuto, že jakékoli investice by se zde "vzhledem k zániku obce zatopením nevyplatily. Volné domy pro rekreanty k dispozici. V obci je starý farní kostel, na návsi pranýř." Je dnes uložen v českokrumlovském muzeu, Pranýř pro koho? Most a země a Nepomuk čí tam na dně Vltavy?
P.P.S. Text vyšel kupodivu v roce 1988 i na čtyři nedokončená pokračování i v měsíčníku "Hoam!", tam však už bez udání autora. Nevyžaduje komentáře, snad jen k onomu "mluvícímu" znaku zaniklé Dolní Vltavice. Dnes ho totiž užívá jiná obec na břehu jezera, kterému se říká Lipenské a přes něž vede z ní dlouhé přemostění do Hůrky a Horní Plané. Je to Černá v Pošumaví (Schwarzbach), ale most na tom znaku je zlatý, luka kolem jsou zelená a řeka, řeka našeho srdce je modrá. Jako ten most nemá ani ona vlastně začátek a konec, protože všechna je cestou, dalekou i naší cestou domů.
P.P.S. Text vyšel kupodivu v roce 1988 i na čtyři nedokončená pokračování i v měsíčníku "Hoam!", tam však už bez udání autora. Nevyžaduje komentáře, snad jen k onomu "mluvícímu" znaku zaniklé Dolní Vltavice. Dnes ho totiž užívá jiná obec na břehu jezera, kterému se říká Lipenské a přes něž vede z ní dlouhé přemostění do Hůrky a Horní Plané. Je to Černá v Pošumaví (Schwarzbach), ale most na tom znaku je zlatý, luka kolem jsou zelená a řeka, řeka našeho srdce je modrá. Jako ten most nemá ani ona vlastně začátek a konec, protože všechna je cestou, dalekou i naší cestou domů.
