Stinnykapelle, tam u nás doma
3. 12. 2011
"Stinikapelle" tam u nás doma
Když vyhnaní obyvatelé farní obce Dolní Vltavice hledí z Bärnsteinu (1077 m) tam, kde leží jejich domov, pak upoutá jejich zrak na poloostrově, jímž zabíhá zbytek někdejší rodné vsi do Lipenského jezera (v originále "Moldaustausee" - pozn. překl.), nápadná skupina stromů. Jde o dvě lípy na tzv. "říšské" silnici č. 341 (Reichsstrasse Nr. 341) a mezi nimi stojící kapli, zvanou zdávna "Stinikapelle", nářečně "Stinikopölln". Po celá staletí byli dolnovltavičtí farnící důvěrně spojeni svým selským bytím a zvyky, jakož i náboženským životem a cítěním s touto kaplí, která během svého trvání častokrát měnila jméno. V pondělí tzv. "prosebného týdne" (v originále "Bittwoche", jde o 6. velikonoční týden, v němž se slaví svátek Nanebevstoupení Páně - pozn. překl.) byla "Stinikapelle" třetí zastávkou procesí směrem do Bližné. Také prosebné procesí za hojnost úrody na svátek sv. Marka (v originále "Markustag" - pozn. překl.) mířilo k "Červenému kříži" ("zum Roten Kreuz") kolem ní.
O důvodu a roce postavení kaple nejsou známy nijaké písemné doklady. Podle ústního lidového podání mělo snad dojít na místě, kde stojí, k nějaké válečné události, kterou připomínalo pohřebiště a boží muka (Marter, nářečím "Morchta"). Mluvilo se v té souvislosti o Švédech (rozuměj o jejich vojscích za třicetileté války - pozn. překl.). Podle postupu zdejší kolonizace a pomístních jmen (Flurnamen) se dá blíže určit i stáří kaple. Koncem 14. století byly Dolnovltavickými dobyty na lese orné pozemky směrem na Bližnou až k tak řečeným "Josefilüßen" a rozděleny následně mezi 15 zakladatelů vsi (rod Studenerů, tj. rod autora článku, mezi ně patřil - viz s. 25 Kroniky farnosti Dolní Vltavice, na ně pak navazovala až k vrchu "Marterberg" společná obecní pastvina. V 15. století byla tato pastvina až ke končině zvané "Bollandl" (společná koňská pastvina) rozdělena a vznikla na ní orná pole jménem "Steinlüß" a "Marterlüß" ("Lüß" bylo označení pole přiděleného losem - pozn. překl.). V prvé půli 15. století docházelo i tady k přepadům husitskými houfy, které opakovaně zpustošily v sousedství (rozuměj rakouském - pozn. překl.) i Ulrichsberg, Aigen, Schlägl, Rohrbach a Haslach. Poněvadž pomístní jméno "Marterlüß" předpokládá existenci nějakých božích muk už před pozemkovým dělením, mělo by dojít k jejich postavení nikoli za třicetileté války či po ní, nýbrž za husitských časů. Podle všeho tu došlo ke střetu s husity při jejich pokusu proniknout k přechodu přes Vltavu (v originále "Moldaupaß", některé webové stránky zavádějí pojem "vltavinský průsmyk"! - viz web Černá v Pošumaví). V šestnáctém století a začátkem století sedmnáctého dosáhlo klučení lesních pozemků až ke zmíněnému už Červenému kříži a k rozdělení pozemků zvaných "Broatlüß", "Kloalüß" a "Woldlandl". Po třicetileté válce byly od "Červeného kříže" až k "Vysoké cestě" (Hohe Straße, nářečně "Hoihstroß"), tvořící i hranici s pozemky vsi Bližná, založena orná pole a také zmíněný "Bollandl" byl rozdělen. Při jeho dělení získali pozemky zejména dolnovltavičtí chalupníci (kováři, koláři, tkalci, hrnčíři). Tradovalo se, že podělení z vděčnosti obnovili padlá boží muka při "Morchtalüß" a starali se pak o ně i nadále. Boží muka po "domkářích" ("Häusler") získala své nové označení "Heisliger Moarchta".
Po nahlédnutí do obecní kroniky Dolní Vltavice pořídil kronikář Bližné Johann Jungbauer v roce 1934 o "Stinikapelle" následující zápis (citujeme pro hodnověrnou přesnost nejprve německý originál, po něm až český překlad přímo ze s. 94 Kroniky obce Bližná - pozn. překl.): "Die heutige Stinikapelle wurde von Justina Reidinger als Danksagung für die Heilung einer Gemütskrankheit im Jahre 1753 errichtet. Die Obengenannte war Besitzerin des Reidingerhauses in Untermoldau, heute Motschkohaus (Nr. 6). Aus altenAufzeichnungen ist zu ersehen, daß vor der gemauerten Kapelle an der gleichen Stelle eine (Kapelle) aus Holz bestand, welche aus Baufälligkeit weggeräumt wurde. Aus dieser Zeit stammen die beiden Lindenbäume." (tj. "Dnešní Stinyho kaple na Vltavském vršku, dříve zvaná Reidingerova kaple, která stojí u okresní silnice Bližná - Dolní Vltavice, byla postavena v roce 1753 Justinou Reidinger jako poděkování za vyléčení z choromyslnosti. Výše jmenovaná byla majitelkou domu v Dolní Vltavici, dnes 'Motschkův dům'. Ze starých zápisů lze vyčíst, že před zděnou kaplí stála na stejném místě dřevěná, která byla pro hrozící zřícení odstraněna. Z této doby pocházejí také obě lípy.")
Tak se stalo, že kaple postupně nabyla dalšího označení, totiž "Reidinger Moarchta". Nápadné bylo, že až do vyhnání bylo vedle místně obvyklého nářečního "Stinikopölln" užíváno staršími lidmi právě i obojí už zmíněné "Heislinger Moarchta" i "Reidinger Moarchta".
Označení "Stinikopölln" přitom odkazuje přímo k dolnovltavickému selskému stavení čp. 26, kde se říkalo "ban Stini" (tj. "u Stiniů" - pozn. překl.). Vyprávělo se, že na tom domě lpí kletba jedné cikánky, kojící kdysi před ním své děcko. Když prý prosila v čase velkého hladu o něco k jídlu pro sebe a to malé, měla na ni "Stiniová", tedy hospodyně ze stavení, poštvat psa. Ve strachu o dítě vyřkla cikánka kletbu, podle které měla ta selská usedlost v budoucnu zůstat bez mužského nebo vlastního dědice (v originále "ohne männlichen oder leiblichen Erben" - pozn. překl.). Tak tomu pak i po mnoho generací opravdu bylo. Když se roku 1825 stal jeden syn z dolnovltavického stavení čp. 5 "u Pfefferů" hospodářem na té usedlosti, tedy "Stinibauerem", zůstaly naživu dvě jejich děti, a sice syn Matthias a dcera Josefa. Rodiče učinili z vděčnosti mnoho bohulibých darování, mimo jiné na stavební úpravy starého hřbitova, ležícího tenkrát ještě při farním kostele sv. Linharta a také na obnovu a vnitřní vybavení "Reidinger Moarchta". Dcera Josefa zůstala na usedlosti "Stinihaus" a vzala si za muže Franze Mayera ze stavení čp. 15 v Dolní Vltavici, řečeného "Moarhaus". Pro syna Matthiase koupil otec v roce 1848 statek čp. 23, zvaný "Hannesgregernhaus" (mimochodem rodný dům autora tohoto textu - pozn. překl.). Matthias Pfeffer se oženil s Katharinou, roz. Winklerovou z čp. 14 ("Hannesenhaus"). Obě manželství, to Josefino i to Matthiasovo, zůstala bez mužských potomků, resp. byla bezdětná. Mnoha zmíněnými darováními a také koupí "Hannesgregernhausu" se Pfefferovi, řečení "Stinileute" (tj. vlastně "lidé ze Stinihausu" - pozn. překl.) úplně vydali z peněz.
U hospodářské správy krumlovské prelatury si 25. února 1848 pořídil Johann Pfeffer úvěr ve výši 700 zlatých vídeňské měny (v originále "700 fl W.W." - pozn. překl.) s pětiprocentní úrokovou sazbou. Jedna kráva stála tehdy 35-40 zl., kůň 80-100 zl., roční mzda čeledínova 40 zl. a zaopatření, děveččina 30 zl. a zaopatření.
Nápadný je relativně velký pozemek kolem "Stinikapelle". Masívní stavba kaple má kvadratický vnitřní půdorys o ploše cca 6 metrů čtverečních. Nad vstupními dveřmi při východní straně se nachází v čelní zdi obdélníkový světlík, podlaha je kryta deskami z pískovce. Stanová střecha je pobita zinkovým plechem, na své špici nese kříž kovářské práce. Dolní dvě třetiny vstupních dveří jsou plnostěnné, horní třetina poskytuje skrze kovanou železnou mříž pohled dovnitř kaple. Interiér s obílenými stěnami a stropem měl až do jara roku 1946 následující vybavení: oltářní stůl s asi 50 cm vysokým krucifixem, k němu dva svícny a obětní miska, vše to ze stříbra. Na dvou bočních stěnách visely obrazy Narození Páně (Geburt Christi) a Ukřižování (Kreuzigung), za krucifixem v podélném formátu pak Poslední večeře (Das Abendmahl). Rámy obrazů byly rovněž vyhotoveny ze stříbra a měly tak tvořit soulad s inventářem už zmíněným. Výš nad krucifixem se na nacházel na stěně zavěšený mariánský obraz, potažený jemným stříbrným drátem (filigránská práce). Obraz sám i jeho zarámování se odchylovaly od ostatní výzdoby, byl novějšího data a darovala ho do "Stinikapelle" na přelomu devatenáctého a dvacátého století předčasně ovdovělá Katharina Watzlová, "po chalupě" čp. 26 řečená rovněž "Stinin" (koncovka "in" odpovídá české hovorové koncovce "-ka" - pozn. překl.).
Ze "Zpravodaje obce Černá v Pošumaví" se v roce 1993 můžeme dočíst, že "kaple Stini" se dvěma lipami je pojata do seznamu státem chráněných památek České republiky. "Co všechno by mohly vyprávět obě ty mohutné lípy?" čteme doslova ve zmíněném "Zpravodaji". Spokojíme se v následujících řádcích několika událostmi kolem "Stinikapelle" za posledních 60 let, počínaje rokem 1935.
Toho roku klempířský mistr Alois Sonnberger, povolaný sem z Vyššího Brodu, obnovil kryt střechy zinkovým plechem.
Po dohoření slunovratové vatry v roce 1937 byli někteří význační obyvatelé Dolní Vltavice obviněni českou tajnou policií ze "zemězrady" a z přípravy ozbrojeného povstání. Během jejich zatýkání došlo k řadě bezvýsledných ovšem domovních prohlídek, které měly vést k nálezům zbraní a munice. Několik dnů nato, o svatojánském posvícení 1937, bylo možno na severní venkovní stěně "Stinikapelle" a na mnoha jiných místech možno číst odpověď německy mluvících obyvatel vsi: "Willst Du ein Deutscher sein, so kauf bei keinem Tschechen ein" (tj. "Chceš-li být Němcem, nenakupuj u žádného Čecha" - pozn. překl.). Čeští kramáři odtáhli z posvícení už v dopoledních hodinách, poněvadž jejich stánky byly obětí bojkotu (v originále "weil niemand bei ihnen kaufte" - pozn. překl.).
Po mobilizaci vyhlášené Benešem dne 23. září 1938 zaujalo mezi "Stinikapelle" a polem řečeným "Josefilüß" postavení lehké dělostřelectvo. U kaple si čeští vojáci zřídili latrínu.
V říjnu 1938 (rozuměj po přivtělení československých pohraničních území k "Říši" tzv. mnichovskou dohodou - pozn. překl.) byly oznámeny výsledky leteckého snímkování německé výzvědné služby. Západně od "Stinikapelle" na dolním konci "Moarjosefilüß" a "Joglstoalüß" se nacházel pramen zvaný "Josefibrünnl" a rybníček řečený "Schwüll" (tj. "Schwelle", tj. "práh" - pozn. překl.). Na tomto místě jsou na zemském povrchu zřetelně patrny obrysy (základy) nějakého bývalého osídlení.
Dne 28. října 1945 (válečné události nejsou zmíněny ani slovem! - pozn. překl.) bylo lze spatřit českého komisaře z Pestřice Brauna, jak leží na vrchu místními zvaném jak už zmíněno "Moarchtaberg" blízko "Stinikapelle" v příkopě u cesty. Když v opilosti pronásledoval za zuřivé střelby ze svého revolveru "Mirchtlbauerovy" koně s bryčkou do Vltavinského vrchu (Wuldiner Berg), skončil tu svou jízdu s ošklivými zlomeninami a zdemolovaným autem. Zle zřízené koně našli i s přeraženou ojí a utrženým kozlíkem pro kočího uvízlé ve skupině stromů při poli zvaném "Lilerin".
V březnu 1946 byla kaple vypáčena a zcela vyloupena. Pachatelem vlámání i loupeže byl český politický komisař Vladimír Sobotka. Osobně vedl akty zvůle českých partyzánů ve farní obci Dolní Vltavice a podílel se také na mnoha případech týrání a rabování za účelem vlastního svého obohacení (peněžní hotovost, hodinky, šperky, bohoslužebné předměty, hudební nástroje a jiné cenné movitosti).
V roce 1975 se Dolní Vltavice i "Stinikapelle" ocitly na titulcích prvých stran denního tisku. Vrtulník, který přiletěl přes Lipenské jezero (v originále "über den Paß von Untermoldau", tj. doslova "dolnovltavickou úžinu"! - pozn. překl.) s americkým pilotem, opakovaně přistál právě v blízkosti kaple, aby tam naložil čekající uprchlíky z německé východní zóny. Při svém posledním přistání dne 17. srpna 1975 se octl pod palbou českých pohraničníků. Jednu ženu ze skupiny uprchlíků a také spolupilota, které oba už vrtulník nestačil vzít s sebou, odsoudil krajský soud v Českých Budějovicích pro útěk, resp. pomoc při útěku ze země každého k pěti rokům vězení. Pilot Barry Meeker byl odsouzen v nepřítomnosti na sedm roků odnětí svobody (podrobnosti celého případu, resp. četná upřesnění /namísto lip u "Stinikapelle" je tu ovšem mylně řeč o dubech/ lze najít na webové adrese http://www.vrtulnik.cz/accidents/stret3.htm - pozn. překl.). Od této doby byl prohlášen zbytek území bývalé farní obce Dolní Vltavice na levé straně Lipenského jezera (Moldaustausee) za uzavřený vojenský prostor. Na Vltavinském vrchu (v originále "Wuldiner Berg /Josefilüß/" - pozn. překl.) vznikla vojenská základna (tzv. "vidová hláska" s perzonálem - pozn. překl.).
Na podzim 1981 dostali čeští vojáci, sloužící tu na ní, od svého velitele rozkaz strhnout pomocí lan, připřažených k vojenského nákladnímu automobilu, kříž ze střechy "Stinikapelle". Tento hanebný čin však nevyšel: kovaný kříž se jen ohnul a dvě lana se přetrhla. Ohnutý kříž s kusy přetržených lan na střešním plášti se stal otřesným dokladem vztahu bolševického systému ke křesťanským symbolům. Český důstojník, který byl strůjcem celé akce, dal už rok předtím blízko stojící boží muka, zvaná kdysi místními "Josefibildsäule", omotat ostnatým drátem a strhnout.
Dne 13. srpna 1993 vyšplhal Willi Studener nahoru na střechu kaple a snesl dolů deformovaný kříž. Po domluvě na obecním úřadě v Černé v Pošumaví byl kříž uložen v někdejší dolnovltavické hasičské zbrojnici, sloužící dnes jako budova přívozu (funguje na trase Dolní Vltavice-Kyselov - pozn. překl.). Na pokyn obecního úřadu v Černé byla na podzim 1993 kaple opravena a střecha pokryta měděným plechem. Kříž však nebyl liknavostí komunisty dosud ovlivňované obecní rady na špici střechy vrácen dodnes (nelze ověřit, kdy se tak později přece jen stalo - pozn. překl.). Na krovu byl při opravě zjištěn vyrytý letopočet 1780. Pod vrstvami omítky v interiéru kaple byla objevena malba na námět biblického útěku do Egypta.
Už léta udržuje v mühlviertelském Aigenu žijící Anton Kindermann, rodem z Kyselova, styky s českými hodnostáři u nás doma (v originále "in der Heimat", rozuměj v kdysi německé Dolní Vltavici - pozn. překl.). V poslední době projevuje Kindermann zájem o drobné sakrální památky (v originále "Flurdenkmale" - pozn. překl.) a mj. uskladnil ve "Stinikapelle" různé předměty, které našel. Tyto aktivity (Kindermann např. upozornil na misijní kříž, který stával při zdi dolnovltavického kostela a ocitl se spolu s ním pod hladinou Lipenského jezera, načež došlo zásluhou potapěčů k jeho zaměření a vyzdvižení - dnes stojí při cestě kus vedle od "Stinikapelle" - pozn. překl.), ke kterým dochází bez souhlasu rodáckých zástupců někdejší farní obce Dolní Vltavice (rozuměj odsunutých vyhnanců z ní - pozn. překl.) i jejich patronátní rakouské obce Aigen, se pravděpodobně dají chápat jen v souvislosti s historií rodiny "Altrichterovy" (nářečně "Oldrichter") v Kyselově (říkalo se tak "po chalupě" čp. 14, jehož poslední majitelkou byla v roce 1945 Josefa Kindermannová, matka Antona Kindermanna - pozn. překl.) před a po skončení druhé světové války (bližší okolnosti této historie bohužel autor neuvádí - pozn. překl.).
"Stinileute" (tj. obyvatelé dolnovltavického stavení čp. 26, kde se říkalo "u Stiniů" - pozn. překl.) byli v čase vyhnání bez dětských potomků. O poslední "Stinin" Lore Watzlové se vyprávělo, že jedné východní dělnici (Ukrajince), která u nich na hospodářství pracovala a přišla tu k děcku, způsobila mnoho dobrého. Na posledním "Stinim" Adolfu Watzlovi nelpěla jen cikánská kletba, nýbrž byl proklet i svými sousedy, které přivedl do českých sběrných táborů a do vězení. Prostřednictvím české vdovy po "financovi" Stránském, která u něho bydlila, dostal se jako "loyalista" do tak řečeného sboru dolnovltavických donašečů ("Untermoldauer Zubringerausschuss"), za což si sliboval uchování svého majetku. Vodil jako donašeč české partyzány na pole a luka, aby z nich odváděli jeho sousedy, kteří se neprovinili ničím než tím, že byli opravdovými a bezúhonnými Němci. Dostával za to nejprve jako jidášský groš české potravinové lístky na nákup margarinu a cukru, pak ho ale tak jako tak po zradě, kterou nectně spáchal, čekalo násilné vysídlení. Tak skončil poslední "Stini" jako ten, komu se i v cizině někdejší sousedé vyhnuli a kým opovrhovali.
Přes celých pět století je dolnovltavická "Stinikapelle" spjata se zápasem Němců v Čechách o jejich bytí. Její vznik spadá do doby protiněmecky zaměřených husitských tažení, která vedla k dalekosáhlému zničení německého živlu v českém vnitrozemí a k počeštění zemské správy. Po roce 1945 šlo pak českým šovinistickým silám v souzvuku se slovansko-bolševickým úsilím o velmocenské postavení ve světě o samu likvidaci uzavřeného německého sídelního prostoru vyhnáním jeho obyvatel. Jak ukazuje příklad "Stinikapelle", bylo "předmětem zadání" vedle fyzické a psychické likvidace sudetských Němců i rozsáhlé zničení jejich kulturních statků.
Prameny:
Výtahy z listináře Dolní Vltavice (Urkundenbuch Untermoldau).
Schwarzbauer, Josef: Flurkarte und Angaben über Gemeinde Untermoldau.
Stadlbauer, Reinhold: Markt Untermoldau mit seinen Pfarrdörfern.
Jungbauer, Johann: Gedenkbuch der Gemeinde Eggetschlag
(česky viz Kronika obce Bližná (web Černá v Pošumaví))
Zaunmüller, Simon (1837-1912): Chronik der Aumühle.
Studenerová, Rosa: Das Bauernhaus "ban Hannesgregern" in Untermoldau Nr. 23.
Dopis hospodářské správy prelatury Krumlov (Wirtschaftsamz der Prälatur Krummau) ze 30. května 1854 okresnímu soudu (Bezirksgericht).
Ústní výpovědi Johanna Watzla, Hermine Hanauerové, Josefy Bodischové, Marie Zaunmüllerové, Franze Fischera, Rosy Studenerové a Marie Pollandové.
Zpravodaj obce Černá v Pošumaví 1993.
Pfarrblatt Pfarre Aigen-Schlägl z léta 1994.
O důvodu a roce postavení kaple nejsou známy nijaké písemné doklady. Podle ústního lidového podání mělo snad dojít na místě, kde stojí, k nějaké válečné události, kterou připomínalo pohřebiště a boží muka (Marter, nářečím "Morchta"). Mluvilo se v té souvislosti o Švédech (rozuměj o jejich vojscích za třicetileté války - pozn. překl.). Podle postupu zdejší kolonizace a pomístních jmen (Flurnamen) se dá blíže určit i stáří kaple. Koncem 14. století byly Dolnovltavickými dobyty na lese orné pozemky směrem na Bližnou až k tak řečeným "Josefilüßen" a rozděleny následně mezi 15 zakladatelů vsi (rod Studenerů, tj. rod autora článku, mezi ně patřil - viz s. 25 Kroniky farnosti Dolní Vltavice, na ně pak navazovala až k vrchu "Marterberg" společná obecní pastvina. V 15. století byla tato pastvina až ke končině zvané "Bollandl" (společná koňská pastvina) rozdělena a vznikla na ní orná pole jménem "Steinlüß" a "Marterlüß" ("Lüß" bylo označení pole přiděleného losem - pozn. překl.). V prvé půli 15. století docházelo i tady k přepadům husitskými houfy, které opakovaně zpustošily v sousedství (rozuměj rakouském - pozn. překl.) i Ulrichsberg, Aigen, Schlägl, Rohrbach a Haslach. Poněvadž pomístní jméno "Marterlüß" předpokládá existenci nějakých božích muk už před pozemkovým dělením, mělo by dojít k jejich postavení nikoli za třicetileté války či po ní, nýbrž za husitských časů. Podle všeho tu došlo ke střetu s husity při jejich pokusu proniknout k přechodu přes Vltavu (v originále "Moldaupaß", některé webové stránky zavádějí pojem "vltavinský průsmyk"! - viz web Černá v Pošumaví). V šestnáctém století a začátkem století sedmnáctého dosáhlo klučení lesních pozemků až ke zmíněnému už Červenému kříži a k rozdělení pozemků zvaných "Broatlüß", "Kloalüß" a "Woldlandl". Po třicetileté válce byly od "Červeného kříže" až k "Vysoké cestě" (Hohe Straße, nářečně "Hoihstroß"), tvořící i hranici s pozemky vsi Bližná, založena orná pole a také zmíněný "Bollandl" byl rozdělen. Při jeho dělení získali pozemky zejména dolnovltavičtí chalupníci (kováři, koláři, tkalci, hrnčíři). Tradovalo se, že podělení z vděčnosti obnovili padlá boží muka při "Morchtalüß" a starali se pak o ně i nadále. Boží muka po "domkářích" ("Häusler") získala své nové označení "Heisliger Moarchta".
Po nahlédnutí do obecní kroniky Dolní Vltavice pořídil kronikář Bližné Johann Jungbauer v roce 1934 o "Stinikapelle" následující zápis (citujeme pro hodnověrnou přesnost nejprve německý originál, po něm až český překlad přímo ze s. 94 Kroniky obce Bližná - pozn. překl.): "Die heutige Stinikapelle wurde von Justina Reidinger als Danksagung für die Heilung einer Gemütskrankheit im Jahre 1753 errichtet. Die Obengenannte war Besitzerin des Reidingerhauses in Untermoldau, heute Motschkohaus (Nr. 6). Aus altenAufzeichnungen ist zu ersehen, daß vor der gemauerten Kapelle an der gleichen Stelle eine (Kapelle) aus Holz bestand, welche aus Baufälligkeit weggeräumt wurde. Aus dieser Zeit stammen die beiden Lindenbäume." (tj. "Dnešní Stinyho kaple na Vltavském vršku, dříve zvaná Reidingerova kaple, která stojí u okresní silnice Bližná - Dolní Vltavice, byla postavena v roce 1753 Justinou Reidinger jako poděkování za vyléčení z choromyslnosti. Výše jmenovaná byla majitelkou domu v Dolní Vltavici, dnes 'Motschkův dům'. Ze starých zápisů lze vyčíst, že před zděnou kaplí stála na stejném místě dřevěná, která byla pro hrozící zřícení odstraněna. Z této doby pocházejí také obě lípy.")
Tak se stalo, že kaple postupně nabyla dalšího označení, totiž "Reidinger Moarchta". Nápadné bylo, že až do vyhnání bylo vedle místně obvyklého nářečního "Stinikopölln" užíváno staršími lidmi právě i obojí už zmíněné "Heislinger Moarchta" i "Reidinger Moarchta".
Označení "Stinikopölln" přitom odkazuje přímo k dolnovltavickému selskému stavení čp. 26, kde se říkalo "ban Stini" (tj. "u Stiniů" - pozn. překl.). Vyprávělo se, že na tom domě lpí kletba jedné cikánky, kojící kdysi před ním své děcko. Když prý prosila v čase velkého hladu o něco k jídlu pro sebe a to malé, měla na ni "Stiniová", tedy hospodyně ze stavení, poštvat psa. Ve strachu o dítě vyřkla cikánka kletbu, podle které měla ta selská usedlost v budoucnu zůstat bez mužského nebo vlastního dědice (v originále "ohne männlichen oder leiblichen Erben" - pozn. překl.). Tak tomu pak i po mnoho generací opravdu bylo. Když se roku 1825 stal jeden syn z dolnovltavického stavení čp. 5 "u Pfefferů" hospodářem na té usedlosti, tedy "Stinibauerem", zůstaly naživu dvě jejich děti, a sice syn Matthias a dcera Josefa. Rodiče učinili z vděčnosti mnoho bohulibých darování, mimo jiné na stavební úpravy starého hřbitova, ležícího tenkrát ještě při farním kostele sv. Linharta a také na obnovu a vnitřní vybavení "Reidinger Moarchta". Dcera Josefa zůstala na usedlosti "Stinihaus" a vzala si za muže Franze Mayera ze stavení čp. 15 v Dolní Vltavici, řečeného "Moarhaus". Pro syna Matthiase koupil otec v roce 1848 statek čp. 23, zvaný "Hannesgregernhaus" (mimochodem rodný dům autora tohoto textu - pozn. překl.). Matthias Pfeffer se oženil s Katharinou, roz. Winklerovou z čp. 14 ("Hannesenhaus"). Obě manželství, to Josefino i to Matthiasovo, zůstala bez mužských potomků, resp. byla bezdětná. Mnoha zmíněnými darováními a také koupí "Hannesgregernhausu" se Pfefferovi, řečení "Stinileute" (tj. vlastně "lidé ze Stinihausu" - pozn. překl.) úplně vydali z peněz.
U hospodářské správy krumlovské prelatury si 25. února 1848 pořídil Johann Pfeffer úvěr ve výši 700 zlatých vídeňské měny (v originále "700 fl W.W." - pozn. překl.) s pětiprocentní úrokovou sazbou. Jedna kráva stála tehdy 35-40 zl., kůň 80-100 zl., roční mzda čeledínova 40 zl. a zaopatření, děveččina 30 zl. a zaopatření.
Nápadný je relativně velký pozemek kolem "Stinikapelle". Masívní stavba kaple má kvadratický vnitřní půdorys o ploše cca 6 metrů čtverečních. Nad vstupními dveřmi při východní straně se nachází v čelní zdi obdélníkový světlík, podlaha je kryta deskami z pískovce. Stanová střecha je pobita zinkovým plechem, na své špici nese kříž kovářské práce. Dolní dvě třetiny vstupních dveří jsou plnostěnné, horní třetina poskytuje skrze kovanou železnou mříž pohled dovnitř kaple. Interiér s obílenými stěnami a stropem měl až do jara roku 1946 následující vybavení: oltářní stůl s asi 50 cm vysokým krucifixem, k němu dva svícny a obětní miska, vše to ze stříbra. Na dvou bočních stěnách visely obrazy Narození Páně (Geburt Christi) a Ukřižování (Kreuzigung), za krucifixem v podélném formátu pak Poslední večeře (Das Abendmahl). Rámy obrazů byly rovněž vyhotoveny ze stříbra a měly tak tvořit soulad s inventářem už zmíněným. Výš nad krucifixem se na nacházel na stěně zavěšený mariánský obraz, potažený jemným stříbrným drátem (filigránská práce). Obraz sám i jeho zarámování se odchylovaly od ostatní výzdoby, byl novějšího data a darovala ho do "Stinikapelle" na přelomu devatenáctého a dvacátého století předčasně ovdovělá Katharina Watzlová, "po chalupě" čp. 26 řečená rovněž "Stinin" (koncovka "in" odpovídá české hovorové koncovce "-ka" - pozn. překl.).
Ze "Zpravodaje obce Černá v Pošumaví" se v roce 1993 můžeme dočíst, že "kaple Stini" se dvěma lipami je pojata do seznamu státem chráněných památek České republiky. "Co všechno by mohly vyprávět obě ty mohutné lípy?" čteme doslova ve zmíněném "Zpravodaji". Spokojíme se v následujících řádcích několika událostmi kolem "Stinikapelle" za posledních 60 let, počínaje rokem 1935.
Toho roku klempířský mistr Alois Sonnberger, povolaný sem z Vyššího Brodu, obnovil kryt střechy zinkovým plechem.
Po dohoření slunovratové vatry v roce 1937 byli někteří význační obyvatelé Dolní Vltavice obviněni českou tajnou policií ze "zemězrady" a z přípravy ozbrojeného povstání. Během jejich zatýkání došlo k řadě bezvýsledných ovšem domovních prohlídek, které měly vést k nálezům zbraní a munice. Několik dnů nato, o svatojánském posvícení 1937, bylo možno na severní venkovní stěně "Stinikapelle" a na mnoha jiných místech možno číst odpověď německy mluvících obyvatel vsi: "Willst Du ein Deutscher sein, so kauf bei keinem Tschechen ein" (tj. "Chceš-li být Němcem, nenakupuj u žádného Čecha" - pozn. překl.). Čeští kramáři odtáhli z posvícení už v dopoledních hodinách, poněvadž jejich stánky byly obětí bojkotu (v originále "weil niemand bei ihnen kaufte" - pozn. překl.).
Po mobilizaci vyhlášené Benešem dne 23. září 1938 zaujalo mezi "Stinikapelle" a polem řečeným "Josefilüß" postavení lehké dělostřelectvo. U kaple si čeští vojáci zřídili latrínu.
V říjnu 1938 (rozuměj po přivtělení československých pohraničních území k "Říši" tzv. mnichovskou dohodou - pozn. překl.) byly oznámeny výsledky leteckého snímkování německé výzvědné služby. Západně od "Stinikapelle" na dolním konci "Moarjosefilüß" a "Joglstoalüß" se nacházel pramen zvaný "Josefibrünnl" a rybníček řečený "Schwüll" (tj. "Schwelle", tj. "práh" - pozn. překl.). Na tomto místě jsou na zemském povrchu zřetelně patrny obrysy (základy) nějakého bývalého osídlení.
Dne 28. října 1945 (válečné události nejsou zmíněny ani slovem! - pozn. překl.) bylo lze spatřit českého komisaře z Pestřice Brauna, jak leží na vrchu místními zvaném jak už zmíněno "Moarchtaberg" blízko "Stinikapelle" v příkopě u cesty. Když v opilosti pronásledoval za zuřivé střelby ze svého revolveru "Mirchtlbauerovy" koně s bryčkou do Vltavinského vrchu (Wuldiner Berg), skončil tu svou jízdu s ošklivými zlomeninami a zdemolovaným autem. Zle zřízené koně našli i s přeraženou ojí a utrženým kozlíkem pro kočího uvízlé ve skupině stromů při poli zvaném "Lilerin".
V březnu 1946 byla kaple vypáčena a zcela vyloupena. Pachatelem vlámání i loupeže byl český politický komisař Vladimír Sobotka. Osobně vedl akty zvůle českých partyzánů ve farní obci Dolní Vltavice a podílel se také na mnoha případech týrání a rabování za účelem vlastního svého obohacení (peněžní hotovost, hodinky, šperky, bohoslužebné předměty, hudební nástroje a jiné cenné movitosti).
V roce 1975 se Dolní Vltavice i "Stinikapelle" ocitly na titulcích prvých stran denního tisku. Vrtulník, který přiletěl přes Lipenské jezero (v originále "über den Paß von Untermoldau", tj. doslova "dolnovltavickou úžinu"! - pozn. překl.) s americkým pilotem, opakovaně přistál právě v blízkosti kaple, aby tam naložil čekající uprchlíky z německé východní zóny. Při svém posledním přistání dne 17. srpna 1975 se octl pod palbou českých pohraničníků. Jednu ženu ze skupiny uprchlíků a také spolupilota, které oba už vrtulník nestačil vzít s sebou, odsoudil krajský soud v Českých Budějovicích pro útěk, resp. pomoc při útěku ze země každého k pěti rokům vězení. Pilot Barry Meeker byl odsouzen v nepřítomnosti na sedm roků odnětí svobody (podrobnosti celého případu, resp. četná upřesnění /namísto lip u "Stinikapelle" je tu ovšem mylně řeč o dubech/ lze najít na webové adrese http://www.vrtulnik.cz/accidents/stret3.htm - pozn. překl.). Od této doby byl prohlášen zbytek území bývalé farní obce Dolní Vltavice na levé straně Lipenského jezera (Moldaustausee) za uzavřený vojenský prostor. Na Vltavinském vrchu (v originále "Wuldiner Berg /Josefilüß/" - pozn. překl.) vznikla vojenská základna (tzv. "vidová hláska" s perzonálem - pozn. překl.).
Na podzim 1981 dostali čeští vojáci, sloužící tu na ní, od svého velitele rozkaz strhnout pomocí lan, připřažených k vojenského nákladnímu automobilu, kříž ze střechy "Stinikapelle". Tento hanebný čin však nevyšel: kovaný kříž se jen ohnul a dvě lana se přetrhla. Ohnutý kříž s kusy přetržených lan na střešním plášti se stal otřesným dokladem vztahu bolševického systému ke křesťanským symbolům. Český důstojník, který byl strůjcem celé akce, dal už rok předtím blízko stojící boží muka, zvaná kdysi místními "Josefibildsäule", omotat ostnatým drátem a strhnout.
Dne 13. srpna 1993 vyšplhal Willi Studener nahoru na střechu kaple a snesl dolů deformovaný kříž. Po domluvě na obecním úřadě v Černé v Pošumaví byl kříž uložen v někdejší dolnovltavické hasičské zbrojnici, sloužící dnes jako budova přívozu (funguje na trase Dolní Vltavice-Kyselov - pozn. překl.). Na pokyn obecního úřadu v Černé byla na podzim 1993 kaple opravena a střecha pokryta měděným plechem. Kříž však nebyl liknavostí komunisty dosud ovlivňované obecní rady na špici střechy vrácen dodnes (nelze ověřit, kdy se tak později přece jen stalo - pozn. překl.). Na krovu byl při opravě zjištěn vyrytý letopočet 1780. Pod vrstvami omítky v interiéru kaple byla objevena malba na námět biblického útěku do Egypta.
Už léta udržuje v mühlviertelském Aigenu žijící Anton Kindermann, rodem z Kyselova, styky s českými hodnostáři u nás doma (v originále "in der Heimat", rozuměj v kdysi německé Dolní Vltavici - pozn. překl.). V poslední době projevuje Kindermann zájem o drobné sakrální památky (v originále "Flurdenkmale" - pozn. překl.) a mj. uskladnil ve "Stinikapelle" různé předměty, které našel. Tyto aktivity (Kindermann např. upozornil na misijní kříž, který stával při zdi dolnovltavického kostela a ocitl se spolu s ním pod hladinou Lipenského jezera, načež došlo zásluhou potapěčů k jeho zaměření a vyzdvižení - dnes stojí při cestě kus vedle od "Stinikapelle" - pozn. překl.), ke kterým dochází bez souhlasu rodáckých zástupců někdejší farní obce Dolní Vltavice (rozuměj odsunutých vyhnanců z ní - pozn. překl.) i jejich patronátní rakouské obce Aigen, se pravděpodobně dají chápat jen v souvislosti s historií rodiny "Altrichterovy" (nářečně "Oldrichter") v Kyselově (říkalo se tak "po chalupě" čp. 14, jehož poslední majitelkou byla v roce 1945 Josefa Kindermannová, matka Antona Kindermanna - pozn. překl.) před a po skončení druhé světové války (bližší okolnosti této historie bohužel autor neuvádí - pozn. překl.).
"Stinileute" (tj. obyvatelé dolnovltavického stavení čp. 26, kde se říkalo "u Stiniů" - pozn. překl.) byli v čase vyhnání bez dětských potomků. O poslední "Stinin" Lore Watzlové se vyprávělo, že jedné východní dělnici (Ukrajince), která u nich na hospodářství pracovala a přišla tu k děcku, způsobila mnoho dobrého. Na posledním "Stinim" Adolfu Watzlovi nelpěla jen cikánská kletba, nýbrž byl proklet i svými sousedy, které přivedl do českých sběrných táborů a do vězení. Prostřednictvím české vdovy po "financovi" Stránském, která u něho bydlila, dostal se jako "loyalista" do tak řečeného sboru dolnovltavických donašečů ("Untermoldauer Zubringerausschuss"), za což si sliboval uchování svého majetku. Vodil jako donašeč české partyzány na pole a luka, aby z nich odváděli jeho sousedy, kteří se neprovinili ničím než tím, že byli opravdovými a bezúhonnými Němci. Dostával za to nejprve jako jidášský groš české potravinové lístky na nákup margarinu a cukru, pak ho ale tak jako tak po zradě, kterou nectně spáchal, čekalo násilné vysídlení. Tak skončil poslední "Stini" jako ten, komu se i v cizině někdejší sousedé vyhnuli a kým opovrhovali.
Přes celých pět století je dolnovltavická "Stinikapelle" spjata se zápasem Němců v Čechách o jejich bytí. Její vznik spadá do doby protiněmecky zaměřených husitských tažení, která vedla k dalekosáhlému zničení německého živlu v českém vnitrozemí a k počeštění zemské správy. Po roce 1945 šlo pak českým šovinistickým silám v souzvuku se slovansko-bolševickým úsilím o velmocenské postavení ve světě o samu likvidaci uzavřeného německého sídelního prostoru vyhnáním jeho obyvatel. Jak ukazuje příklad "Stinikapelle", bylo "předmětem zadání" vedle fyzické a psychické likvidace sudetských Němců i rozsáhlé zničení jejich kulturních statků.
Prameny:
Výtahy z listináře Dolní Vltavice (Urkundenbuch Untermoldau).
Schwarzbauer, Josef: Flurkarte und Angaben über Gemeinde Untermoldau.
Stadlbauer, Reinhold: Markt Untermoldau mit seinen Pfarrdörfern.
Jungbauer, Johann: Gedenkbuch der Gemeinde Eggetschlag
(česky viz Kronika obce Bližná (web Černá v Pošumaví))
Zaunmüller, Simon (1837-1912): Chronik der Aumühle.
Studenerová, Rosa: Das Bauernhaus "ban Hannesgregern" in Untermoldau Nr. 23.
Dopis hospodářské správy prelatury Krumlov (Wirtschaftsamz der Prälatur Krummau) ze 30. května 1854 okresnímu soudu (Bezirksgericht).
Ústní výpovědi Johanna Watzla, Hermine Hanauerové, Josefy Bodischové, Marie Zaunmüllerové, Franze Fischera, Rosy Studenerové a Marie Pollandové.
Zpravodaj obce Černá v Pošumaví 1993.
Pfarrblatt Pfarre Aigen-Schlägl z léta 1994.
Glaube und Heimat, 1995, č. 8, s. 19-21
P.S. Naštěstí lze konstatovat, že "kulturní statek" zvaný "Kaple Stini" (tak zní alespoň její označení na české informační tabuli při cestě k zaniklé téměř beze zbytku Dolní Vltavici nad Lipenským jezerem), zůstal díky politickým změnám po roce 1989 zachován. Text tabule, nesoucí emblém "Národního parku Šumava" praví sebejistě, že "tato barokní kaple byla postavena v roce 1648, těsně po třicetileté válce, jako pietní místo, kam byly pochovány oběti morové nákazy. Ve stejné době jsou vysazeny i obě lípy. Podle kroniky zdejší stavbu financoval pan Stini, majitel domu čp. 26 v Dolní Vltavici a tehdejší starosta. Původní dřevěná stavba prošla v roce 1753 přestavbou do dnešní podoby. Přestavbu financovala paní Teidinger (!) jako dík za zázračné vyléčení z těžké nemoci. Kaple i oba stromy jsou zapsány v seznamu památek chráněných státem. Lípy mají ve výšce 1,3 m nad zemí obvod kmene více jak 527 cm. Interiér kaple zdobí po obou bočních stěnách původní barokní malby, které byly však mnoho let překryty několika vrstvami vápenných a hlinkových nátěrů. Restaurování maleb proběhlo v roce 2000. Barokní malba v kapli na levé straně znázorňuje Svatou rodinu, klečící před opevněným městem. Nad městem se tyčí hora, nad níž vychází slunce. Malba Sv. rodiny klečící před městem má charakter lidové řezby, což je patrné zvláště na obličeji Josefa a na draperiích. Na pravé straně barokní malba znázorňuje město s protékající řekou, přes kterou vede kamenný most. Malba se bohužel zachovala pouze fragmentálně a tak nebylo možné přesně určit výjev, odehrávající se na mostě. Předpokládá se, že jde o vojsko prchající po mostě."
