Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie dolování tuhy

 
 
 
 

 

Podle staré pověsti měla být tuha, která se tehdy nazývala “železná tabule”, “černé vodní olovo” nebo “železný maz” objevena vytržením keře jalovce a nacházena v černých krtčích kopečcích. Byli to hůrečtí sedláci, kteří tuto mastnou zeminu používali jako mazacího prostředku na pluhy a panty.
Pověst praví, že okolo roku 1790 žili v Hůrce na Langově domě číslo 20 dva bratři, Aleš a Ondřej Hofmannovi, kteří se hodně zabývali “lovem” zvěře a ptactva a snažili si vydělávat peníze různým způsobem. Tito bratři měli před dlouhou dobou přinést domů tuto “železnou tabuli”, opatrovat ji v kuchyni, v tichosti prodat a na pastvině vykopat sítinovými holemi tak šikovně jámu, že okamžitě nikdo nic nepoznal a netušil.
Zřídka však může zůstat něco utajeno, když to musí projít mnoha rukama, právě to se tehdy stalo. Jáma, kde tuhu nalezli byla také stále větší a nedala se již déle zatajovat a tak vše vyšlo najevo. Tehdy byly všechny pastviny a pastviny zarostlé křovím společným majetkem, stejně tak měla být “železná tabule” společným majetkem a výdělkem. A tak měli hůrečtí společnou jámu na “železnou tabuli” – tuhu. Lopatou byla odstraněna vrchní vrstva země, tuha se odvážela na prkenných vozech do vesnice.
Pověst o tom, že se v Hůrce kope mazací hlína ze země, kterou se mohou mazat vozové nápravy, pluhy a vratové panty jako máslem, šla od úst k ústům, dům od domu, od vesnice k vesnici. Mnozí si chtěli vzít tuto “máslovou zemi” na zkoušku a tak přicházeli z okolí kupci buď s penězi nebo bez nich a odnášeli si od tohoto velejemného mazání, měřeného na mázy (máz 1,4147 l), po jednom, dvou a někdy celou zásobu.
V roce 1767 byla tuha, která tehdy ještě nebyla uvedena v báňském právu, majetkem majitele pozemku. Hůrečtí ji proto prodávali prostřednictvím jednoho obchodníka do továren na tužky do Vídně a Norimberka. Cena tuhy byla tehdy v místě těžby 2 zlaté vídeňské měny za 1 korec neboli za 2 1/2 centýře (centýř =100 liber = 56,006 kg). Později byla dodávána až do Lince za 3 zlaté vídeňské měny, v roce 1771 za 3 1/2 zlatého za korec i s dopravou do Lince. Když se o jihočeské tuze dozvěděli vídeňští a bavorští obchodníci s barvami, naučili hůrecké domorodce sušit a ručně upravovat grafit a uvedli jej do obchodu. Poněvadž se stal grafit výhodným vývozním zbožím, začala se o něj zajímat státní správa a důsledek toho byl, že tuha, čili “schwarz Geschirr Erde” byla v roce 1811 prohlášena za vyhraženou nerostnou surovinu a její dobývání se muselo řídit báňskými předpisy a zákony. Tímto rokem také začínají dějiny dolování tuhy v jižních Čechách.
První důlní díla vznikla u dnešního nádraží Černá – Hůrka a po obou stranách silnice. O propůjčku důlních měr žádali hned roku 1811 hůrečtí sedláci, Schwarzenberk, a státní správa. Poněvadž se stát měr vzdal, zůstali v důlním poli hůrečtí s měrou Florián a Schwarzenberk, který hůrecké těžařstvo z obou stran blokoval měrami Alois, Karel, Arnošt a Františka. Se schwarzenberským podnikáním přišli do revíru první havíři, a to z rudných dolů. Ti ovšem neměli zkušenosti s dobýváním tuhy, a proto postupovali při zakládání šachet a sledných tak, že je razili přímo v ložisku, vybírali jen nejlepší druhy grafitu a tak ložisko rabovali. Zakládaly se jen zcela nehluboké šachty a těžilo se vrátkem. S dobýváním nové suroviny prostě nebylo zkušeností.
V roce 1837 bylo v majetku Schwarzenberkově 10 měr u Černé, 2 míry u Bližné a mimo to pracovalo v revíru těžařstvo hůrecké na dvou měrách a těžařstvo rolníků z Bližné také na dvou měrách. Tato dvě těžařstva však pracovala zcela primitivním způsobem a do důlního podnikání neinvestovala.
Ve čtyřicátých letech se začal zajímat o dolování v revíru Vojtěch Lanna, a to jako obchodník, neboť byl účasten ve společnosti EGGERT a spol., která vyvážela grafit do Anglie a Porýní. Tato společnost koupila roku 1842 od hůreckého těžařstva míru Florián a hned příštího roku ji prodala Schwarzenberkovi. Hůreckým zůstalo ještě Janovo těžební pole, které ale bylo v klidu do roku 1848, kdy byla opět otevřena 1 jáma s malou produkcí tuhy.
Zdálo se, že se Schwarzenberk zbavil konkurence v revíru, protože bliženské těžařstvo mu s jednou měrou nemohlo konkurovat. Knížecí východní pole se dalo spojit se západním a mohlo být zahájeno pravidelné otevírání šachet na těžbu tuhy. Dolování ale nebylo příliš rozsáhlé; počet zaměstnanců na schwarzenberských dolech byl zatím nízký Průměrnou roční produkci tuhy 5.000 centýřů dávala jedna těžební šachta s těžní věží a 6 malých šachet s navijáky. Na prvně jmenované šachtě stál balanční stroj na čerpání vody (24 HP)a těžební naviják (12 HP).
V roce 1852 povolal kníže Schwarzenberg do svých služeb ředitele adolfovských železáren Friedricha Ballinga, určil mu za bydliště Krumlov a pověřil ho vrchním vedením veškerých svých důlních provozů v Čechách a bezprostředně vedením tuhových závodů v Černé, zatímco porotce důlního soudu Weinzierler byl pověřen řízením dolů na stříbro v důlním městečku Ratibořice. Balling přeložil zdatné, v důlní těžbě zkušené dozorce a dělníky z dolů na stříbro v Ratibořicích do Černé, kteří vedle svých hornických povinností přinesli do společenství dělníků v Černé také hornické zvyky, pořádek, poctivost a stejně tak pilnost. Všichni tito dozorci a dělníci, kteří přišli z českého prostředí, byli Češi. Mezi německým šumavským obyvatelstvem se ale velice brzo poněmčili a pouze jména jejich dětí a vnuků svědčila o jejich českém původu. Balling zavedl pronikavý pořádek a spravedlivý mzdový systém. Friedrich Balling zemřel náhle v roce 1859, po něm převzal tuto funkci Anton von Weintiert, zemřel ale v následujícím roce. Ředitelem tuhových dolů v Černé byl poté jmenován postoloprtský důlní správce Ignaz Wessely, Ballingův zeť, který stejně jako jeho tchán svého času převzal vrchní vedení všech knížecích důlních provozů. Wessely však také zemřel předčasně v roce 1876. Jeho nástupcem se stal jeho švagr, syn stejnojmenného otce důlního ředitele Friedricha Ballinga.
Kromě rozvoje tuhových dolů věnoval Balling pozornost péči o dělníky. Zřídil pro ně noclehárny, lázně a vodovod s pitnou vodou. Starostlivý zájem projevoval i o pokladnu důlního bratrstva. Rozsáhlé pravomoci, které Ballingovi udělil kníže Schwarzenberg při jeho jmenování ho učinily úplně nezávislým na ředitelství krumlovského panství a on jich využíval k tomu, aby mzdy jeho dělníků byly postaveny tak, že se s nimi dalo dobře vyjít, ale že také při určité šetrnosti si mohli postavit domy. Stavební materiál i dopravu dostávali za režijní cenu. Ředitel Balling mladší se těšil mezi obyvatel Černé úctě a později nejlepším vzpomínkám.
Od 2. poloviny 19. století však následoval rozvoj tuhových dolů zrychleným rozkvětem, podmíněný průmyslovou revolucí. Značné množství spotřebovávala výroba železa, oceli a strojírenství (80%), keramika, sklárny, výroba barev (10%), hutnictví (5%), výroba tužek, obaly atd. (5%). Údaje odbytu tuhy z tuhových závodů v Černé po desetiletích – údaje ve vagónech po 10.000 kg:
• rok 1812 až do prosince 1822 211 vagónů
• rok 1823 až do prosince 1832 408 vagónů
• rok 1833 až do prosince 1842 496 vagónů
• rok 1843 až do prosince 1852 672 vagónů
• rok 1853 až do prosince 1862 1.421 vagónů
• rok 1863 až do prosince 1872 1.614 vagónů
• rok 1873 až do prosince 1882 2.089 vagónů
• rok 1883 až do prosince 1892 6.047 vagónů
• rok 1893 až do prosince 1902 7.889 vagónů

Kníže Schwarzenberg nechal od roku 1870 organizovat obchod s tuhou vlastní správu hornictví a odstranil tak mezičlánek.
Obchod a Amerikou, Anglií a Německem přivedl závod k nebývalému rozkvětu. V té době se tuhové závody v Černé stávají jedním z největších výrobců a exportérů tuhy na světě. Tuhové závody v Černé vyrobily během svého prvního století existence okolo 3,000.000 q hotového zboží, neboli vytěžily 6,000.000 q suroviny