Historie dolování tuhy
|
|
|
|
|
Podle staré pověsti měla být tuha, která se tehdy nazývala “železná tabule”, “černé vodní olovo” nebo “železný maz” objevena vytržením keře jalovce a nacházena v černých krtčích kopečcích. Byli to hůrečtí sedláci, kteří tuto mastnou zeminu používali jako mazacího prostředku na pluhy a panty.
Pověst praví, že okolo roku 1790 žili v Hůrce na Langově domě číslo 20 dva bratři, Aleš a Ondřej Hofmannovi, kteří se hodně zabývali “lovem” zvěře a ptactva a snažili si vydělávat peníze různým způsobem. Tito bratři měli před dlouhou dobou přinést domů tuto “železnou tabuli”, opatrovat ji v kuchyni, v tichosti prodat a na pastvině vykopat sítinovými holemi tak šikovně jámu, že okamžitě nikdo nic nepoznal a netušil.
Zřídka však může zůstat něco utajeno, když to musí projít mnoha rukama, právě to se tehdy stalo. Jáma, kde tuhu nalezli byla také stále větší a nedala se již déle zatajovat a tak vše vyšlo najevo. Tehdy byly všechny pastviny a pastviny zarostlé křovím společným majetkem, stejně tak měla být “železná tabule” společným majetkem a výdělkem. A tak měli hůrečtí společnou jámu na “železnou tabuli” – tuhu. Lopatou byla odstraněna vrchní vrstva země, tuha se odvážela na prkenných vozech do vesnice.
Pověst o tom, že se v Hůrce kope mazací hlína ze země, kterou se mohou mazat vozové nápravy, pluhy a vratové panty jako máslem, šla od úst k ústům, dům od domu, od vesnice k vesnici. Mnozí si chtěli vzít tuto “máslovou zemi” na zkoušku a tak přicházeli z okolí kupci buď s penězi nebo bez nich a odnášeli si od tohoto velejemného mazání, měřeného na mázy (máz 1,4147 l), po jednom, dvou a někdy celou zásobu.
V roce 1767 byla tuha, která tehdy ještě nebyla uvedena v báňském právu, majetkem majitele pozemku. Hůrečtí ji proto prodávali prostřednictvím jednoho obchodníka do továren na tužky do Vídně a Norimberka. Cena tuhy byla tehdy v místě těžby 2 zlaté vídeňské měny za 1 korec neboli za 2 1/2 centýře (centýř =100 liber = 56,006 kg). Později byla dodávána až do Lince za 3 zlaté vídeňské měny, v roce 1771 za 3 1/2 zlatého za korec i s dopravou do Lince. Když se o jihočeské tuze dozvěděli vídeňští a bavorští obchodníci s barvami, naučili hůrecké domorodce sušit a ručně upravovat grafit a uvedli jej do obchodu. Poněvadž se stal grafit výhodným vývozním zbožím, začala se o něj zajímat státní správa a důsledek toho byl, že tuha, čili “schwarz Geschirr Erde” byla v roce 1811 prohlášena za vyhraženou nerostnou surovinu a její dobývání se muselo řídit báňskými předpisy a zákony. Tímto rokem také začínají dějiny dolování tuhy v jižních Čechách.
První důlní díla vznikla u dnešního nádraží Černá – Hůrka a po obou stranách silnice. O propůjčku důlních měr žádali hned roku 1811 hůrečtí sedláci, Schwarzenberk, a státní správa. Poněvadž se stát měr vzdal, zůstali v důlním poli hůrečtí s měrou Florián a Schwarzenberk, který hůrecké těžařstvo z obou stran blokoval měrami Alois, Karel, Arnošt a Františka. Se schwarzenberským podnikáním přišli do revíru první havíři, a to z rudných dolů. Ti ovšem neměli zkušenosti s dobýváním tuhy, a proto postupovali při zakládání šachet a sledných tak, že je razili přímo v ložisku, vybírali jen nejlepší druhy grafitu a tak ložisko rabovali. Zakládaly se jen zcela nehluboké šachty a těžilo se vrátkem. S dobýváním nové suroviny prostě nebylo zkušeností. V roce 1837 bylo v majetku Schwarzenberkově 10 měr u Černé, 2 míry u Bližné a mimo to pracovalo v revíru těžařstvo hůrecké na dvou měrách a těžařstvo rolníků z Bližné také na dvou měrách. Tato dvě těžařstva však pracovala zcela primitivním způsobem a do důlního podnikání neinvestovala.
Ve čtyřicátých letech se začal zajímat o dolování v revíru Vojtěch Lanna, a to jako obchodník, neboť byl účasten ve společnosti EGGERT a spol., která vyvážela grafit do Anglie a Porýní. Tato společnost koupila roku 1842 od hůreckého těžařstva míru Florián a hned příštího roku ji prodala Schwarzenberkovi. Hůreckým zůstalo ještě Janovo těžební pole, které ale bylo v klidu do roku 1848, kdy byla opět otevřena 1 jáma s malou produkcí tuhy.
Zdálo se, že se Schwarzenberk zbavil konkurence v revíru, protože bliženské těžařstvo mu s jednou měrou nemohlo konkurovat. Knížecí východní pole se dalo spojit se západním a mohlo být zahájeno pravidelné otevírání šachet na těžbu tuhy. Dolování ale nebylo příliš rozsáhlé; počet zaměstnanců na schwarzenberských dolech byl zatím nízký Průměrnou roční produkci tuhy 5.000 centýřů dávala jedna těžební šachta s těžní věží a 6 malých šachet s navijáky. Na prvně jmenované šachtě stál balanční stroj na čerpání vody (24 HP)a těžební naviják (12 HP).
V roce 1852 povolal kníže Schwarzenberg do svých služeb ředitele adolfovských železáren Friedricha Ballinga, určil mu za bydliště Krumlov a pověřil ho vrchním vedením veškerých svých důlních provozů v Čechách a bezprostředně vedením tuhových závodů v Černé, zatímco porotce důlního soudu Weinzierler byl pověřen řízením dolů na stříbro v důlním městečku Ratibořice. Balling přeložil zdatné, v důlní těžbě zkušené dozorce a dělníky z dolů na stříbro v Ratibořicích do Černé, kteří vedle svých hornických povinností přinesli do společenství dělníků v Černé také hornické zvyky, pořádek, poctivost a stejně tak pilnost. Všichni tito dozorci a dělníci, kteří přišli z českého prostředí, byli Češi. Mezi německým šumavským obyvatelstvem se ale velice brzo poněmčili a pouze jména jejich dětí a vnuků svědčila o jejich českém původu. Balling zavedl pronikavý pořádek a spravedlivý mzdový systém. Friedrich Balling zemřel náhle v roce 1859, po něm převzal tuto funkci Anton von Weintiert, zemřel ale v následujícím roce. Ředitelem tuhových dolů v Černé byl poté jmenován postoloprtský důlní správce Ignaz Wessely, Ballingův zeť, který stejně jako jeho tchán svého času převzal vrchní vedení všech knížecích důlních provozů. Wessely však také zemřel předčasně v roce 1876. Jeho nástupcem se stal jeho švagr, syn stejnojmenného otce důlního ředitele Friedricha Ballinga.
Kromě rozvoje tuhových dolů věnoval Balling pozornost péči o dělníky. Zřídil pro ně noclehárny, lázně a vodovod s pitnou vodou. Starostlivý zájem projevoval i o pokladnu důlního bratrstva. Rozsáhlé pravomoci, které Ballingovi udělil kníže Schwarzenberg při jeho jmenování ho učinily úplně nezávislým na ředitelství krumlovského panství a on jich využíval k tomu, aby mzdy jeho dělníků byly postaveny tak, že se s nimi dalo dobře vyjít, ale že také při určité šetrnosti si mohli postavit domy. Stavební materiál i dopravu dostávali za režijní cenu. Ředitel Balling mladší se těšil mezi obyvatel Černé úctě a později nejlepším vzpomínkám.
Od 2. poloviny 19. století však následoval rozvoj tuhových dolů zrychleným rozkvětem, podmíněný průmyslovou revolucí. Značné množství spotřebovávala výroba železa, oceli a strojírenství (80%), keramika, sklárny, výroba barev (10%), hutnictví (5%), výroba tužek, obaly atd. (5%). Údaje odbytu tuhy z tuhových závodů v Černé po desetiletích – údaje ve vagónech po 10.000 kg:
• rok 1812 až do prosince 1822 211 vagónů
• rok 1823 až do prosince 1832 408 vagónů • rok 1833 až do prosince 1842 496 vagónů • rok 1843 až do prosince 1852 672 vagónů • rok 1853 až do prosince 1862 1.421 vagónů • rok 1863 až do prosince 1872 1.614 vagónů • rok 1873 až do prosince 1882 2.089 vagónů • rok 1883 až do prosince 1892 6.047 vagónů • rok 1893 až do prosince 1902 7.889 vagónů Kníže Schwarzenberg nechal od roku 1870 organizovat obchod s tuhou vlastní správu hornictví a odstranil tak mezičlánek. Obchod a Amerikou, Anglií a Německem přivedl závod k nebývalému rozkvětu. V té době se tuhové závody v Černé stávají jedním z největších výrobců a exportérů tuhy na světě. Tuhové závody v Černé vyrobily během svého prvního století existence okolo 3,000.000 q hotového zboží, neboli vytěžily 6,000.000 q suroviny |
