Přehradní jezero zatopilo i grafitové doly
LIPENSKÉ PROMĚNY
Pamětníků napouštění lipenské přehrady je mnoho, těch, kteří se pokoušejí zachytit historii, už méně.
Jedním z nich je František Záhora z Černé v Pošumaví. I když patří k mladší lipenské generaci a Černou v Pošumaví nepoznal jinak než obklopenou jezerem, patří mu zásluha o to, že oživil zdejší kronikářství.
O stavbě lipenské přehrady se v jeho kronice příliš nedočteme. Spíše o tom, co se hlavně v tomto kraji s velkou vodní plochou změnilo.
,,Po válce se počet obyvatel Černé snížil, odešla spousta lidí, kteří byli nahrazeni nově příchozími. Většina starých zvyků se zapomněla, některé se neobnovily vůbec, jiné, třeba masopust, si zdejší lidé znovu vybudovali. Po zatopení přehrady tu pomalu vznikaly nejdříve malé kiosky, později pláže, tábořiště a kempy. Z ničeho se najednou stala obrovská rekreační oblast,“ shrnuje kronikář Záhora.
S kronikářem jsme došli až na břeh jezera v Černé v Pošumaví, abychom se jeho očima podívali pod hladinu. Někde tady byly totiž světoznámé tuhové doly.
,,Bylo to asi tři sta metrů od břehu, asi tímhle směrem,“ ukazuje historik na protější břeh, kde v roce 1767 byla nalezena mohutná ložiska grafitu a po čtyřiceti letech se zde začal těžit. Doly brzy dosáhly celosvětového významu a jak se uvádí v kronice, dodávaly tuhu pro tehdy věhlasné firmy, jako byly Anton Ferus v Českých Budějovicích, Mathias Neven v Kolíně nad Rýnem či Friedrich Roesch v Norimberku.
Tuhu od Vltavy znala celá Evropa
Denně se zde vytěžilo až pět vagónů tuhy, z 80 procent byla využívána v železárnách, 10 procent na barvy, pouliční dráhy, sklárny a keramiku, 5 procent pro další různé hutnické účely, stejné množství na tužky. Nejvíce vytěžené tuhy směřovalo do Německa (53 procent), Rakouska Uherska (20 procent) a Anglie (14 procent). Za druhé světové války byla ale tuha vytěžena a doly zrušeny.
Kroniky má Záhora uloženy ve své pracovně. Tam jsme se také posadili a začali listovat. ,,První zápisy v zdejších kronikách vznikly už v roce 1924, tehdy ještě v němčině,“ vysvětluje Záhora s tím, že koncem války v roce 1945 se desky kronik uzavřely.
„Na historii kronik jsem navázal v roce 1977. Do kronik byly zapisovány hlavně stavy obyvatelstva a situace v hospodářství, ale i mnohé důležité, byť dnes už zapomenuté události,“ říká František Záhora.
Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. Provádělo se na den sv. Ondřeje 30. listopadu. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč,“ vysvětlil konec jedné šumavské tradice kronikář.
Právo – Josef Hora – 26.2.2008
Pamětníků napouštění lipenské přehrady je mnoho, těch, kteří se pokoušejí zachytit historii, už méně.
Jedním z nich je František Záhora z Černé v Pošumaví. I když patří k mladší lipenské generaci a Černou v Pošumaví nepoznal jinak než obklopenou jezerem, patří mu zásluha o to, že oživil zdejší kronikářství.
O stavbě lipenské přehrady se v jeho kronice příliš nedočteme. Spíše o tom, co se hlavně v tomto kraji s velkou vodní plochou změnilo.
,,Po válce se počet obyvatel Černé snížil, odešla spousta lidí, kteří byli nahrazeni nově příchozími. Většina starých zvyků se zapomněla, některé se neobnovily vůbec, jiné, třeba masopust, si zdejší lidé znovu vybudovali. Po zatopení přehrady tu pomalu vznikaly nejdříve malé kiosky, později pláže, tábořiště a kempy. Z ničeho se najednou stala obrovská rekreační oblast,“ shrnuje kronikář Záhora.
S kronikářem jsme došli až na břeh jezera v Černé v Pošumaví, abychom se jeho očima podívali pod hladinu. Někde tady byly totiž světoznámé tuhové doly.
,,Bylo to asi tři sta metrů od břehu, asi tímhle směrem,“ ukazuje historik na protější břeh, kde v roce 1767 byla nalezena mohutná ložiska grafitu a po čtyřiceti letech se zde začal těžit. Doly brzy dosáhly celosvětového významu a jak se uvádí v kronice, dodávaly tuhu pro tehdy věhlasné firmy, jako byly Anton Ferus v Českých Budějovicích, Mathias Neven v Kolíně nad Rýnem či Friedrich Roesch v Norimberku.
Tuhu od Vltavy znala celá Evropa
Denně se zde vytěžilo až pět vagónů tuhy, z 80 procent byla využívána v železárnách, 10 procent na barvy, pouliční dráhy, sklárny a keramiku, 5 procent pro další různé hutnické účely, stejné množství na tužky. Nejvíce vytěžené tuhy směřovalo do Německa (53 procent), Rakouska Uherska (20 procent) a Anglie (14 procent). Za druhé světové války byla ale tuha vytěžena a doly zrušeny.
Kroniky má Záhora uloženy ve své pracovně. Tam jsme se také posadili a začali listovat. ,,První zápisy v zdejších kronikách vznikly už v roce 1924, tehdy ještě v němčině,“ vysvětluje Záhora s tím, že koncem války v roce 1945 se desky kronik uzavřely.
„Na historii kronik jsem navázal v roce 1977. Do kronik byly zapisovány hlavně stavy obyvatelstva a situace v hospodářství, ale i mnohé důležité, byť dnes už zapomenuté události,“ říká František Záhora.
Mezi ty originální patří poslední vyhánění vlků v roce 1927. Provádělo se na den sv. Ondřeje 30. listopadu. „Polní hlídači táhli o první večerní hodině vesnicí a práskáním bičů a troubením na trubky dělali velký kravál. Tento zvyk pocházel asi z dob, kdy na Šumavě byli ještě vlci. Četníci neměli ale pro takové zdomácnělé lidové zvyky pochopení. Tak bylo v roce 1927 šest polních hlídačů, kteří se vyhánění vlků zúčastnili, udáno pro rušení nočního klidu a od okresního úřadu byli potrestáni každý pokutou ve výši 30 Kč,“ vysvětlil konec jedné šumavské tradice kronikář.
Právo – Josef Hora – 26.2.2008
