Všude žijí lidé
Všude žijí lidé
Titulek vypůjčený z dnes již takřka neznámého filmu šedesátých let může být charakteristický i pro život v pohraničí a později vytvořeném hraničním pásmu v naší oblasti.
Život, který zde v pravidelném tempu kolotal, byl po skončení druhé světové války přerušen odsunem německého obyvatelstva. Přicházeli osídlenci s nadějí nových začátků a postupně se setkávali s tvrdou realitou života. Jejich usedlosti a posléze celé vesnice byly na základě ustanovení o zřízení hraničního a zakázaného území vystěhovány a zbourány.
Zakázané území tvořil pás při hranici v šířce dvou kilometrů a zde nesměl nikdo bydlet a kromě pohraničníků ani sem vstupovat. Na toto zakázané území pak navazovalo hraniční pásmo, které šlo do hloubky dva až pět kilometrů, někde i více.
V oblasti bývalého statku Černá v Pošumaví a později Frymburku byly v hraničním pásmu vesnice Zvonková, Přední Výtoň a Pasečná, které byly jakýmsi střediskem života oblasti. Nutno však připočíst i další osady a samoty na druhé straně Lipenské přehrady, například Frýdava, Bližší Lhota a další. Naprostá většina zde žijících obyvatel byli zemědělci a lesáci, a i když zde život nebyl nijak lehký, postupně si svou vesnici sami obyvatelé vylepšovali a přizpůsobovali potřebným požadavkům.
Například Přední Výtoň se školou, obchodem i hospodou předčila i mnohé vesnice , které v hraničním pásmu nebyly. Lidé zde žijící museli mít ve svých občanských průkazech zaznamenáno povolení k trvalému pobytu. Určitě probíhala jakási prověrka osob, které tady mohly bydlet, není však pravda, jak se dnes mnohde píše, že to museli být pouze členové Komunistické strany Československa.
Všem ostatním, kteří za jakýmkoliv účelem vstupovali do pásma, byla vystavena propustka do hraničního pásma, která se každý rok prodlužovala. Tu nejvíce dostávali především zaměstnanci státního statku a lesů, kteří zde pracovali, a technicko-hospodářští pracovníci, kteří je jezdili kontrolovat. Byl jsem též dlouhá léta jedním z nich a setkal jsem se tedy i s mnoha problémy, které vytvoření hraničního pásma přineslo.
Tak třeba hned na Bližné, kde jsem byl začátkem sedmdesátých let vedoucím provozu. Tehdy jsme měli kolem 55 hektarů pozemků na Kyselově. Spojení přes vodu přepravním prámem z Dolní Vltavice nebylo vždy možné, a tak se muselo jet okolo.
Pouze tři traktoristé s propustkou, traktory v tehdejší době pomalé a cesta přes Frymburk, Lipno a Přední Výtoň na Kyselov, to již je nějaká dálka. A k tomu pravidelné a často dlouhé zastavení na Lipně, neboť za hrází směrem na Přední Výtoň stála hlídka pohraničníků, jimž dovolání se na rotu a následné schválení příslušným velitelem podle seznamu občas trvalo nepřiměřeně dlouho.
V pozdějším období, kdy jsem pracoval na statku jako agronom, jsem musel na pracoviště v hraničním pásmu dojíždět velmi často. Hlídky byly rozestaveny na všech stanovištích, kudy bylo nutno dostat se na druhou stranu Lipna.
Většinou se převáželo lodí z Frymburka nebo z Horní Plané, v době, kdy lodě nebyly v provozu se jezdilo přes Lipno a druhou stranou přes Novou Pec. Všude se musel člověk prokazovat propustkou, což ovšem nestačilo a voják z hlídky po dotazech, kam jedu a co tam budu dělat, volal pak na rotu a často zdlouhavě, jak již jsem dříve naznačil.
Když jsem však již byl zkontrolován, mohl jsem se pohybovat po pozemcích takřka neomezeně. Pozemky a sklizňové práce však probíhaly i za „dráty“. Zde již muselo být den předem nahlášeno, že se pojede na ty a ty pozemky a pokud neměla rota nic v plánu (například střelby), byl vjezd a pobyt za vraty povolen.
Každý jednotlivý zaměstnanec nebo skupina byly však doprovázeni pohraničníkem se samopalem v pohotovosti. Pokud se zde například hnojilo nebo prováděla ochrana, jezdil pohraničník s řidičem v kabině. Ovšem ani to nebylo pravidlem, často voják po provedené kontrole otevřel vrata a vpustil osobu nebo skupinu dovnitř s tím, že jakmile skončí svou pracovní či kontrolní činnost, zavolá od brány a hlídka mu přijde otevřít.
Tak jsme například jako agronomické oddělení kontrolovali nejen prováděné práce, ale bylo též nutno v určitém období porovnat hranice našich pozemků zanesených v mapách se skutečností. Pracovnici, která měla držbu půdy na starosti, jsme pomáhali, přičemž jsme se prodírali mnohdy neproniknutelnými porosty přímo „na čáře“ a porovnávali stav pozemků v Rakousku. U nás takzvaná DNP (dočasně neobdělávaná půda), u nich metr vedle nás zelí, řepa, kukuřice, obilí, vše na vzorně upravených políčkách.
My jsme se po skončení naší práce vrátili zpět, byly však i případy, kdy to tak nedopadlo. Vzpomínám si, že jeden pracovník jistého agrochemického podniku, který prováděl „za dráty“ svou práci, zanechal nákladní automobil svému osudu a v klidu přešel do Rakouska. Neznám, jaký osud ho tam potkal, vím jen, že se po určité době ohlásil u jiných, několik desítek kilometrů vzdálených vrat a požadoval vpuštění do ČSSR.
Bylo však i mnoho jiných případů, kdy se osoby dostaly za hranice, a to nejen Češi. Na Bližné jsem byl jakýmsi nepřímým svědkem únosu občanů NDR vrtulníkem, který přistál v ovesném poli naproti kapličce Stiny v blízkosti nejen obce Dolní Vltavice, ale ještě bližší hlásky pohraničníků, kteří neměli čas zareagovat. Stalo se to 15. srpna 1975 a pilot Barry Maker totéž zopakoval o dva dny později, zde však již došlo ke střelbě, zranění a zadržení osob, které nestačili nastoupit do vrtulníku.
Hraniční pásmo, dráty, strážní věže (špaky) i pohraniční hlídky jsou dávno minulostí. Život v oblastech bývalého hraničního pásma pokračuje i nadále svým tempem, starousedlíci zavzpomínají na minulost, všichni ostatní návštěvníci mohou obdivovat překrásnou šumavskou přírodu. Nikdo však již nikoho neomezuje, nikdo nikoho nekontroluje.
2. Srpen 2014
